Při pohledu na geologickou mapu Hlučínska bychom zde nálezy velkých
trilobitů ani jiných prvohorních zkamenělin nečekali. Pouze
jihojihovýchodně od Hlučína a jižně od Kozmic vystupují na povrch droby a
břidlice obsahující zbytky prvohorních organizmů.
Jedná se o kyjovické vrstvy karbonského stáří, ve kterých byly zejména v
okolí Bobrovníku a Jasének nalezeny zkameněliny ramenonožců, mlžů,
loděnkovitých hlavonožců, goniatitových amonitů, hyolitů a dvoužábrých
hlavonožců. Trilobiti byli zjištěni ojedinělými nálezy drobných ocasních
štítů krunýřů příslušejících k rodu Weberides. Uvedená fauna obývala
před cca 330 miliony lety tropické moře, jehož sedimenty budují východní
část dnešního Nízkého Jeseníku. Další geologické jednotky Hlučínska nás
přenesou o nějakých 315 milionů let blíže k současnosti, do mladších
třetihor. Jsou jimi vyvřeliny (čediče) a mořské jíly a sádrovce u
Kobeřic. Ze stáří těchto sedimentů nám vyplyne, že trilobity určitě
obsahovat nebudou. Nalezneme v nich krásné kostry ryb, schránky měkkýšů a
dokonce i ptačí pera, ale co naplat, trilobiti byli v době jejich
vzniku již nějakých 240 milionů let vyhynulí. Naprostou většinu
Hlučínska pak tvoří maximálně několik stovek tisíc let staré čtvrtohorní
sedimenty nanesené ledovci (uloženiny morén, písky, štěrky), řekami
(štěrky) a naváté větrem (spraše ty pokrývají většinu povrchu Hlučínské
pahorkatiny).
|
Obr. 1 Pískovna v Píšti, stav v roce 1956. Foto: Bohumil Červený. Fotoarchiv České geologické služby.
Dostupné z URL http://www.geology.cz/foto/7881 |
Paradoxně právě v nejmladších, tj. čtvrtohorních uloženinách můžeme
objevit rozmanité spektrum prvohorních zkamenělin. Konkrétně se musíme
zaměřit na nánosy pevninského ledovce. Jak je to možné? Během
čtvrtohorních ledových dob opakovaně vznikal na Skandinávském
poloostrově a v Karélii ledovec. Vlivem vhodného klimatu se postupně
zvětšoval a šířil do jižnějších částí Evropy. Během nejdelších ledových
dob dosáhl až na Hlučínsko a na severní okraj Nízkého Jeseníku.
Pohybující se masa ledu odtrhávala ze svého podloží různé horniny a
transportovala je na jih. Při postupu Švédskem, Finskem a dnem severní
části Baltského moře získal ledovec i bezmála dvě miliardy let staré
žuly, porfyry, ruly, kvarcity či jednu a čtvrt miliardy let staré
pískovce. Ze dna střední a jižní části Baltského moře, a v menší míře
stále i ve Švédsku, odtrhával bloky z prvohorních souvrství vápenců,
pískovců a břidlic. Právě tyto horniny obsahují četné zkameněliny. V
jižním Pobaltí se pak ledovec obohatil o druhohorní až starotřetihorní
pazourky, vzácný, rovněž starotřetihorní jantar a další sedimentární
horniny. Při postupu Polskem až k naší dnešní státní hranici pak přibral
valouny křemene, pískovců a jiných hornin ze starších uloženin a
pevných výchozů. Když po oteplení podnebí ledovec roztál, zůstaly po něm
v krajině i desítky metrů mocné a plošně rozsáhlé nánosy, složené z
písku, prachu a valounů všech hornin, které ledovec při své cestě ze
Skandinávie získal. Ledovcové sedimenty Hlučínska proto nabízejí
"vzorkovnici" hornin z velké části severní a střední Evropy.
Během čtvrtohorních ledových dob opakovaně vznikal na Skandinávském
poloostrově a v Karélii ledovec. Vlivem vhodného klimatu se postupně
zvětšoval a šířil do jižnějších částí Evropy. Během nejdelších ledových
dob dosáhl až na Hlučínskoa na severní okraj Nízkého Jeseníku.
Nejbohatším nalezištěm zkamenělin v ledovcových sedimentech Hlučínska
byla pískovna na jihozápadním okraji obce Píšť, 300 m západně od
místního koupaliště. V odkryvu se těžily písky a štěrky, které při
ústupu zalednění uložila voda vytékající z roztávajícího ledovce. V
tomto bodě se zastavme u osobnosti Karla Gatíka, bez jehož systematické
sběratelské práce bychom o píšťských zkamenělinách možná měli jen zlomek
dnešních znalostí. Karel Gatík se narodil roku 1926 v Kokorech u
Přerova. V padesátých letech se přistěhoval do Píště, kde si brzy všiml
výskytu zkamenělin ve vápencových valounech z místní pískovny.
Zkameněliny pak v pískovně soustavně sbíral a předával zejména
paleontologům Vladimíru Strnadovi z Vlastivědného ústavu v Olomouci a
Jiřímu Šufovi z Vysoké školy báňské v Ostravě. Oba vědci obdržené nálezy
zevrubně prozkoumali a výsledky publikovali v několika odborných
článcích. Karel Gatík sbíral až do sedmdesátých let. Zemřel v Píšti roku
1997.
Zásluhou pečlivého sběratelského úsilí Karla Gatíka a odborného
zpracování dr. Strnada a prof. Šufa a pozdějii dalších paleontologů,
geologů a muzejníků Ilji Peka, Milana Šnajdra, Jiřího Vaňka, Zdeňka Gáby
a Václava Holuši máme dnes detailní informace o skladbě a stáří
zkamenělin z píšťské pískovny. Jedná se hlavně o mořské organizmy vzácně
kambrického a zdaleka nejčastěji ordovického a silurského stáří.
Nejhojnější jsou ostrakodi a ramenonožci, pak deskatí a drsnatí koráli,
trilobiti, tentakuliti, mechovky, lilijice, břichonožci, mlži,
stromatopory, hlavonožci a graptoliti. Vzácným objevem se stal mladší,
druhohorní (jurský) slepenec se značným množstvím zkamenělin lilijic,
ramenonožců, mlžů, belemnitů, břichonožců, ježovek a dírkovců. Nejstarší
píšťskou zkamenělinou jsou trubičkovitá doupata červů v pískovci ze
samotného počátku kambria. Václav Holuša roku 1971 v pískovně objevil i
velký bludný balvan ordovického vápence, který po rozbití poskytl
množství ramenonožců, trilobitů, velkých břichonožců a dendroidních
graptolitů. Materiál z balvanu je dnes uložen se Slezském zemském muzeu.
Všechny píšťské zkameněliny pocházejí ze skandinávsko-baltské oblasti. Z
výčtu je zjevné, že pískovna v Píšti je bohatou paleontologickou
lokalitou. Bohužel však již dávno není aktivní. Její vzhled v padesátých
letech, kdy zde sbíral Karel Gatík, znázorňuje obr. 1.
Většina zkamenělin ze sběrů Karla Gatíka má rozměry maximálně v prvních
centimetrech. Jednoho dne ale sběratel rozbil mohutný vápencový valoun s
rozměry 20x12x11,5 cm. Na čerstvých plochách vápence se objevilo
množství fragmentů různých zkamenělin, včetně kousku schránky
hlavonožce. Mezi úlomky však vynikal nevídaně velký, téměř kompletní
ocasní štít krunýře trilobita, 77 mm dlouhý a 115 mm široký (obr. 2).
Zachoval se jako otisk i protiostisk.
|
|
Obr. 2 Ocasní štít velkého trilobita z Píště. Odlitek, Vlastivědné muzeum v Olomouci. Foto: Tomáš Lehotský. |
Obr. 3 Kontinent Baltika před 460 miliony lety. Hnědě: souš; světle modře: šelfové moře; tmavě modře: oceán.
Upraveno podle Cockse a Torsvika (2005). |
Trup a hlavový štít se bohužel nedochovaly. Karel Gatík trilobita
věnoval Univerzitě Palackého a tak se zajímavá zkamenělina stěhovala do
Olomouce. Zde se odborného zpracování ujal již zmíněný Vladimír Strnad,
který trilobita spolu s dalšími nálezy v roce 1963 podrobně popsal v
článku ?Skandinávští trilobiti ze souvků z ČSSR ve sbírkách
Vlastivědného ústavu v Olomouci?. Doktor Strnad porovnával píšťského
trilobita se skandinávskou paleotnologickou literaturou a dospěl k
závěru, že trilobit náleží k druhu Pseudobasilicus ? brachyrachis.
Otazník v názvu vyjadřoval nejistotu v určení, protože severští badatelé
tehdy ještě neměli o rodové příslušnosti trilobita zcela jasnou
představu. Později byl dr. Pekem znovu určen pod názvem Mischinogorites
brachyrachis. Největším překvapením výzkumu dr. Strnada se stalo
velikostní srovnání ocasního štítu z Píště s jinými ocasními štíty téhož
druhu. Švédský paleontolog Valdar Jaanusson uvádí ve své práci z roku
1953 u svých exemplářů délku mezi 10,5 a 55,5 mm a šířku mezi 16,5 a
77,5 mm. Píšťský trilobit byl tedyv rámci svého druhu mimořádným obrem.
Jeho ocasní štít překonával největší prof. Jaanussonem popsané ocasní
štíty zhruba o třetinu v délce a o polovinu v šířce! Uvážíme-li, že
ocasní štít představoval z celého krunýře asi jednu třetinu, pak délka
celého trilobita nejspíše překračovala 20 cm. Přibližný obrázek o jeho
celkové podobě si můžeme učinit, zobrazíme-li si na internetu nebo
vyhledáme v literatuře asafidní trilobity (Asaphid trilobites)
Píšťský trilobit žil ve starších prvohorách, na konci středního
ordoviku, ve stupni darriwilu. Toto období spadá do doby před 467-458
miliony lety. Obýval kontinent Baltika, který byl tehdy tvořen
Skandinávským poloostrovem, dnem Baltského moře, Finskem, evropskou
částí Ruska, Pobaltskými zeměmi, Běloruskem, většinou Polska, Ukrajinou,
Moldavskem a částí Rumunska. Podle výzkumů britského vědce L. Robina M.
Cockse a jeho norského kolegy Tronda. H. Torsvika ležela Baltika
uprostřed ordoviku na jižní polokouli, zhruba na 30° jižní zeměpisné
šířky (obr. 3). Celý kontinent vyčníval nad tehdejší mořskou hladinu v
podobě tří plochých ostrovů.
Souš lemovalo široké šelfové moře, které obýval i náš trilobit.
Pohyboval se po dně nebo plaval nevysoko nad ním a vyhledával potravu.
Kromě něj se v moři dařilo řadě jiných rodů trilobitů, ramenonožcům,
břichonožcům, loděnkovitým hlavonožcům a další fauně. Ze schránek všech
mořských organizmů se na dně postupně ukládala vápnitá hmota, která byla
později zpevněna do podoby tvrdého vápence. Tento vápenec je znám pod
označením Schroeteri-Kalk nebo svrchní šedý ortocerový vápenec. Jeho
vrstvy vystupují na povrch v okolí jezera Siljan ve středním Švédsku a
na baltském ostrově Öland.
Dvaceticentimetrový trilobit sice nebyl velikostním rekordmanem, protože
ze světa jsou doloženy druhy o délce kolem půl metru, ale v rámci
moravskoslezských lokalit se jedná o jednoho z nejurostlejších. Vůbec
největší dosud známý trilobit Moravy a českého Slezska, druh Digonus
comes, dosahoval podle propočtů na základě částí krunýře délky až 28 cm.
Žil během devonu a jeho zbytky můžeme nalézt v kvarcitech na Suchém
vrchu u Vrbna pod Pradědem. Pravda, píšťský trilobit je exotem,
přicestovalým ze Skandinávie až se čtvrtohorním ledovcem, zatímco
Digonus se zachoval ve vrstvách budujících přímo základy našeho regionu.
Osud velkého trilobita z Píště je bohužel chmurný, protože tohoto času
je považován za ztraceného. Existují jen odlitky uložené ve Vlastivědném
muzeu v Olomouci a Slezském zemském muzeu. Olomoucký odlitek ukazuje
obr. 2.
Autor článku děkuje Tomáši Lehotskému z Univerzity Palackého a
Vlastivědného muzea v Olomouci za vyfotografování odlitku píšťského
trilobita.
Mgr. Martin Hanáček
postgraduální student geologie Masarykovy Univerzity
Literatura
Cocks, L. R. M., Torsvik T. H. (2005): Baltica from the late Precambrian
to mid-Palaeozoic times: The gain and loss of a terrane's identity.
Earth-Science Reviews 72: 39-66.
Gába Z., Pek I. (1992): Kambričtí agnostidní trilobiti z ledovcových
souvků z Píště (severní Morava, ČSFR). Zprávy Vlastivědného muzea v
Olomouci 269: 38-41.
Gába Z., Pek I. (1999) Ledovcové souvky moravskoslezské oblasti. 111 s. Okresní vlastivědné muzeum v Šumperku.
Holuša V. (1972): Nález bludného balvanu s fosilní faunou v Píšti na Hlučínsku. Časopis Slezského muzea (Opava) 21: 47-48.
Jaanusson V. (1953): Untersuchungen über baltoskandische Asaphiden. I.
Revision der mittelordovizischen Asaphiden des Siljan-Gebietes in
Dalarna.
Arkiv för mineralogi och geologi 1: 377-464.
Kupková A., Pek I. (1985): Typový materiál ve sbírkách Krajského
vlastivědného muzea v Olomouci. Trilobita. 61 s. Krajské vlastivědné
muzeum v Olomouci.
Macoun J. (1986): Geologická mapa ČSR 1:50 000. List 15-41, 15-23 Hlučín. Ústřední ústav geologický.
Pek I., Šnajdr M. (1981): Trilobiti skandinávského kambria z
glacifluviálních uloženin od Píště u Hlučína. Časopis Slezského muzea
(Opava) 30: 83-88.
Pek I., Vaněk J. (1984): Encrinurus punctatus (Wahlenberg, 1821) z
glaciofluviálních uloženin od Píště u Hlučína. Zprávy Krajského
vlastivědného muzea v Olomouci 231: 7-9.
Řehoř F., Řehořová M., Vašíček Z. (1978): Za zkamenělinami severní Moravy.
279 s. Ostravské muzeum.
Řehoř F., Vašíček Z. (1967): Makrofauna kulmských lokalit Hlučínska.
Sborník vědeckých prací Vysoké školy báňské v Ostravě 13: 291-309.
Strnad V. (1963): Skandinávští trilobiti ze souvků z ČSSR ve sbírkách
Vlastivědného ústavu v Olomouci. Zprávy Odboru přírodních věd
Vlastivědného ústavu v Olomouci 1: 3-21.
Šuf J. (1958): Příspěvek k poznání prvohorní zvířeny bludných balvanů na
severní Moravě a ve Slezsku. Přírodovědecký sborník Ostravského kraje
19: 321-342.
Šuf J. (1960): Paleontologické novinky z glaciofluviálu Ostravského kraje. Přírodovědný časopis slezský. 21: 393-395.
Šuf J. (1964): Další paleontologické novinky z glaciofluviálu
Hlučínska. Sborník vědeckých prací Vysoké školy báňské v Ostravě 10:
151-153.
|