Template
Template Template
Template Čtvrtek, 24 květen 2018 Template

Přihlášení

 
Template
O největším trilobitu Hlučínska
Napsal Jakub Kubačka   
Pátek, 09 únor 2018
Při pohledu na geologickou mapu Hlučínska bychom zde nálezy velkých trilobitů ani jiných prvohorních zkamenělin nečekali. Pouze jihojihovýchodně od Hlučína a jižně od Kozmic vystupují na povrch droby a břidlice obsahující zbytky prvohorních organizmů.

Jedná se o kyjovické vrstvy karbonského stáří, ve kterých byly zejména v okolí Bobrovníku a Jasének nalezeny zkameněliny ramenonožců, mlžů, loděnkovitých hlavonožců, goniatitových amonitů, hyolitů a dvoužábrých hlavonožců. Trilobiti byli zjištěni ojedinělými nálezy drobných ocasních štítů krunýřů příslušejících k rodu Weberides. Uvedená fauna obývala před cca 330 miliony lety tropické moře, jehož sedimenty budují východní část dnešního Nízkého Jeseníku. Další geologické jednotky Hlučínska nás přenesou o nějakých 315 milionů let blíže k současnosti, do mladších třetihor. Jsou jimi vyvřeliny (čediče) a mořské jíly a sádrovce u Kobeřic. Ze stáří těchto sedimentů nám vyplyne, že trilobity určitě obsahovat nebudou. Nalezneme v nich krásné kostry ryb, schránky měkkýšů a dokonce i ptačí pera, ale co naplat, trilobiti byli v době jejich vzniku již nějakých 240 milionů let vyhynulí. Naprostou většinu Hlučínska pak tvoří maximálně několik stovek tisíc let staré čtvrtohorní sedimenty nanesené ledovci (uloženiny morén, písky, štěrky), řekami (štěrky) a naváté větrem (spraše  ty pokrývají většinu povrchu Hlučínské pahorkatiny).

 trilobit1_20180208_1429879447.jpg
Obr. 1 Pískovna v Píšti, stav v roce 1956. Foto: Bohumil Červený. Fotoarchiv České geologické služby.
Dostupné z URL http://www.geology.cz/foto/7881


Paradoxně právě v nejmladších, tj. čtvrtohorních uloženinách můžeme objevit rozmanité spektrum prvohorních zkamenělin. Konkrétně se musíme zaměřit na nánosy pevninského ledovce. Jak je to možné? Během čtvrtohorních ledových dob opakovaně vznikal na Skandinávském poloostrově a v Karélii ledovec. Vlivem vhodného klimatu se postupně zvětšoval a šířil do jižnějších částí Evropy. Během nejdelších ledových dob dosáhl až na Hlučínsko a na severní okraj Nízkého Jeseníku. Pohybující se masa ledu odtrhávala ze svého podloží různé horniny a transportovala je na jih. Při postupu Švédskem, Finskem a dnem severní části Baltského moře získal ledovec i bezmála dvě miliardy let staré žuly, porfyry, ruly, kvarcity či jednu a čtvrt miliardy let staré pískovce. Ze dna střední a jižní části Baltského moře, a v menší míře stále i ve Švédsku, odtrhával bloky z prvohorních souvrství vápenců, pískovců a břidlic. Právě tyto horniny obsahují četné zkameněliny. V jižním Pobaltí se pak ledovec obohatil o druhohorní až starotřetihorní pazourky, vzácný, rovněž starotřetihorní jantar a další sedimentární horniny. Při postupu Polskem až k naší dnešní státní hranici pak přibral valouny křemene, pískovců a jiných hornin ze starších uloženin a pevných výchozů. Když po oteplení podnebí ledovec roztál, zůstaly po něm v krajině i desítky metrů mocné a plošně rozsáhlé nánosy, složené z písku, prachu a valounů všech hornin, které ledovec při své cestě ze Skandinávie získal. Ledovcové sedimenty Hlučínska proto nabízejí "vzorkovnici" hornin z velké části severní a střední Evropy.
Během čtvrtohorních ledových dob opakovaně vznikal na Skandinávském poloostrově a v Karélii ledovec. Vlivem vhodného klimatu se postupně zvětšoval a šířil do jižnějších částí Evropy. Během nejdelších ledových dob dosáhl až na Hlučínskoa na severní okraj Nízkého Jeseníku.

Nejbohatším nalezištěm zkamenělin v ledovcových sedimentech Hlučínska byla pískovna na jihozápadním okraji obce Píšť, 300 m západně od místního koupaliště. V odkryvu se těžily písky a štěrky, které při ústupu zalednění uložila voda vytékající z roztávajícího ledovce. V tomto bodě se zastavme u osobnosti Karla Gatíka, bez jehož systematické sběratelské práce bychom o píšťských zkamenělinách možná měli jen zlomek dnešních znalostí. Karel Gatík se narodil roku 1926 v Kokorech u Přerova. V padesátých letech se přistěhoval do Píště, kde si brzy všiml výskytu zkamenělin ve vápencových valounech z místní pískovny. Zkameněliny pak v pískovně soustavně sbíral a předával zejména paleontologům Vladimíru Strnadovi z Vlastivědného ústavu v Olomouci a Jiřímu Šufovi z Vysoké školy báňské v Ostravě. Oba vědci obdržené nálezy zevrubně prozkoumali a výsledky publikovali v několika odborných článcích. Karel Gatík sbíral až do sedmdesátých let. Zemřel v Píšti roku 1997.
Zásluhou pečlivého sběratelského úsilí Karla Gatíka a odborného zpracování dr. Strnada a prof. Šufa a pozdějii dalších paleontologů, geologů a muzejníků Ilji Peka, Milana Šnajdra, Jiřího Vaňka, Zdeňka Gáby a Václava Holuši máme dnes detailní informace o skladbě a stáří zkamenělin z píšťské pískovny. Jedná se hlavně o mořské organizmy vzácně kambrického a zdaleka nejčastěji ordovického a silurského stáří. Nejhojnější jsou ostrakodi a ramenonožci, pak deskatí a drsnatí koráli, trilobiti, tentakuliti, mechovky, lilijice, břichonožci, mlži, stromatopory, hlavonožci a graptoliti. Vzácným objevem se stal mladší, druhohorní (jurský) slepenec se značným množstvím zkamenělin lilijic, ramenonožců, mlžů, belemnitů, břichonožců, ježovek a dírkovců. Nejstarší píšťskou zkamenělinou jsou trubičkovitá doupata červů v pískovci ze samotného počátku kambria. Václav Holuša roku 1971 v pískovně objevil i velký bludný balvan ordovického vápence, který po rozbití poskytl množství ramenonožců, trilobitů, velkých břichonožců a dendroidních graptolitů. Materiál z balvanu je dnes uložen se Slezském zemském muzeu. Všechny píšťské zkameněliny pocházejí ze skandinávsko-baltské oblasti. Z výčtu je zjevné, že pískovna v Píšti je bohatou paleontologickou lokalitou. Bohužel však již dávno není aktivní. Její vzhled v padesátých letech, kdy zde sbíral Karel Gatík, znázorňuje obr. 1.
Většina zkamenělin ze sběrů Karla Gatíka má rozměry maximálně v prvních centimetrech. Jednoho dne ale sběratel rozbil mohutný vápencový valoun s rozměry 20x12x11,5 cm. Na čerstvých plochách vápence se objevilo množství fragmentů různých zkamenělin, včetně kousku schránky hlavonožce. Mezi úlomky však vynikal nevídaně velký, téměř kompletní ocasní štít krunýře trilobita, 77 mm dlouhý a 115 mm široký (obr. 2). Zachoval se jako otisk  i  protiostisk.

trilobit2_20180208_1985101922.jpg
trilobit3_20180208_1720708409.jpg
Obr. 2 Ocasní štít velkého trilobita z Píště. Odlitek, Vlastivědné muzeum v Olomouci. Foto: Tomáš Lehotský. Obr. 3 Kontinent Baltika před 460 miliony lety. Hnědě: souš; světle modře: šelfové moře; tmavě modře: oceán.
Upraveno podle Cockse a Torsvika (2005).

 

Trup a hlavový štít se bohužel nedochovaly. Karel Gatík trilobita věnoval Univerzitě Palackého a tak se zajímavá zkamenělina stěhovala do Olomouce. Zde se odborného zpracování ujal již zmíněný Vladimír Strnad, který trilobita spolu s dalšími nálezy v roce 1963 podrobně popsal v článku ?Skandinávští trilobiti ze souvků z ČSSR ve sbírkách Vlastivědného ústavu v Olomouci?. Doktor Strnad porovnával píšťského trilobita se skandinávskou paleotnologickou literaturou a dospěl k závěru, že trilobit náleží k druhu Pseudobasilicus ? brachyrachis. Otazník v názvu vyjadřoval nejistotu v určení, protože severští badatelé tehdy ještě neměli o rodové příslušnosti trilobita zcela jasnou představu. Později byl dr. Pekem znovu určen pod názvem Mischinogorites brachyrachis. Největším překvapením výzkumu dr. Strnada se stalo velikostní srovnání ocasního štítu z Píště s jinými ocasními štíty téhož druhu. Švédský paleontolog Valdar Jaanusson uvádí ve své práci z roku 1953 u svých exemplářů délku mezi 10,5 a 55,5 mm a šířku mezi 16,5 a 77,5 mm. Píšťský trilobit byl tedyv rámci svého druhu mimořádným obrem. Jeho ocasní štít překonával největší prof. Jaanussonem popsané ocasní štíty zhruba o třetinu v délce a o polovinu v šířce! Uvážíme-li, že ocasní štít představoval z celého krunýře asi jednu třetinu, pak délka celého trilobita nejspíše překračovala 20 cm. Přibližný obrázek o jeho celkové podobě si můžeme učinit, zobrazíme-li si na internetu nebo vyhledáme v literatuře asafidní trilobity (Asaphid trilobites)
Píšťský trilobit žil ve starších prvohorách, na konci středního ordoviku, ve stupni darriwilu. Toto období spadá do doby před 467-458 miliony lety. Obýval kontinent Baltika, který byl tehdy tvořen Skandinávským poloostrovem, dnem Baltského moře, Finskem, evropskou částí Ruska, Pobaltskými zeměmi, Běloruskem, většinou Polska, Ukrajinou, Moldavskem a částí Rumunska. Podle výzkumů britského vědce L. Robina M. Cockse a jeho norského kolegy Tronda. H. Torsvika ležela  Baltika uprostřed ordoviku na jižní polokouli, zhruba na 30° jižní zeměpisné šířky (obr. 3). Celý kontinent vyčníval nad tehdejší mořskou hladinu v podobě tří plochých ostrovů.

Souš lemovalo široké šelfové moře, které obýval i náš trilobit. Pohyboval se po dně nebo plaval nevysoko nad ním a vyhledával potravu. Kromě něj se v moři dařilo řadě jiných rodů trilobitů, ramenonožcům, břichonožcům, loděnkovitým hlavonožcům a další fauně. Ze schránek všech mořských organizmů se na dně postupně ukládala vápnitá hmota, která byla později zpevněna do podoby tvrdého vápence. Tento vápenec je znám pod označením Schroeteri-Kalk nebo svrchní šedý ortocerový vápenec. Jeho vrstvy vystupují na povrch v okolí jezera Siljan ve středním Švédsku a na baltském ostrově Öland.
Dvaceticentimetrový trilobit sice nebyl velikostním rekordmanem, protože ze světa jsou doloženy druhy o délce kolem půl metru, ale v rámci moravskoslezských lokalit se jedná o jednoho z nejurostlejších. Vůbec největší dosud známý trilobit Moravy a českého Slezska, druh Digonus comes, dosahoval podle propočtů na základě částí krunýře délky až 28 cm. Žil během devonu a jeho zbytky můžeme nalézt v kvarcitech na Suchém vrchu u Vrbna pod Pradědem. Pravda, píšťský trilobit je exotem, přicestovalým ze Skandinávie až se čtvrtohorním ledovcem, zatímco Digonus se zachoval ve vrstvách budujících přímo základy našeho regionu. Osud velkého trilobita z Píště je bohužel chmurný, protože tohoto času je považován za ztraceného. Existují jen odlitky uložené ve Vlastivědném muzeu v Olomouci a Slezském zemském muzeu. Olomoucký odlitek ukazuje obr. 2.
Autor článku děkuje Tomáši Lehotskému z Univerzity Palackého a Vlastivědného muzea v Olomouci za vyfotografování odlitku píšťského trilobita.

Mgr. Martin Hanáček
postgraduální student geologie Masarykovy Univerzity

Literatura

Cocks, L. R. M., Torsvik T. H. (2005): Baltica from the late Precambrian to mid-Palaeozoic times: The gain and loss of a terrane's identity.  Earth-Science Reviews 72: 39-66.
Gába Z., Pek I. (1992): Kambričtí agnostidní trilobiti z ledovcových souvků z Píště (severní Morava, ČSFR).  Zprávy Vlastivědného muzea v Olomouci 269: 38-41.
Gába Z., Pek I. (1999) Ledovcové souvky moravskoslezské oblasti.  111 s. Okresní vlastivědné muzeum v Šumperku.
Holuša V. (1972): Nález bludného balvanu s fosilní faunou v Píšti na Hlučínsku.  Časopis Slezského muzea (Opava) 21: 47-48.
Jaanusson V. (1953): Untersuchungen über baltoskandische Asaphiden. I. Revision der mittelordovizischen Asaphiden des Siljan-Gebietes in Dalarna.
Arkiv för mineralogi och geologi 1: 377-464.
Kupková A., Pek I. (1985): Typový materiál ve sbírkách Krajského vlastivědného muzea v Olomouci. Trilobita.  61 s. Krajské vlastivědné muzeum v Olomouci.
Macoun J. (1986): Geologická mapa ČSR 1:50 000. List 15-41, 15-23 Hlučín.  Ústřední ústav geologický.
Pek I., Šnajdr M. (1981): Trilobiti skandinávského kambria z glacifluviálních uloženin od Píště u Hlučína.  Časopis Slezského muzea (Opava) 30: 83-88.
Pek I., Vaněk J. (1984): Encrinurus punctatus (Wahlenberg, 1821) z glaciofluviálních uloženin od Píště u Hlučína.  Zprávy Krajského vlastivědného muzea v Olomouci 231: 7-9.
Řehoř F., Řehořová M., Vašíček Z. (1978): Za zkamenělinami severní Moravy.
279 s. Ostravské muzeum.
Řehoř F., Vašíček Z. (1967): Makrofauna kulmských lokalit Hlučínska.  Sborník vědeckých prací Vysoké školy báňské v Ostravě 13: 291-309.
Strnad V. (1963): Skandinávští trilobiti ze souvků z ČSSR ve sbírkách Vlastivědného ústavu v Olomouci. Zprávy Odboru přírodních věd Vlastivědného ústavu v Olomouci 1: 3-21.
Šuf J. (1958): Příspěvek k poznání prvohorní zvířeny bludných balvanů na severní Moravě a ve Slezsku.  Přírodovědecký sborník Ostravského kraje 19: 321-342.
Šuf J. (1960): Paleontologické novinky z glaciofluviálu Ostravského kraje.  Přírodovědný časopis slezský. 21: 393-395.
Šuf J. (1964): Další paleontologické novinky z glaciofluviálu Hlučínska.  Sborník vědeckých prací Vysoké školy báňské v Ostravě 10: 151-153.

 

 
<< Předchozí   Další >>
Template
Template Template Template
Template Template