Pane profesore, na internetu jsem zjistil, že jste se narodil v Neplachovicích, kde jste chodil i do základní školy. Na které učitele nejraději vzpomínáte?

Vzpomínám si na většinu učitelů na neplachovické základní (měšťanské) škole a mohl bych je i vyjmenovat.

Avšak největší vliv měl na mě učitel přírodopisu Karel Kousal. Ten nasměroval moji životní dráhu k biologickým oborům. Byl to neobyčejně sečtělý člověk, který také publikoval články v odborných časopisech. S kamarádem Jendou Kleinem jsme mu nosili vzácnější druhy hmyzu, rostlin i hub. A v některých Kousalových článcích se pak objevila také naše jména. A na to jsme byli velmi hrdi.

Byl jsem uveden např. jako autor nálezu rostliny draslavce hadincovitého, vodních ploštic jehlanek nebo vzácnějších břichatkovitých hub hvězdovek. S Karlem Kousalem jsem byl v písemném i osobním kontaktu až do jeho smrti.

Jenda Klein se narodil v sousední vesnici Štemplovci a také on byl silně ovlivněn naším učitelem Kousalem. Napsal o něm článek List do památníku Karla Kousala v časopise Vesmír (86, 182, 2007/3).  V tomto článku vzpomenul také nadšení nás obou pro Kousalovy metody vyučovat přírodopis na základní škole především na promyšlených vycházkách do přírody. Jenda vystudoval PřF Univerzity Karlovy. Po emigraci v roce 1968 se poměrně brzy vypracoval až na funkci ředitele slavného Biologického ústavu Maxe Plancka  v německém Tübingenu (1997 - 2003). Od roku 2004 je emeritním profesorem Pensylvánské státní univerzity. Zde, kromě mnoha jiných studií, nedávno dokončil velmi obsažnou knihu o zakla-ateli genetiky J. G. Mendlovi.  V této souvislosti navštívil také Olomouc, kde Mendel na tehdejší Filozofické fakultě studoval a poté prováděl své slavné pokusy v Brně. Ve svém univerzitním městě jsem mohl prof. Kleinovi zprostředkovat  řadu kontaktů. Výzkum prof. J. Kleina byl zacílen hlavně na oblast imunogenetiky. Publikoval mnoho vynikajících studií, v nichž objasňuje funkce histokompatibilních genů a transplantačních antigenů. Jsme v pravidelném elektronickém  kontaktu  a  oba často a rádi vzpomínáme na společné toulky slezskou přírodou.  

Jako kluk jste určitě poznal přírodu v okolí rodné vesnice. Která místa  Vám  nejvíce učarovala?

Byl jsem velmi rád, že naše základní škola byla umístěna v neplachovickém zámku někdejšího barona Roberta Egona z Pillersdorfu. K zámku patří i pěkný park, ve kterém jsou louky i staleté stromy. Hnízdí tam mnoho ptáků, žije v něm mnoho druhů hmyzu a rostou tam i houby. Možná i proto je mykologie pro mne, jako zoologa, trvalým koníčkem. Jsem rád, že zámek i park se díky velmi iniciativnímu vedení Obecního úřadu v současné době úspěšně restaurují a začínají být mnohostranně využívány.  Mým milovaným místem byly také tzv. Grundy (etymologie tohoto názvu je nejasná). Táhnou se od Neplachovic k Jamnickému lesu podél Heraltického potoka (Herličky). Je v nich celá řada zajímavých biotopů ve vegetaci podél potoka, na loukách a hájích. Přes Grundy jsem obvykle se spolužáky a kamarády zamířil na sopečnou zalesněnou vyvřelinu Hůrku, ležící nad Štemplovcem nebo do Jamnického lesa. Skoro vždy, když navštívím rodnou obec,  zajdu se na tato místa podívat. Ale už to není co to bývalo. Zmizely nádherné tůňky plné čolků, obojživelníků, potápníků, vodomilů, vodních ploštic, larev vážek a mnoha dalších druhů. Mnoho staletých stromů bylo vykáceno a už v nich nemohou hnízdit dutinoví hnízdiči, např. různé druhy sýkor, brhlíci, lejsci, krutihlavové, strakapoudi. Inu civilizační zásahy narušily i panenskou přírodu širokého okolí Neplachovic.

Můžete přidat nějakou historku z těchto toulek přírodou, která Vám utkvěla v paměti?

Různých historek by bylo mnoho, na jednu si vzpomínám dost často. Se dvěma kamarády, také adolescenty, jsem se jednoho letního dne zrána vydal do Jamnického lesa. Tam jsme narazili na řeholnice (jeptišky) z nedalekého kláštera ve štemplovském zámku, které sbíraly maliny do kbelíčku. Napadlo nás, že je trošku polekáme a sehráli jsme scénku, jako že nás napadla divoká prasata. Běhali jsme v malinách v určité vzdálenosti od řeholnic a křičeli jsme jeden přes druhého: "pozor, tam je, vyšplhej na strom, aúúú" a přitom jsme chrochtali a kvičeli. Jeptišky se polekaly, vzaly "nohy na ramena" a vyběhly z lesa na pole, kde pracovali lidé. Vyděšeně jim řekly, že v lese jsou prasata, že napadla nějaké kluky, kteří jsou možná i zraněni. My jsme se mezitím pořádně nakrmili malinami, neboť kbelíčky tam jeptišky zanechaly. Ještě jsme se natřeli malinami doruda jako severoameričtí Indiáni.  Někdo z družstevníků informoval myslivce a k lesu přijely i dvě sanitky. To jsme netušili, byli jsme polapeni a naši rodiče museli zaplatit za vzniklé náklady dosti vysokou pokutu. Nikdy jsem nedostal od svého otce takový výprask jako tenkrát.

Kdo Vás nejvíce ovlivnil v průběhu středoškolského studia  v Opavě?

V Opavě jsem začal od druhého ročníku navštěvovat tehdejší Slezský studijní ústav. Kontakt mě zprostředkoval můj učitel ze základní školy Karel Kousal. V ústavu pracovali vynikající přírodovědci, dr. Kempný, dr. Krkavec, dr. Kroutilík, dr. Prosová a další. Nejvíce mě zaujal dr. Ladislav Kempný, který tehdy studoval dvoukřídlý hmyz, hlavně čeleď pestřenkovitých (Syrphidae). Rád jsem mu donášel své úlovky z okolí Neplachovic a postupně jsem pronikal také do determinace této pozoruhodné skupiny hmyzu. Velkou výhodou bylo , že jsem si mohl prohlížet  a studovat hmyz ve sbírkách ústavu a měl jsem k dispozici i odbornou literaturu.Přírodovědeckou fakultu UP v Olomouci jsem ukončil s vyznamenáním. V průběhu vysokoškolských studií jsem zvítězil také v celostátní soutěži SVOČ. O pestřenkách jsem sepsal i svoji diplomovou práci, v níž jsem porovnával zastoupení pestřenek v biotopech na Opavsku a na Hané. A této skupině hmyzu jsem zůstal věrný dodnes. V minulém roce (2013) jsem publikoval se svými olomouckými spolupracovníky velmi významnou práci v angličtině "Klíč k určování dospělců a larev evropských rodů pestřenek".  Vyšla v Časopise slezského zemského muzea (62, 193 - 206).

Můžete svoji milovanou čeleď pestřenek přiblížit trochu víc?

Čeleď pestřenkovitých patří do řádu dvoukřídlého hmyzu (Diptera). Dospělci (imaga) pestřenek se živí nektarem a pylem rostlin a jsou významnými opylovači. Ústní ústrojí mají lízavě sací. Na světě žije kolem 6 000 druhů, v České republice  se vyskytuje 406 druhů. Jedna pestřenka ulovena u polárního kruhu byla norským badatelem pojmenována mým jménem. Tento severský druh se nazývá Eupeodes biciki. Pestřenky se vyznačují charakteristickým letem, kdy se dovedou vznášet na jednom místě jako miniaturní vrtulník a pak rychlým trhavým pohybem svou polohu změní. Některé druhy se nápadně podobají bodavému hmyzu, např. vosám, sršňům, včelím trubcům, čmelákům nebo kutilkám. Svědčí o tom některé české názvy pestřenek, např. pestřenka vosí (Temnostoma vespiformes), pestřenka sršňová (Volucella zonaria), pestřenka čmeláčí (Volucella bombylans), pestřenka trubcovitá (Eristalis tenax). Jde o tzv. Batesovy (batesiánské) mimikry, které je do značné míry chrání před predátory. Larvy mnoha druhů pestřenek jsou dravé a jsou významnými predátory mšic, podobně jako larvy zlatooček a larvy i dospělci slunéček. Pokusy jsme zjistili, že jedna larva afidofágní (mšice požírající) pestřenky rybízové (Syrphus ribesii) zkonzumuje v průběhu svého vývoje přibližně 250 mšic střední velikosti. Afidofágních pestřenek je asi 1/3 a jejich hospodářský význam je tedy značný. Mšice se hubí také chemicky, např. pirimorem. Ten však zlikvidují i larvy pestřenek a napadení vegetace mšicemi může být pak ještě větší. Některé larvy pestřenek se vyvíjejí v hlízách cibulnatých rostlin (např. narcisů), jiné se živí organickým materiálem v půdě nebo i v zahnívajících vodách. A jedna taková nepublikovaná zajímavost: Když jsem chtěl konzervovat larvy pestřenek podčeledi Eristalinae (vyvíjející se někdy i v kalužích močůvky) v 60% alkoholu, přežívaly v něm mnoho hodin. Jejich přizpůsobení drastickému prostředí, ve kterém se mohou vyvíjet, je takřka neuvěřitelné.

Na fakultě jste přednášel zoologii, fyziologii, etologii a vedl řadu seminářů. Vaši studenti dodnes vzpomínají na terénní cvičení, která jste vedl a na kterých jsme se toho naučili nejvíc. Hlásí se k Vám Vaši studenti i po letech?

Jsem rád, že se mnoho studentů hlásí osobní návštěvou, mailem nebo telefonicky. A to zřejmě každého pedagoga těší. Jedním z nich je RNDr. Milan Kubačka, který mi v tomto dlouhém telefonickém rozhovoru právě pokládá otázky a v Opavě si mé odpovědi nahrává. S mnoha absolventy biologických oborů jsem v pravidelném kontaktu. RNDr. Libor Mazánek, Ph.D. dělal u mě diplomovou i doktorskou práci na pestřenkách. Dnes má vedoucí postavení na Krajské hygienické stanici v Olomouci a je chvályhodné, že i při přemíře jiných úkolů, zůstal pestřenkám věrný. S absolventem RNDr. Romanem Linhartem, který se stal po studiích výborným včelařem, jsme rozpracovali metodiku jak zabránit nežádoucímu rojení včelstev, jak potírat varroázu a mor včelího plodu. Přizval jsem ke spolupráci také genetika a kolegu doc. Vageru a včelaři naši metodu označili LBV (Linhart, Bičík, Vagera). Je mezi včelaři, kterých je u nás přibližně 50 tisíc, všeobecně známa a využívána. V časopise Včelařství (2012, 6, 188-189) se dokonce objevil návrh, aby nám byla udělena Nobelova cena. Je to sice nereálné, úsměvné, ale potěšilo nás to a svědčí to o tom, že námi navržená metodika je funkční a prospěšná. A mohl bych jmenovat další a další bývalé absolventy, kteří se pravidelně hlásí a přicházejí se často i osobně pochlubit svými úspěchy v praxi. K nim patří také RNDr. Tomáš Matyáštík, Ph.D., který pod mým vedením zpracoval vynikající diplomovou  a doktorskou práci o funkci jezevců v lesním ekosystému. Společně jsme pak napsali monografii o jezevcích, která je stále žádána, ale dotisk se nepodařilo pro velmi vážné onemocnění vydavatele zorganizovat. Mnozí absolventi, kteří působí jako  pedagogové na školách, se někdy radí jak motivovat studenty k účasti na biologické olympiádě a středoškolské odborné činnosti. Často posílají i vzorky hmyzu a žádají o jejich určení, pokud si nevědí rady. Nedávno jsem však musel jednoho našeho absolventa, který působí na gymnáziu, rázněji pokárat. Poslal pěkný balíček s exemplářem hmyzu a s prosbou, abych mu určil brouka, kterého mu donesl jeho student. Nebyl to však brouk, ale ploštice, a to by měl učitel na střední škole poznat!

Jak se změnila výuka biologie na Přírodovědecké fakultě UP ve srovnání s koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let minulého století?

Změnila se velmi podstatně. Když jsem nastoupil v šedesátých letech na přírodovědeckou fakultu, byly jen dvě biologické katedry, Katedra zoologie a antropologie a Katedra botaniky a didaktiky biologie. V sedmdesátých letech byla mým předchůdcem ve vedení Katedry zoologie a antropologie profesorem Bořivojem Novákem pokusně zavedena výuka odborné ekologie, a to poprvé v tehdejším Československu. Společně s prof. Novákem jsme pak sylabus této výuky dále rozpracovávali. První dva roky se jí zúčastnili zahraniční studenti. V jednom roce byla otevřena pro studenty z Vietnamu, v dalším roce to byli studenti z Jemenu, Ethiopie a Řecka. V dalších letech do tohoto neučitelského studia systematické biologie a ekologie již byli přijímáni studenti z Československa. V rámci tohoto studia jsem zavedl i výuku etologie. V současné době jsou na Přírodovědecké fakultě UP čtyři biologické katedry, Katedra zoologie a Ornitologická laboratoř, Katedra botaniky, Katedra buněčné biologie a genetiky, Katedra ekologie a životního prostředí. Kromě toho existuje Laboratoř růstových regulátorů a rychle se rozvíjející centra: Centrum regionu Haná pro biotechnologický a zemědělský výzkum, Centrum molekulární biologie a genetiky a Regionální centrum pokročilých technologií a materiálů (v němž jsou rozvíjeny např. nanotechnologie). Zájemci o studium biologie si mohou vybírat velký počet oborů v učitelském i neučitelském studiu, které lze je najít na webových stránkách fakulty.

Vzpomínám si, že jste v době mých studií na PřF UP choval na  půdě fakulty a testoval spoustu koček pro své etologické pokusy. Mohl byste osvětlit jejich význam?

Tento výzkum jsem začal provádět ve spolupráci s pracovníky LF (doc. Goldou, doc. Petřkem, doc. Lisoňkem). Uvedení pracovníci prováděli na kočkách tzv. akutní pokusy. Do různých oblastí mozku byly vhojovány elektrody a snímány evokované potenciály, nebo registrovány instrumentální úchopové reakce. Poté bylo zvíře šetrně usmrceno a bylo přesně zjišťováno, do kterých mozkových oblastí byly elektrody vhojeny. Mým úkolem bylo vypracovat metodu jak se bude zvíře chovat např. po protnutí kalozního tělesa (corpus calosum), tj. spojky mezi hemisférami. Bylo zjišťováno, zda a za jak dlouho dojde k restituci jednotlivých funkcí při plnění obtížnější úlohy. Jelikož pokusné kočky se chovaly ve zvěřincích mnoha zemí v malých místnostech, tedy v naprosto nepřirozeném prostředí a byly neurotické, zvolil jsem k chovu velkou půdu nad Katedrou zoologie (tehdy na tř. Svobody 26). Tam vedle žrádla ze zvěřince se jim pouštěly i myši, mohly se slunit na střeše a byla to hned jiná zvířata. Do pokusné místnosti chodila ráda, neboť za odměnu po správně provedené reakci dostala vždy kousek jater. A teprve po pokusech je čekalo žrádlo na půdě. Metodika spočívala ve sbližování důmyslně zkonstruovaných krmítek s reproduktory ke střední linii pod určitými úhly.   

Mají etologické poznatky také význam pro zemědělství, lesnickou výrobu, při chovu zvířat, při ochraně vzácných a ohrožených druhů nebo pro poznání rané ontogeneze člověka?

Poznatky etologie jsou využívány všude, kde se chovají zvířata. Ve velkochovech domácích zvířat dochází ke značné koncentraci  jedinců na malé ploše. Tak je tomu při chovu hrabavé a vodní drůbeže, chovu prasat či chovu skotu ve velkokapacitních kravínech. Pokud nejsou respektovány biologické potřeby a zvláštnosti chování zvířat, snižuje se užitkovost. Vyskytují se pak poruchy v chování, dochází např. k vzájemnému vysávání mléka u krav, zvýšené agresivitě v chovech drůbeže. Stres před porážkou vede k biochemickým změnám v tkáních a kvalita masa se zhoršuje. Podobné problémy mohou nastat i ve velkochovech laboratorních zvířat. Přehuštění v sociálních skupinách vede k vymizení ritualizace při agonistickém chování a zvířata se pak zraňují, dochází např. ke kaudofágii (uhryzávání ocasů) nebo i ke kanibalismu. Na základě etologické analýzy je v takovém případě nutné provést změny v podmínkách chovu. Aplikovaná etologie má značný význam také v zoologických zahradách nebo při oborovém chovu spárkaté zvěře. Divoká zvířata jsou na chov v zajetí zvlášť náročná. Odpadnou-li  faktory nutící zvířata k ostražitosti před predátory nebo naopak vymizení potřeby ulovit kořist, vznikají následkem nedostatku podnětů k pohybové aktivitě známé pohybové stereotypy, které se bezcílně opakují.

Drobní hlodavci opakovaně vyskakují v rohu klece, kuny a jiná zvířata běhají sem a tam podél stěny klece, medvědi se pohupují z nohy na nohu, u některých zvířat se neustále opakuje kývání hlavou atp. Proto v moderních zoologických zahradách je provokována zvědavost a aktivita zvířat tím, že se potrava ukrývá, nebo se zavěsí tak, aby si např. šelma musela pro kus masa vyskočit aj. Poznatků etologie se také využívá v boji proti přemnoženým škůdcům zemědělských plodin, lesních porostů, proti skladištním škůdcům apod. K tomu se používají chemická lákadla napodobující některé hmyzí feromony. Etologické poznatky přispívají také k ochraně vzácných a ohrožených druhů. Tím, že poznáme specifika jejich chování, lze vypracovat i programy k jejich záchraně.

Jaké další etologické pokusy jste prováděl a spolupracoval jste na některých projektech také s jinými univerzitami  a vědeckými ústavy?

Na základě stručně popsaných pokusů na kočkách jsem byl pozván na přednáškový a studijní pobyt do Švédska a Norska. Tam jsem poznal celou řadu vynikajících  švédských a norských etologů a ekoetologů, z nichž jmenuji alespoň prof. Erika Fabricia (ten pracoval i v laboratořích slavného prof. Konrada Lorenze v Rakousku), prof. Yngve Espmarka, prof. Eivina Röskafta, prof. Arne Moksnese, prof. Torbjerna Jerviho, dr. Tore Nielsena a mnoho dalších. S norskými a švédskými kolegy jsem se zúčastnil terénních etologických pokusů. Studovali jsme agresivní chování dutinových hnízdičů nebo chování kukačky obecné při parazitaci hnízd drobných pěvců pomocí telemetrických metod. Při práci v terénu jsem významně rozšířil také své sběry pestřenek. Skandinávské kolegy jsem pozval na Moravu a agresivní chování pěvců hnízdících v dutinách  jsme studovali ve vyvěšených budkách na studijní ploše vynikajícího ornitologa Mirka Krále u hradu Sovince. Chování kukačky bylo dále rozpracováváno na jihomoravských lokalitách v Lednici a Lužici. Kolegové ze Švédska  a hlavně z Norska si krajinný reliéf Moravy velmi oblíbili, jezdí sem nyní opakovaně a velmi rádi. Poznali se s většinou pracovníků Katedry zoologie a Ornitologické laboratoře, dochází k vzájemným výměnám a vzniklo i mnoho hodnotných společných publikací. 

Je o Vás známo, že jako zoolog ovládáte i mnoho jiných biologických oborů. Kterých svých vyřešených projektů, o kterých jste zatím nehovořil, si ještě ceníte?

V průběhu svého působení na PřF UP jsem také spolupracoval s některými pracovníky Lékařské fakulty UP. Společně s nimi jsem řešil např. problematiku, která by byla  aplikovatelná v lékařské praxi. Na zvířatech jsem s profesory Hubáčkem a Duškem studoval tkáňové reakce po implantaci neutrálních hydrofilních gelů do vnitřního ucha zvířat.

Jste také známým olomouckým mykologem. Jak jste k tomuto svému "hobby" přišel?

Jak již jsem se u první Tvé otázky zmínil, houby rostly i v zámeckém parku, kde byla naše základní škola. Rád jsem je sbíral a pan učitel Kousal mi je ochotně určoval. V průběhu středoškolského a vysokoškolského studia mi rodiče kupovali dostupnou mykologickou a biologickou literaturu např. k narozeninám, k vánocům a věděli, že mi tím udělají velkou radost. Na vysoké škole jsem už houby určoval sám a potěšení mi dělalo také mikroskopování jejich výtrusů, které jsou také určovacím znakem. A když jsem v Olomouci poznal fundované mykology, prof. B. Hlůzu a Ing. J. Lazebníčka, organizovali jsme pro veřejnost mykologicko-zoologické exkurze a vzájemně jsme se takto obohacovali. V posledních letech se podílím také na určování hub v olomoucké mykologické poradně při Vlastivědném muzeu nebo při podzimní výstavě flora Olomouc.

Napsal jste mimo jiné doslov ke knize rakouského profesora Konrada Lorenze Základy etologie. K. Lorenz je spolu s Niko Tinbergenem a Karl v. Frischem  pokládán za zakladatele etologie. Setkal jste se s prof. Lorenzem také osobně?

Ano, setkal a dokonce třikrát, dvakrát na mezinárodních konferencích a jednou při pobytu ve Skandinávii. Prof. Lorenze pokládám za nejvýznamnějšího zoologa 20. století. Trojice etologů vyjmenovaných v tvé otázce je považována za zakladatele etologie a obdržela v roce 1973 Nobelovu cenu za objevy ve fyziologii a lékařství. Jsou to jediní zoologové, kteří byli oceněni touto cenou, neboť v biologii, dnešní královně věd, se Nobelova cena neuděluje. Na biologii Alfréd Nobel jaksi zapomněl.

Ale zakladatelům etologie byla udělena v oboru fyziologie a lékařství proto, že přinesla značný užitek fyziologii, psychiatrii i psychologii. Když jsem se s prof. Lorenzem při třetím setkání loučil, pronesl větu "A pozdravujte Weidenau". Netušil jsem, proč bych měl pozdravovat nějaké místo v Rakousku, jak jsem se domníval. Po návratu domů jsem zjistil, že Weidenau je německý název pro severomoravskou Vidnavu. A po pátrání v archivech jsem se dověděl, že ve Vidnavě (v domku 66) se narodil v rodině truhláře otec Konrada, Adolf Lorenz. Ten vystudoval lékařskou fakultu ve Vídni a stal se vynikajícím ortopedem. Vydělal si za náročné operace dost peněz a za ně nechal postavit krásný dům v Altenbergu u Vídně, kde doznívá Vídeňský les. Zde se slavný syn Konrad narodil, zde prováděl v krásné nedotčené přírodě svá první etologická pozorování. A přes otce a dědečka má tedy také vztah k naší vlasti, což se mnoho našich zoologů dovědělo až z mého doslovu k Lorenzově knize Základy etologie.

Učitelé na středních školách vás znají jako organizátora biologických olympiád a zakladatele mezinárodní biologické olympiády.  Jak hodnotíte naše středoškoláky v biologických vědomostech? A jak se umisťují na celosvětových olympiádách?

Kdysi jsem pracoval v hodnotících komisích biologických olympiád kategorie A na úrovni okresu a kraje. Později jsem se podílel na organizaci biologické olympiády na celostátní úrovni. V roce 1990 jsem se svým výborným kolegou dr. J. Stoklasou z Univerzity Karlovy zorganizoval první Mezinárodní biologickou olympiádu na Přírodovědecké fakultě v Olomouci. Město Olomouc, je tak v závěrečných zprávách organizátorů každé mezinárodní olympiády citováno. Dnes je tato soutěž talentovaných středoškoláků velmi populární. Každá účastnická země vysílá na toto mezinárodní kolbiště čtyřčlenný tým podle umístění na celostátní olympiádě. Prvních 16 Mezinárodních  biologických olympiád jsem se zúčastnil jako vedoucí české delegace (po Olomouci to byl tehdejší Sovětský svaz, pak Slovensko, Nizozemsko, Bulharsko, Thajsko, Ukrajina - Krym, Turkmenistán, Německo, Švédsko, Turecko, Belgie, Lotyšsko, Bělorusko, Austrálie a Čína).

Několikrát jsem pracoval také jako předseda Mezinárodní jury. Dodnes pracuji jako člen Poradního sboru pro IBO (International Biology Olympiad), který se schází pravidelně jednou ročně.  Naši studenti patřili  zpočátku na některých IBO k absolutní světové špičce (např. na Slovensku). Nyní dominuje hlavně Čína a některé další asijské země.

Teoretické i praktické úlohy jsou nyní většinou orientovány do značné míry na molekulární biologii a částečně i na biochemii. Praktické poznávání zoologických a botanických objektů, jako je tomu na našich olympiádách všech kategorií,  na  IBO není. Organizátoři většinou operují tím, že při nynějším počtu kolem 70 soutěžících zemí by to bylo těžko proveditelné. Naši soutěžící však stále vozí z Mezinárodních biologických olympiád medaile a při exkurzích, které jsou součástí každé IBO jsou při praktickém mimosoutěžním  poznávání přírodnin stále nejlepší.

Péče o talenty je však na našich gymnáziích velmi různorodá. Učitelé, kteří se talentovaným studentům  obětavě věnují tak, že mohou postoupit až do celostátní nebo dokonce mezinárodní biologické olympiády, by měli být po zásluze odměněni.  

A na závěr našeho povídání byste mohl uvést něco o své ediční a publikační činnosti i oceněních, která jste získal.

Celkem jsem publikoval 204 vědeckých a odborných článků. Když pročítám ty starší, nejednou se divím, jak jsem to mohl stihnout v době, kdy ještě nebyl internet a místo počítačů byly k dispozici jen psací stroje. 11 let jsem také pracoval jako hlavní redaktor a předseda redakční rady sborníku Přírodovědecké fakulty Acta Universitatis Palackianae Olomucensis. Jsem spoluautorem tří monografií, pěti učebnic pro základní a střední školy a šesti vysokoškolských učebních textů. Univerzita  Palackého mi udělila Zlatou medaili za zásluhy,  MŠMT medaili za organizování biologických olympiád, mám i medaile některých měst, kde IBO probíhala, např. Univerzity Chulalongkorn v Bangkoku. Město Olomouc mě poctilo Cenou města. A nesmírně si vážím Čestného občanství, které mi udělila rodná obce Neplachovice, kde jsem měl svou poslední populární přednášku na podzim loňského roku.