|
Povídání o otci, kočce a sýkorce |
|
Napsal RNDr. Milan Kubačka
|
|
Úterý, 22 prosinec 2009 |
|
Otec mi
několikrát vykládal historku z mládí, která připomíná bajku. Dlouho mi
trvalo, než jsem ji přišel na kloub. Co tenkrát zažil? Jako šestiletý kluk
chytil sýkorku, kterou vypustil v dřevěnici, ve které se na Kysucích
narodil. Chvíli ji pozoroval a pak šel běhat na dvorek. Mezi tím se sýkorku
pokoušela chytit kočka, úplně na ni zapomněl. Uvědomil si to nebezpečí a rychle
se vrátil, zrovna když kočka ptáčka chytila a začala ho žmoulat. Vzal pohrabáč
a kočku udeřil, až zůstala ležet nehybně stejně jako
sýkorka.
Oba nebohé
tvory ve zmatku sebral a vynesl je ven a schoval do stodoly. Sám utekl, také se
někam schovat před rodiči.
Byl zvědavý,
dlouho to nevydržel a šel se podívat do stodoly, co způsobil. Čekalo ho
překvapení. Kočka ani sýkorka tam nebyla. Vyběhl ven a u kmene smrku nedaleko
stodoly viděl kočku, jak si pochutnává na sýkorce.
Co
z toho plyne? Nedůslednost se nevyplácí? Nikomu a ničemu se nedá věřit?
Přesně před
rokem otec zemřel ve věku 87 let. Za mnohé jsem mu vděčný. Naučil mne mít rád
divokou přírodu a chápat vztahy mezi rostlinami a živočichy. Dnes se tomu říká
vznešeně environmentální výchova. Rád vzpomínám na chvíle strávené společně v lese.
Společně jsme poznali lesy v Hněvošicích, kde jsme také část života bydleli.
Kysucké vrchy, odkud otec pocházel nebo Strážovské vrchy, rodiště mé matky. Všude jsme
pozorovali různé druhy ptáků. Nicméně slabost pro sýkorky mu zůstala až do
konce života.
|
|
Aktualizováno ( Čtvrtek, 05 květen 2011 )
|
