Být tak zvaně "in", znamená mít i psa a pokud možno takového, který zrovna letí. Asi právě proto se s nimi rozsypal pytel. Čtyřnozí miláčci doprovázejí nejen politika, úspěšného umělce či podnikatele, ale, bohužel, mnohdy i čistokrevného snoba.

Nepopírám, že odér mokré srsti otcova služebního psa mi učaroval už v raném dětství, a že spolu se spoustou příhod, které jsem s tímto německým ovčákem zažil, patří k těm nejhezčím vzpomínkám, přesto ho nechci. Ke smůle mého syna, který po něm touží, ale posuďte sami. Panelákový byt by mu určitě nevyhovoval, stejně jako některým nájemníkům by zase nemusel vyhovovat on sám. Do práce či do školy si ho vzít nemůžeme, takže by zůstal sám doma jako hrdina stejnojmenného filmu.

Nedovedu si však představit, jak bych vysvětloval sousedům jeho žalostné vytí, když jsem sám přesvědčen o tom, že se jednoznačně jedná o týrání. Týrání samotou, kterou ráda snese samotářská kočka, ale vůbec ne pes, který se odjakživa cítí dobře ve smečce a čekání na vůdce, za kterého svého pána považuje, musí jeho psí dušičku pořádně potrápit. Proto ta obrovská radost, kterou zbrkle projevuje pánovi při jeho návratu. Ano, chová se jak urvaný z řetězu. Snaží se vám olizovat tvář, válí se po zádech a nastavuje zranitelné břicho, odbíhá a zase se vrací. Je to přímo erupce projevů podřízenosti a hravosti, které neměl možnost doma uplatnit  přirozeně a ve vhodných okamžicích. Vyzbrojen lopatičkou a sáčkem bych s ním docela rád absolvoval i pravidelné vycházky. Respektoval bych, pokud by to byl pes, i jeho marnou snahu udržet si v silné konkurenci značkováním své teritorium, ale osvojit si  okřídlenou frázi - "nebojte se on vám nic neudělá, on si jen tak hraje" - bych nedokázal. Jak má člověk poznat, že pes, který se proti němu rozběhne, mu bude olizovat tvář a nikoliv kousat do hýždí? Ostatně pro někoho, kdo trpí chorobným strachem ze psů je velmi nepříjemné obé.

A co když se mu začnu podobat nebo on mně? Jak se znám, začal bych hledat chybu v komunikaci mezi mnou a lidmi a to bych nerad. Nevěřím, že bych to dokázal, ale co když bych se ho chtěl zbavit, protože se zrovna hodí mít jinou rasu? Mám ho vypustit z auta v cizím městě nebo uvázat ke stromu v hlubokém lese, či se zachovat "humánně" a zajít s ním do útulku s naivním přesvědčením, že s radostí skočí do náruče cizím lidem?

Chtít psa, protože ho má kamarád Honza nebo vážený pan Novák, neodolat žadonění dítěte, nechat se přesvědčit reklamou na psí konzervy a věřit, že díky jim jsem z nejhoršího venku, je jen projev nezralosti u dítěte, ale naopak projev slabosti a nezodpovědnosti dospělého. Nezralost dítěte je však přirozená a proto pochopitelná, to nemusí vědět, že opatřit si psa, znamená starat se o něj až do jeho smrti.

Psů přibývá, výrobci psích konzerv prosperují, jen útulky pro ty nešťastné ztroskotance jaksi chybějí. Na zakoupení drahého psa peníze jsou, ale na útulky nezbývají. Tady pes svádí svůj marný boj s tržními silami, které sám nemůže ovlivnit a to pro nás lidi není dobrá vizitka.

Mám strach vstoupit do tohoto bludného kruhu. Psovi, nejlepšímu příteli člověka, bych nechtěl ublížit. Navíc si stále myslím, že je mi dobře s lidmi. Ale jak dlouho ještě?

Milan Kubačka