Template
Template Template
Template Čtvrtek, 13 prosinec 2018 Template

Přihlášení

 
Template
Pavel Petr ze Slezského zemského muzea zkoumá sbírkové předměty z papíru
Napsal Jakub Kubačka   
Pátek, 09 únor 2018
Vystudoval jsi Filozoficko-přírodovědeckou fakultu Slezské univerzity v Opavě, obor historie-muzeologie a v jeho rámci muzejní konzervaci a restaurování. V současné době jsi vedoucí Oddělení ochrany sbírkových předmětů Slezského zemského muzea, kam patří mimo jiné i konzervace a restaurování sbírkových předmětů, konkrétně např. materiálů z papíru a usní, na které se specializuješ. Známe tě také jako velmi vzdělaného, sečtělého a komunikativního člověka, téměř renesančního. Umíš se kvalifikovaně bavit téměř na jakékoliv téma. Víme, že mimo jiné miluješ historii a přírodu, nicméně v rozhovoru se zaměříme na tvůj vystudovaný obor a povolání v muzeu.

Jaký je rozdíl mezí restaurováním a renovací nebo je to totéž? Čím přesně se tento obor zabývá?
Zatímco účelem restaurování je záchrana nějaké památky s cílem obnovení jejího původního stavu a vzhledu, renovací je obvykle míněna obnova užitné hodnoty. V případě památkové péče by bylo výstižnějším slovem označení "rekonstrukce", v jejímž rámci se počítá i s možnou aplikací nových prvků. Samotné slovo renovace má v českém jazyce mnohem širší využití, které ovšem nemá s problematikou muzejnictví, nebo chcete-li památkové péče, nic společného. Konzervace a restaurování je založeno na důsledném respektování originálního stavu a na originálních dokladech a v této souvislosti pracuje s poznatky mnoha vědních oborů. Tak jako se v muzejních sbírkách setkáváme s mnoha rozličnými druhy materiálů, také přístupy a metody konzervátora-restaurátora jsou často různé, samozřejmě dle druhů ošetřovaných materiálů a typů jejich poškození. Svorníkem těchto vysoce odborných činností je naprosté respektování autenticity originálu. Jedním ze základních úkolů muzeí je uchovávání důležitých hodnot dokladů historického vývoje společnosti nebo přírody, což by nebylo možné zajistit bez konzervace, chcete-li také preparace a restaurování.

petr1_20170619_1003002620.jpg 
 Mgr. Pavel Petr restauruje tablo opavského mužského pěveckého spolku z roku 1896. Foto M. Polášek.

Co tě na této práci nejvíc zaujalo? Proč sis vybral toto povolání?
Již v dětství mě bavilo sledovat stav různých starožitností nebo i památek vystavených v muzeích nebo na hradech a zámcích. V této souvislosti jsem uvažoval nad tím, jak by se dalo zabránit jejich dalšímu poškozování, případně, jak by se dala prodloužit jejich funkčnost nebo používání do budoucna. Nejvíce mě oslovily historické písemnosti, obecně řečeno památky vyrobené z papíru. Ještě jako žákovi základní školy mi moje rodina svěřila do péče spoustu rodinných dokumentů - archiválií, byl jsem naprosto uchvácen jejich kouzlem. V rámci studia na vysoké škole jsem se chtěl věnovat oboru, v němž hrála zásadní roli historie. Nakonec jsem se musel rozhodnout mezi archivnictvím na Univerzitě Palackého v Olomouci a historií v kombinaci s muzeologií na Slezské univerzitě v Opavě. Jednoznačně jsem dal přednost Opavě, protože zvolený obor nabízel také možnost studia konzervace a restaurování.

Mohl bys nám představit vaše pracoviště? Čím vším se zabýváte a na čem konkrétně pracuješ ty? Na který zrestaurovaný předmět jste pyšní, který se takzvaně povedl. A kde ho v Opavě můžeme vidět?
Úkolem Oddělení ochrany sbírkových předmětů je poskytování komplexního servisu pro všechny oborové části sbírky Slezského zemského muzea, počínaje průzkumem stavu, péčí o sbírkové předměty nástroji preventivní konzervace až po sanační konzervaci a restaurování. Na preparátorském pracovišti jsou komplexně zajišťovány a ošetřovány zoologické preparáty, včetně repreparačních zásahů.
Monitorujeme a upravujeme mikroklima všech depozitárních a výstavních prostor a ošetřujeme sbírkové předměty nejen pro účely výstavní, včetně zápůjček, ale především v zájmu zajišťování jejich optimálního stavu. Právě jsme dokončili práci na exponátech, které jsou prezentovány na výstavě Jan II. kníže z Lichtenštejna (k vidění v Historické výstavní budově do 13. srpna 2017). Co se týče konzervace a restaurování, velmi náročné práce si vyžádala např. kovová mříž, která pochází z bývalé lichtenštejnské oranžerie ve Vídni nebo archeologický nález z Müllerova domu ? dvě stránky z účetní knihy lichtenštejnského ovčína v Moravici. Velmi náročné postupy, v tomto případě s ohledem na složitou instalaci, byly uplatněny také v rámci ošetření dřevěné postele s nebesy z 16. století nebo tapiserie bruselské provenience z 2. poloviny 17. století. Sbírkové předměty, které byly konzervovány-restaurovány na našich pracovištích, si můžete prohlédnout i v rámci dalších expozičních areálů Slezského zemského muzea nebo také v expozici "Cesta města" Opavské kulturní organizace. Zde vyniká tzv. wehrschild - obranný štít města Opavyz roku 1915, který je zdoben heraldickými znaky a symboly.            
Aktuálně mám na stole moderní památky z dvacátého století - divadelní texty a kresby uhlem, u nichž je rovněž nutno, bez ohledu na relativně malé stáří, zamezit postupné degradaci. V neposlední řadě naše oddělení poskytuje konzultace různým badatelům a metodickou pomoc vlastníkům sbírek dle zákona č. 122/2000 Sb. o ochraně sbírek muzejní povahy.

Kteří pracovníci patří do opavského restaurátorského týmu?
Jedná se o pět konzervátorů-restaurátorů, kteří se specializují na různé materiály (kovy, silikáty, dřevo, textil, usně, papír), a jednoho zoologického preparátora, který se soustředí na preparaci obratlovců.

Využíváte při zjišťování poškození artefaktů mikroskop? Co se jím dá zjistit?
Mikroskopie je významným pomocníkem konzervátorů a restaurátorů. Využíváme mikroskopy ve formě stereomikroskopické sestavy (trinokulární tubus s adaptérem na barevnou digitální kameru včetně software pro řízení kamery a úpravu obrazu). Pracujeme s několika typy osvětlení a s různým rozsahem zvětšení (až 184x).  Kromě výše uvedené techniky máme v rámci naší budovy k dispozici také vědecký mikroskop, na kterém pracuje doc. Jiří Řehulka z Oddělení přírodních věd. Úzká mezioborová spolupráce je velmi přínosná, touto cestou lze určovat mikrobiologické napadení materiálů přírodního i kulturního dědictví. Ve spolupráci s doc. Řehulkou identifikujeme plísně, mikroskop je mj. vybaven Nomarského kontrastem, který umožňuje prohlížet detaily mikrokultur, abychom je mohli předběžně zařadit a poslat dále k molekulárně-biologické identifikaci. To jsme ale již příliš odbočili do vědeckého světa. Prakticky lze s pomocí mikroskopie určovat typy škůdců mnoha biologických materiálů, povrchové úpravy, resp. stratigrafie barevných vrstev a identifikace pigmentů, typy koroze kovů a obecně také druhy dřeva, textilu, papíru a usní.

Co jsou to usně?

Useň je zpracovaná a vyčiněná (chcete-li zakonzervovaná) zvířecí kůže. Surová kůže má pro praktické použití nevhodné vlastnosti, není odolná vůči vodě, je mikrobiologicky snadno napadnutelná a po vysušení křehká a lámavá. Useň vzniká činěním, tedy reakcí molekul kolagenu obsaženého v kůži s činicí látkou. Jedná se o fyzikálně- chemický proces, jehož cílem je zajištění chemické stability  a odolnosti činěného materiálu proti působení mikroorganismů. Je známa celá řada způsobů činění.

Které dřevo nejdéle odolává stárnutí a na čem to záleží?

Především záleží na podmínkách, v nichž se dřevo nacházelo. Např. u archeologického (tzv. mokrého) dřeva je zničující rychlé a neřízené vysušení, přičemž již není podstatné, o jaký druh dřeva se jedná. S nevhodnými vnějšími vlivy je spojena také aktivita dřevokazných hub, které způsobují rychlý rozklad dřeva. Režim preventivní ochrany muzejních sbírkových předmětů ze dřeva stanoví základní pravidla: základem je předcházet prudkým výkyvům relativní vlhkosti a teploty, které mohou způsobit borcení dřeva (vysoká vlhkost - zpravidla vyšší než 65 % - -způsobuje bobtnání dřeva a vyšší pravděpodobnost biologického napadení, naopak příliš nízká vlhkost - zpravidla nižší než 50 % - způsobuje sesychání, praskání dřeva). Velmi nebezpečné je také působení dřevokazného hmyzu (brouci čeledí červotočiví, hrbohlavovití a tesaříci).

petr2_20170619_1153741623.jpg
petr4_20170619_1099116043.jpg
 Praktická výuka studentů Slezské univerzity v rámci projektu
OP VK - zpracování ochranných obalů pro uložení sbírkových
předmětů. Foto M. Polášek.
 Výuka studentů Slezské univerzity v Opavě v rámci projektu OP VK ? úvodní seminář. Foto M. Polášek.

 Který zachráněný dřevěný předmět vyrobený člověkem je u nás nejstarší a kde jej můžeme vidět?
V souvislosti s touto otázkou jsem si vzpomněl na nedávnou návštěvu expozice lapidária Vlastivědného muzea v Olomouci. Návštěvníci muzea zde mohou obdivovat více než dva tisíce let starou kupeckou loď, kterou v roce 1999 objevil při rybaření tehdejší ředitel Vlastivědného muzea PhDr. Jaroslav Peška, Ph.D., v zatopené mohelnické pískovně. V době nálezu na povrchu vyčnívala jen dva a půl metru dlouhá část, která připomínala spíše kmen stromu než unikátní plavidlo z doby Keltů. Unikátní, přes deset metrů dlouhá a dvě tuny vážící loď, která je vydlabaná z jednoho kusu dřeva, byla tisíce let zakonzervována v nánosech bahna a jílu. Stáří památky bylo ověřeno pomocí dendrochronologie a radio-karbonové metody datování. V ČR je sice doloženo několik podobných nálezů, ale člun takovýchto rozměrů a v tak dobrém stavu je uchováván pouze v Olomouci.

U této příležitosti je možná vhodné zmínit pylovou analýzu. Podle této metody archeologové zjistí, které dřeviny ve zkoumané době rostly a ze kterých mohla být vyrobena obydlí i užitkové předměty.
Ano, je to možné, i když v naší praxi jsme tuto analýzu, se kterou pracuje paleobotanika, dosud nepotřebovali. V rámci paleobotaniky je možné zkoumat zuhelnatělé části rostlinného těla, které jsou pomocí chemických metod uvolněny z hornin. Otisky fosilních rostlin je také možno zkoumat pomocí slabého ultrafialového nebo infračerveného světla. Významným zdrojem informací je již zmíněný mikroskopický výzkum pylových zrn. Pokud mám aktuální informace, tak tyto analýzy provádí RNDr. V. Čulíková, CSc., z Archeologického ústavu AV ČR, v rámci detašovaného archeobotanického pracoviště v Opavě.

 Co všechno musí restaurátor provést, když má restaurovat například starou, silně poškozenou knihu?
Záleží na typu poškození knižního bloku, především zda je papír napaden plísněmi (v takovém případě je úvodním krokem desinfekce) a jestli vazba plní svůj původní účel, nebo již zanikla a máme na stole víceméně uvolněné listy. Po šetrném odsátí prachu a ostatních nečistot je nutno provést testy barevné stálosti (v případě, že je žádoucí poškozené listy papíru doplnit papírovinou, musí být potvrzen předpoklad stability většiny záznamových prostředků vůči vodě). Nebezpečí tzv. "krvácení" některých pigment v jiných barevných vrstvách (razítka, poznámky inkoustovou tužkou) je nutno eliminovat aplikací nasyceného roztoku cyklododekanu. Příprava doplňování chybějících míst doléváním papírovinou zahrnuje rovnoměrné rozložení zvlhčeného papíru na podložce z netkané textilie. Pro výrobu papíroviny jsou zpravidla vybrány a následně rozvlákněny vhodné historické nebo ruční papíry. K vytvoření vlákenné suspenze o objemu 0,5 litru (10 g historických papirus přidáním 0,8 g klížidla) je možno využít kuchyňský mixér. Docílenou hustou suspenzi lze tónovat přidáním nepatrného množství pigmentu, např. saturnové hnědi.
Upřednostňuji proces dolévání na porézním nerezovém stole vybaveném regulovaným odtahem přebytečné vody. Papírovinu lze nanášet ručně pomocí plastové láhve se zúženým hrdlem. Závěrečným nástřikem roztoku (hydrogenuhličitan hořečnatý) s obsahem vhodného derivátu celulózy je po předešlém mokrém procesu plošně obnovována funkce klížidla a tím scelen a uzavřen povrch papíru. Po sejmutí z dolévacího stolu je nutno arch papíru umístit na podložku opatřenou vlněným plstěncem a překrýt netkanou textilií a na to opět plstěncem. Po krátkém zalisování archy papíru zbavíme plstěnců a netkané textilie a necháme je volně vyschnout. Po vyschnutí jsou archy papíru vyrovnány zalisováním. Výsledky neutralizace papíru (odkyselení) je vhodné ověřit s pomocí pH metru (ideální neutralizace na pH 7,0-7,3). Četné trhliny, křehké a deformované partie knižního bloku mohou být také fixovány a sceleny zažehlováním Filmoplastu R s použitím nahřáté restaurátorské špachtle. Následuje individuální šití knižního bloku (metoda šití by měla respektovat původní způsob šití), zavěšení pokud možno původních desek a obnovení funkčnosti knižního bloku.

Existuje doklad o nejstarším zrestaurovaném předmětu? Je to asi těžko zjistitelné. Jsou mezi nimi také písemnosti?
Informace o provedené konzervaci-restaurování jsou součástí evidence, která je vedena formou karet v systému Bach. Externí restaurování je dokumentováno prostřednictvím restaurátorských zpráv. Někteří kurátoři uvádějí základní údaj o provedení zásahu také do inventárních karet (s datací ke konkrétním inventárním číslům). V minulosti někteří externí konzervátoři-restaurátoři poznačili údaje o ošetření olejomaleb přímo na rub konkrétního plátna nebo jeho rámu. Tak se dozvídáme, že např. některá barokní plátna byla restaurována ve 2. polovině 19. století. Avšak vlastní restaurátorské oddělení bylo ve Slezském zemském muzeu založeno v roce 1947 doc. Františkem Petrem, akademickým malířem.

 Jakým způsobem se konzervují-restaurují usně?
Opět je důležité posoudit, v jakých podmínkách se předmět nacházel. Odrazovým můstkem jakéhokoli ošetření by měl být vždy průzkum a v případě pozitivního nálezu také likvidace mikrobiologického napadení. Zaměřím se na usně pocházející z archeologických nálezů, které podléhají značnému poškození, a rovněž manipulace s nimi je velmi problematická.
Jakýkoli nález by měl být urychleně předán k ošetření co nejdříve po vyjmutí. Klíčovým předpokladem je také vhodný transportní obal. Známe případy, kdy po vyjmutí ze země byla useň, konkrétně např. vojenská obuv, která byla nalezena u ostatků sovětského vojáka v Chlebičově, silně přesušena, což způsobilo dále rozpraskání, deformaci a lokální zborcení tvaru boty.
V tomto případě byla masivní degradace umocněna tím, že již v zemi se rozložila většina organických švů, tzn., že jednotlivé části boty se dále postupně rozpadaly. Boty byly šněrovací, z původních kožených tkanic se dochoval jen menší fragment na jedné z bot. Chyběla také většina drobných kovových součástí a hřebíků, které podlehly silné korozi. Ty, které se dochovaly, již představovaly pouze vrstvy korozních produktů.  
Po hrubém očištění od zbytků zeminy a stabilizaci dochovaných fragmentů kovových součástí, bylo nezbytné přesušenou useň lehce zvlhčovat demineralizovanou vodou a změkčit v digestoři v parách isopropylalkoholu 1:4 s vodou.  Tato část zásahu byla časově nejnáročnější, trvala více než dva měsíce, v průběhu procesu pak bylo nezbytné deformovanou useň postupně pomocí výztuží a vycpávek navrátit do původního tvaru.

Následným tukováním byla kůži alespoň částečně navrácena elasticita, kterou degradací, po vyjmutí ze země, ztratila a zároveň bylo zabráněno příliš rychlému opětovnému přesušení během schnutí. Na závěr byly rozpadlé části obuvi sestehovány silonovým vlascem. Problematické je také uložení a případná prezentace ošetřených usňových částí. Zde je největším nepřítelem opět relativní vlhkost. Optimální hodnoty u takto poškozeného materiálu se pohybují velmi těsně kolem 50 %. Při nižší vlhkosti dojde k vysychání, smršťování a deformaci usně, při vyšší se naopak zvyšuje riziko rozvoje biologického napadení.

Kdo a na základě čeho rozhoduje o tom, že poškozený předmět je lepší znovu vyrobit než ho zachránit? Určitě záleží i na stavu poškození.
Muzea mají za úkol dokumentovat a uchovávat autentické doklady o vývoji přírody a společnosti. Nově vyrobený předmět je pouhou napodobeninou, nikoli muzealitou (hodnotou). Muzejní sbírka má zcela mimořádné poslání, neboť je tvořena jedinečnými originály, a proto jí ze zákona náleží speciální ochrana. Kopie předmětů se hodí k jiným účelům, například pro práci se školami v rámci vzdělávacích programů.

Předměty vyrobené z papíru ničí plísně. Které jsou nejnebezpečnější? A jak proti nim bojovat?

Nebezpečím pro zachování tohoto typu památek je jakákoli aktivní (chcete-li živá) plíseň. Základním předpokladem úspěšného boje proti plísním je odstranění vysokých hodnot relativní vlhkosti (vyšší než 60 %), která vede nejen k zaplísnění, ale i k poškození, které je způsobováno činností bakterií.

V takových případech lze většinou písemné památky účinně konzervovat-restaurovat. Nenávratné škody však způsobují např. různé havárie a živelní pohromy nebo i dlouhodobé zatékání do objektů, v nichž jsou písemnosti uloženy. Likvidaci plísní lze zajistit např. expozicí materiálu   v parách Buthanolu (po několik dní v uzavřeném prostředí). V individuálních případech lze plíseň lokálně odstranit s pomocí vodného roztoku ajatinu nebo nátěrem ethanolu.

Jaké například předměty ve Slezském zemském muzeu čekají na restaurování? Odkud se získávají a kolik jich máte v depozitářích? Samozřejmě víme, že pro účely výstavní se využívá pouze zlomek předmětů.
Vzhledem k velikosti sbírky Slezského zemského muzea nelze okamžitě zajistit konzervaci-restaurování všech sbírkových předmětů, jejichž stav si to žádá. Nejčastěji jsou u nás ošetřovány sbírkové předměty, které jsou určeny na výstavy, v neposlední řadě také materiál, jehož celistvost je ohrožena silným poškozením, případně materiál, u něhož existuje vážné podezření na aktivní mikrobiologické nebo biologické napadení (nové akvizice). Nové sbírkové předměty získáváme např. sběrem (vlastními silami), prostřednictvím nákupů, darů dědiců nebo prostřed-nictvím převodů ze státních organizací.

Víme o tobě, že jsi kronikář města Krnov. Jak ses dostal k této zajímavé a záslužné práci?

Již jako malý kluk jsem navštěvoval, ještě společně s jedním kamarádem, tehdejšího krnovského kronikáře Mgr. Vladimíra Bluchu. Povídali jsme si o historii našeho města a takto jsme postupně s nadšením odhalovali tajemství starého Krnova. Již tehdy jsem se věnoval archivaci různých materiálů, které jsem považoval za zajímavé krnovské dokumenty.

V roce 2006, ještě jako studenta Slezské univerzity, mě oslovili lidé z Městského úřadu s nabídkou, zda bych měl zájem psát kroniku města. V té době se chystala do penze Mgr. Ludmila Marková, tehdy ještě vedoucí Městského muzea v Krnově a od roku 2002 kronikářka, která oznámila, že kroniku již dále psát nehodlá. Poté, co jsem vedení radnice seznámil se svou představou vedení kroniky, jsem byl, na základě rozhodnutí Rady města, jmenován kronikářem města Krnova s účinností k 1. 1. 2007.

Myslíš si, že je v ČR dostatečná památková péče? Staráme se prostřednictvím státu, ale i jako samotní občané dobře o své památky a historické předměty? Všímáš si v městském a vesnickém prostředí například takových věcí, které se tam hodí nebo nehodí (plastová okna ve starých historických budovách, přestavby budov atd.). Jsme k těmto věcem dostatečně citliví?
Česká památková péče je dosud poznamenána neblahou dvojkolejností: zatímco metodickým orgánem je Národní památkový ústav, výkonnými (správními) orgány jsou obecní úřady s rozšířenou působností. Přístupy lidí k této problematice se často liší kraj od kraje. Domnívám se však, že památková péče je dnes vnímána občany mnohem pozitivněji, než tomu bylo před lety. Zatímco vidíme, jak nesmazatelné škody byly před mnoha desítkami let napáchány v jádrech našich historických měst, nyní dvojnásob obdivujeme památky, které se navzdory tomuto trendu podařilo uchovat až do dnešních dnů.

 petr3_20170619_1643707398.jpg petr5_20170619_1090934689.jpg
 Ve Vysokých Tatrách v sedle Východná Železná brána. Foto O. Mana.  V Rychlebských horách. Foto Martin Janák.

Otázky pokládali: Milan a Jakub Kubačkovi

 

 
<< Předchozí   Další >>
Template
Template Template Template
Template Template