Proč jste se rozhodli pro koupi zahrady?

Mým prvotním cílem bylo vytvořit příjemné prostředí kolem chalupy. Důležité je pro mě také soukromí. Nemyslím tím izolaci od sousedů, ale prostor k životu co nejméně rušený okolními vlivy. Což zahrada o rozloze kolem jednoho hektaru poskytuje.

Jak zahrada původně vypadala?

Byla to zarostlá neprostupná džungle, o kterou se léta nikdo nestaral. Když jsme na ni vstoupili poprvé, nemohli jsme udělat ani krok přes trnité ostružiny, dvoumetrové kopřivy, popínavé plevely a náletové dřeviny. Jako největší problém jsme však vnímali to, že byla většina zahrady silně podmáčená. Byli jsme z toho nešťastní.

Jak jste to řešili?

Hydrogeologický průzkum zde prokázal vysokou hladinu spodní vody. Část zahrady je dnem bývalého rybníka. Je na ní několik pramenních vývěrů, nejsilnější z nich je pramenem potoka Podolí, který protéká Hradcem nad Moravicí. Rozhodli jsme se charakter pozemku respektovat a využít jeho vlastností. Nedali jsme na rady, že bychom ho měli odvodnit a vysušit, ale ponechali mu jeho přirozený ráz.

Pouze jsme zkultivovali olšinu v mokřadu, pročistili koryto potůčku, obnovili jsme největší pramenní jímku a vyložili ji kameny. A mokřadní louka nám rozkvétá sama. My jen v úžasu pozorujeme, jak je každým rokem jiná, jak květiny "putují" po pozemku. Dřívější obavy z podmáčeného pozemku vystřídalo nadšení a nyní jsme rádi, že ho máme právě v takové podobě.

Necháváme zde růst stromy a keře, které si samy vybraly toto místo, a proto se jim zde daří. Myslíme si, že na naší zahradě rovněž panuje oboustranná náklonnost mezi námi a živočichy. Zvykli jsme si na společnost veverek, ježků, ropuch, skokanů, ještěrek, šídel, slepýšů a užovek. Svlečené kůže užovek nacházíme v okolí kompostu, ta nejdelší měřila 160 centimetrů. Zahrada je rájem nejen pro nás, ale i pro naši suchozemskou želvu, která se v létě na zahradě volně prochází už 22 let a zná každý její kout.

Část přírodní zahrady v Bohučovicích, která je nejkrásnější na jaře.	Na mnoha místech pohled v zahradě připomíná arboretum.

Mojí původní představou bylo mít na zahradě co nejvíce stromů, které se mi líbily, a to bez ohledu na to, zda se hodí do venkovské a přírodní zahrady. Bláhově jsem se domníval, že čím bude dřevina exotičtější, tím to bude lepší. Sháněl jsem si semena různých dřevin, pracně je stratifikoval a potom vyséval do jogurtových kelímků. Pokud rostlinky vzešly a přežily, nastalo vypiplávání semenáčků ve větších kontejnerech a posléze konečně vsazení do hlíny. Z některých semenáčků jsou dnes i více než pětimetrové stromy. Vím, že se do přírodní zahrady nehodí, ale nemám to srdce, abych se jich zbavil, vždyť jsem si je ?vychoval odmala?. Snažím se je alespoň přesadit a seskupit tak, aby nerušily přírodní část zahrady. Vlastně pořád sázím nebo přesazuji. Tak jako hlavní hrdina knihy Muž, který sázel stromy od Jeana Giona, jehož filosofie nenásilného splynutí s přírodou se mi líbí.

Vím, že jste na pozemku nechali také staré stromy?

Vzrostlé staré stromy jsou pro nás duší zahrady. Cítíme k nim respekt a úctu. Z některých prastarých vrb, olší, jasanů a lísek se postupem času už staly doupné stromy. Do péče o velké stromy investujeme nemalé finanční prostředky, což těm, kteří v nich vidí jen zdroj palivového dřeva, může připadat zbytečné. My ale na stromy nedáme dopustit, protože tvoří tu pravou hodnotu zahrady.

Máš k některému stromu na zahradě silnější pouto?

Mám rád všechny stromy, ale dva z nich jsou pro mě výjimečné: Douglasku tisolistou jsem vysadil pro dceru v den, kdy nastoupila na střední školu. Druhým je topol bílý  linda. Je to obyčejný plevelnatý strom, ale je neobyčejný svým příběhem, jak se dostal na naši zahradu.

Prozradil jsi na sebe, že bys rád vysadil ovocný sad starých odrůd. Jak je tento plán daleko?

To má trošku širší souvislosti. Hlásím se k tomu, že pocházím ze Smolkova. Tam jsem prožil své předškolní roky, než jsme se přestěhovali do Opavy. Smolkov je pro mě podobně srdeční záležitost jako Bohučovice. Na konci války při přechodu fronty vyhořel dům rodiny mé maminky ve Smolkově na návsi. Nový dům si vystavěli až v roce 1949 na jiném místě a tehdy tam založili také úplně nový ovocný sad vysokokmenných jabloní, hrušní, třešní a švestek. Jako malý kluk si ho pamatuji jako sad v nejlepší kondici. Mým snem je, že bych ty skoro zapomenuté odrůdy z tamní zahrady po více než 60 letech vysadil u nás v Bohučovicích, pochopitelně jako mladé naroubované stromky. Už se na tom pracuje, příští rok vysadím malou interní sbírku starých ovocných odrůd.

Kdy máš zahradu nejraději?

Je mi blízké období podzimu, kdy začíná být vlhko a mlhavo a vše se zklidní, ztiší. Tráva zpomalí růst a ztratí všechny barvy a ty se naopak objeví na listech stromů. Je to také čas sběru šípků a přípravy "šípkového čaje" podle receptury mého tatínka. Tento "čaj" je silný a aromatický, pokud se pomaloučku maceruje na kachlových kamnech. V této chuti a vůni je koncentrováno celé mé dětství. Rád využívám i jiné plodiny, nejraději z naší zahrady, a experimentuji s nápoji a extrakty vyrobenými z vlastní produkce mirabelek, dřínu, rybízů, višní, švestek nebo ořechů. Období podzimu mám rád, protože nastává konečně čas se zastavit a ochutnávat, co jsem vlastně vyrobil.

Tvým dalším cílem ve zvelebování pozemku je vybudování tůně, říkám to správně? Nejedná se o rybník?

Rozhodli jsme se využít zmíněnou vysokou hladinu spodní vody a vytvořit specifický biotop pro vodomilné živočichy a rostliny. Mělo by to být snad logické pokračování mokřadní části zahrady, že by voda ústila do nějaké větší tůně. Vlastně by šlo jen o jakousi retenční nádrž zvyšující vlhkost vzduchu v okolí.

Instaluješ ptačí budky různých velikostí, o ptáky se zajímáš víc, než je obvyklé. Je možné říct, že jsi amatérský ornitolog?

To rozhodně ne! Vyrobil jsem jen několik krmítek a pár budek. Většinu z nich stejně využijí vrabci, maximálně koňadry nebo modřinky. Tolik jsem dbal na správné rozměry vletových otvorů, až vrabci obsadili dokonce i budku určenou poštolkám. A ty pro změnu zahnízdily hned na vedlejším stromě. Takže největším ornitologickým úspěchem je, že v jedné z budek odchoval své mladé šoupálek krátkoprstý. Letos nám tady hnízdil hýl obecný, někdy se objeví i sojka obecná, často pozorujeme strakapouda středního, žlunu zelenou a datla černého. Někteří ptáci rádi přiletí k pítkům, která jsem vytvořil trpělivým vysekáním jamek do kamenů ze zdejšího lomu.

Máš ještě v hlavě projekt hnízdní plošiny pro čápy bílé?

To je pravda. Stále častěji vídávám čápy na okolních polích, proto mě napadlo, že by možná stálo za to jim pomoct. Zatím to vypadá, že pro ně bude přijatelnější vztyčení sloupu a instalace plošiny než ořezání stromu pro založení hnízda. Uvidíme, jak to dopadne.

Jak na vaši zahradu reaguje okolí?

Někteří lidé nám fandí, někteří nám závidí, někteří se diví, že se dobrovolně brodíme v mokřadu a vůbec netoužíme po pečlivě sestřiženém anglickém trávníku bez jediné sedmikrásky, betonových plotech lemovaných tújemi nebo velkém bazénu. Na vesnici jsme za podivíny, že plochu zahrady nevyužíváme pro pěstování brambor a jiné zeleniny. A pak existují takzvaní škodiči, kterým na naší zahradě vadí úplně všechno.

A co sousedské vztahy?

Protože je náš pozemek rozsáhlý, máme sousedů opravdu hodně. Jako v každém společenství lidí jsou velmi různorodí. Někteří jsou bohužel vůči svému okolí, slušně řečeno, velmi netolerantní. Ale naštěstí máme také sousedy, s nimiž si rozumíme, protože mají v názorech na zahradu "stejnou krevní skupinu" jako my. A existují i takoví, kteří nejen vždy kývnou na pozdrav nebo při setkání prohodí pár milých slov, ale někdy dokonce na náš plot zavěsí důmyslně vyrobenou nádobu s výpěstky ze své vlastní zahrádky k ochutnání a ještě vše ozdobí kytičkou.

Všem, kteří plánují koupi zahrady, bych přál především dobré sousedské vztahy, protože ty velmi významně ovlivňují to, jak se na zahradě cítíme.

Založili jste v Bohučovicích občanské sdružení. Co jste udělali a na co se chystáte?

Ano, je to občanské sdružení Šance 2011. Naším cílem bylo a je přimět zdejší obyvatele, aby si uvědomili, kde jsou jejich kořeny, a více vnímali místo, kde žijí. Podařilo se nám získat grantové prostředky na výsadbu stromořadí jedlých jeřabin, uspořádali jsme pár malých výstav a fotografických a výtvarných soutěží. Iniciovali jsme také ve spolupráci s Městským úřadem Hradec nad Moravicí úpravu návsi, opravu kaple a místního hřiště. Chtěli bychom toho dělat více, ale bohužel není čas a "nejsou lidi".

Červený javor dlanitolistý je jedním z prvních stromů, které byly vysázeny v blízkosti chalupy. Na zvoleném stanovišti se mu daří. Dnes je jeho výška a šířka dvojnásobná než ukazuje snímek.	Práce v laboratoři není fyzicky tak náročná jako na zahradě, ale přináší podobné uspokojení.

Zatím jsem se ptal na tvé záliby. Vím ale, že se celý život zabýváš studiem mikroorganizmů s cílem najít v nich látky, které by mohly být použity při výrobě léků?

Zabývám se zejména nižšími houbami, plísněmi, které produkují sekundární metabolity. To jsou biologicky aktivní látky, které lze využít mimo jiné i ve farmacii. Vyrábějí se z nich substance, které potom tvoří aktivní složku léků. Další oblastí využití plísní je v mém případě biologická ochrana rostlin, třeba jako přírodní bio-insekticidy, fungicidy, nematocidy, akarocidy a jiné "cidy".  Využívá se tak jejich přirozených antagonistických vztahů proti škůdcům a tedy následně jako možná náhrada agrochemie. Jsou totiž v přírodě snadno odbouratelné, šetrné k životnímu prostředí. Jejich malou nevýhodou možná je, že se jejich účinek neprojeví okamžitě, ale až po delší době, takže to vypadá, že jsou zatím určeny spíše pro osvícené zemědělce.

Pochopitelně nechci, abys prozradil, na čem konkrétně pracuješ, to je určitě otázkou výrobních tajemství. Tak jen obecně, jestli je to možné.

Principiálně jde o výzkum a vývoj mikroorganizmů, studium jejich fyziologie, vývojových stádií, jejich selekce a šlechtění. Tito mikrobi mohou za určitých podmínek produkovat ve větším množství jisté farmaceuticky využitelné látky, které se z nich extrahují. Nebo se využívají přímo živé buňky těchto mikroorganizmů, ať už se jedná o zemědělství, lesnictví nebo potravinářství. V obou případech však jde o vývoj technologie, tedy zvládnutí kultivace těchto mikroorganizmů v řízeném fermentačním procesu. A to nejen v laboratorním měřítku, ale i ve výrobních objemech, kdy se mnohdy jedná o kultivace v bioreaktorech o objemu desítek až stovek tisíc litrů. Výstupem takového bádání bývá obvykle vyšlechtěný kmen houby nebo bakterie a detailní popis nebo lépe předpis, jak ji co nejefektivněji nakultivovat, zpracovat nebo zakonzervovat do aplikační formulace. Bližší vysvětlení je ale na hodiny povídání.

A co vyšší houby?

To je stejně zajímavá skupina organizmů jako houby nižší. Sběr a gastronomie tvoří jen malou část jejich potenciálu, protože další oblasti využití ještě nejsou ani zdaleka tak probádány, jako je tomu třeba u rostlin. My převádíme houby z kloboukatého stádia do plísňových forem, které potom udržujeme na agarem ztužených médiích a testujeme jejich biologickou aktivitu. V případě, že při laboratorním testování dojde k pozitivnímu záchytu, je to signálem, že houba produkuje nějakou zajímavou látku a to pro nás znamená většinou zahájení experimentů, jak tuto produkci co nejvíce zvýšit, aby se případná technologie stala ekonomicky zajímavou.

Jednou jsi mi vyprávěl o pěstování lanýžů. To mne zaujalo, protože často jezdím do Řecka do oblasti, kde by mohlo být pro pěstování vhodné klima. Mohl bys mi poradit, jak je tam začít pěstovat?

Lanýž je velmi specifickou vyšší houbou, netvoří nadzemní plodnice. Pro svůj růst vyžaduje specifické vápencové podloží, ovlivňující hodnotu pH prostředí, teplé klima a přiměřený dostatek dešťů. Nevím, jestli v Řecku už není během léta pro pěstování přece jen příliš horko a sucho. Optimální se zdá být vápencový pás, táhnoucí se pod Alpami v teplotně příznivé nadmořské výšce od Francie přes severní Itálii a zasahující částečně až do Chorvatska. Proto jsou také francouzské a italské lanýže nejvyhlášenější. Ovšem těch faktorů, které ovlivňují dobrou sklizeň, je celá řada. Lanýžům se daří v symbiotickém svazku s kořenovými systémy stromů určitého stáří, například dubů, lísek, habrů, ale kupodivu i borovic.

Zajímavostí je, že produkci plodnic lze indukovat výrazným až drastickým ořezem stromů, pod nimiž tyto houby rostou. Tento řez totiž stimuluje produkci fytohormonů na konci kořínků a tyto hormony zase zřejmě spouštějí procesy na vytváření plodnic. Žádná biotechnologická metoda, podobná pěstování žampionů nebo hlívy ústřičné, dosud nebyla pro pěstování lanýžů vyvinuta. Proto se jejich cena pořád drží tak vysoko. S nadsázkou bych řekl, že se celý svět snaží vyvinout postup, jak tyto gurmánsky atraktivní houby pěstovat ve velkém. Ale potom i jejich cena půjde rapidně dolů. Bohužel, společně s tím se vytratí i jejich ojedinělé kouzlo.

Existuje prý houba, která parazituje na larvách komárů a obsahuje zajímavou léčebnou látku. Jak se ta látka jmenuje?

Entomopatogenních hub, parazitujících na komárech nebo na hmyzu obecně, je celá řada. Ty máš zřejmě na mysli plísně, co produkují látku cyklosporin A, která se využívá při léčbě posttransplantačních stavů a autoimunitních chorob. Chemicky se jedná o cyklický undekapeptid, složený z 11 aminokyselin. Tato látka je produkována více druhy půdních vláknitých hub, z nichž jednu využívala svého času k výrobě i bývalá Galena, než byla biotechnologická část výroby přesunuta z Opavy do Maďarska.

Tvůj otec byl významný folklorista a etnograf PhDr. Antonín Satke, CSc. Jak na nositele Ceny Petra Bezruče vzpomíná jeho syn?

Na to není jednoduché odpovědět ve formátu jednoho odstavce tohoto rozhovoru. Vzpomínám na něj velmi často a s velkou láskou. Byl to hodný a laskavý člověk, který byl vždy pevný ve svých názorech, ale přitom zůstával tolerantní. Myslím si, že je zbytečné vyjmenovávat všechny jeho dobré vlastnosti. Kdo si ho pamatuje, má svoji vzpomínku.

A ještě jednu spojitost a vzpomínku bych připomněl: Byl vášnivým houbařem, jezdili jsme spolu na kolech na houby do lesů od Komárova, přes Podvihov až po Hrabyni. Sbíral houby ne úplně běžné, které potom nakládal do speciálních octových nálevů a zavařoval. Možná, že mezi houbařským nadšením mého tatínka a tím, že se houbami, i když jinými, zabývám profesně, existuje nějaká souvislost.

Když už se točí tento náš rozhovor kolem zahrady a přírody, byli to moji rodiče, kteří nás před lety přesvědčili ke koupi chalupy a kteří tak vlastně odstartovali tu dlouhou pouť k vytvoření přírodní zahrady.

Fotografie: Milan Kubačka, Josef Satke