Úvodem se našim čtenářům, prosím, krátce představte. Uveďte, odkdy jste věděla, že se neživé přírodě budete věnovat profesionálně? Kdy nastal ten okamžik, že vás kromě rostlin a zvířat začaly zajímat především nerosty a horniny. Jak jste se ke své práci dostala a odkdy pracujete ve SZM?

Kameny mě lákaly odmalička. Najít pazourek v hromadě písku u babičky se rovnalo nálezu vzácného pokladu. Jeden kousek silicitu jsem opatrovala hodně dlouho  jako dítě jsem žila v domnění, že je v něm zalitá větvička mechu. Botanik doktor Opravil mě později zklamal informací, že se jedná o manganové dendrity. S rodiči jsme hodně jezdívali do Zálužné. Břidlicové haldy, na kterých se daly najít drobné zkameněliny rostlin a živočichů, byly pro nás s bratrem prostředí velice dobrodružné. Původně jsem se věnovala archeologii, konkrétně paleolitu a mezolitu, tedy kulturám lovců a sběračů, které na území naší republiky měly ve své době mimořádný význam. Tento obor má velice blízko ke geologii kvartéru, navíc jsem měla možnost spolupracovat s doktorem Václavem Cílkem a se znalcem vývoje evropské přírody doktorem Vojenem Ložkem, jehož znalosti z oblasti několika přírodovědných oborů jsou až neuvěřitelné. V roce 2004 jsem nastoupila do Oddělení přírodních věd Slezského zemského muzea. Měla jsem to štěstí, že jsem nějakou dobu mohla pracovat se svým předchůdcem, RNDr. Dušanem Kopou. Byl vynikajícím petrografem, jeho záběr však byl daleko širší. Ráda vzpomínám na jeho vyprávění o dr. Kruťovi, se kterým se podílel na výzkumu slezských lokalit.

Naše pracoviště má díky dlouhodobým výzkumům v oblasti Slezska studijní sbírku několika tisíc mikroskopických výbrusů hornin, tedy tenkých řezů, které umožňují "pohled dovnitř" kamene, a jejich mikroskopické studium usnadňuje jejich určování.

Mgr. Lenka Jarošová, Ph.D.

Až do konce 18. století nebylo známo o geologii Slezska téměř nic, počátky zájmu o neživou přírodu Slezska spadají na rozhraní 18. a 19. století. Dřívějšímu zájmu naši část Slezska bránila řada nepříznivých okolností, především těžce dostupný terén. Otevřenost krajiny v opavské části Slezska a blízkost Vratislavi způsobily, že první prospekční práce, dolování a geologický výzkum vzešly právě z tohoto města. Za zakladatele moravsko-slezské mineralogie je považován Albin Heinrich (1785-1864), který navázal na sběratelskou i výzkumnou činnost Jana Leopolda Scherschnika. Společně s Heinrichem byl největším znalcem mineralogických poměrů Moravy a Slezska Ernst Friedrich Glocker (1793-1858). V roce 1814 se střediskem přírodovědeckého studia stalo Opavské gymnasijní muzeum a od té doby se geologií Slezska zabývá již celá řada badatelů. Mineralogickému výzkumu Jeseníků se věnovali např. Friedrich A. Kolenati (1812-1864) a Adolf Oborny (1840-1924) a řada sběratelů minerálů.

Intenzita geologického výzkumu Slezska pak vzrostla zejména od poloviny 20. století, a to nejen v souvislosti s vyhledáváním nových rudních ložisek a nerostných surovin vůbec. O soustavný mineralogický výzkum ve Slezsku se zasloužil zejména Tomáš Kruťa (1906-1998). Přestože pocházel z Brna, svůj badatelský zájem zaměřil v letech po 2. světové válce systematicky na Slezsko a zpracoval jeho topografickou mineralogii, která vyšlav roce 1973. Jako člen vědecké rady byl po řadu let aktivním spolupracovníkem Slezského muzea. Vynikajícími znalci mineralogie oblasti jsou v současnosti prof. Bohuslav Fojt (Masarykova univerzita, Brno) a Dr. Jaroslav Skácel (Česká geologická služba, Jeseník). V současné době se mineralogicko-geologickému výzkumu Slezska a severní Moravy věnuje několik institucí: Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity v Brně (B. Fojt, Z. Losos, V. Vávra), Univerzita Palackého v Olomouci (J. Zimák, Z. Dolníček), Vlastivědné muzeum v Olomouci (P. Novotný), pracovníci České geologické služby, Technické univerzity v Ostravě (J. Jirásek), Slezského zemského muzea v Opavě a Moravského zemského muzea. Speciálně mineralogii ložiska Zálesí se také dlouhodobě věnují P. Pauliš a J. Sejkora; problematikou historického dolování ve zlatohorské oblasti, ale i v mnoha dalších lokalitách Slezska a severní Moravy se soustavně zabývá J. Večeřa (Česká geologická služba, Jeseník). S odborníky intenzivně spolupracuje také několik sběratelů nerostů, kteří v oblasti působí. Doktora Tomáše Kruťu znám už jen z literatury a z vyprávění.

Stále však vzpomínám na RNDr. Dušana Kopu, vynikajícího petrografa, vzdělaného a sečtělého člověka s poněkud specifickým humorem.

Pracovala jste na nové geologické expozici v Historické výstavní budově Slezského muzea. Co při budování expozice vám dalo nejvíc práce, které problémy jste musela řešit? Pod jakým záměrem je expozice vytvořena?

Expozice Příroda Slezska byla vytvořena s cílem představit návštěvníkům krásy a zajímavosti živé i neživé přírody Slezska a přilehlých částí severní Moravy. Museli jsme se vypořádat s tím, že projekt měl určitá finanční omezení a vše tedy není podle našich původních představ. Díky šikovnosti restaurátora Tomáše Skalíka a jeho studentů máme v expozici model sopky či umělou jeskyni, ve spolupráci s Jaroslavem Bažantem z Mostu se podařilo sestavit model jurského korálového útesu. Stále je co zlepšovat. V další fázi bychom chtěli připravit geologickou expozici tak, aby moderním způsobem a s využitím multimédií prezentovala chronologický vývoj regionu. Pochopitelně chceme vystavovat i exotické sbírky, především v rámci výstav, které Oddělení přírodních věd připravuje, a snad i v rámci nové skleníkové expozice, která by měla vzniknout v Arboretu Nový Dvůr.

Expozice se opravdu povedla, návštěvníka a zájemce přehledně seznámí s geologickým vývojem naší oblasti a představí nám horniny, nerosty a paleontologické nálezy v naší oblasti. Kterých exponátů si ceníte nejvíc a proč?

Velice zajímavým exponátem je jantarový souvek z Vidnavy. Je pozoruhodný tím, že vzhledem ke své křehkosti ?přežil? transport v ledovci. Největším unikátem geologické podsbírky jsou železné meteority z Opavy - Kylešovic, které však běžně nevystavujeme. Návštěvníci je mohli vidět předloni v Historické výstavní budově Slezského zemského muzea, v Národním muzeu v Praze a v Moravském zemském muzeu v Brně. Loni byly vystaveny ve Slovenském Národném muzeu v Bratislavě. Jednalo se o projekt ?Unikáty českých a slovenských muzeí?, meteority byly vystaveny v dobré společnosti Věstonické Venuše, hlavy Kelta z Mšeckých Žehrovic a v Bratislavě ještě k těmto jedinečným památkám přibyl zlatý náramek ze Zohoru z doby římské. Zájem návštěvníků byl obrovský, transport unikátů i jejich vystavení samozřejmě provázela mimořádná bezpečnostní opatření. Železné meteority byly nalezeny v roce 1925v Lundwallově cihelně v Opavě-Kylešovicích. Pozoruhodné jsou především nálezové okolnosti  meteoritická železa ležela v kulturní vrstvě sídliště paleolitických lovců, přičemž stáří lokality s pazourkovými nástroji je datováno přibližně do doby před 18 000 lety. Otázkou zůstává, jestli byli paleolitičtí lovci přímými svědky pádu meteoritu, či zda jeho fragmenty sesbírali až po nějaké době.

Učitelé přírodopisu si stěžují na menší zájem o studium nerostů a hornin. Co byste jim poradila? Z časových důvodů nemohou chodit do výstavní budovy každý týden, přitom žáci devátých tříd probírají v přírodopise především neživou přírodu. Mohou využít například nějakých konkrétních akcí nebo edukačních programů, které muzeum v tématu geologie pořádá?

Musím přiznat, že ve chvíli, kdy nás v rámci předmětu biologie začali poučovat o geologii, stal se tento předmět rázem velice neoblíbeným.Zastrašovat studenty modely krystalů je patrně stará tradice, protože z mnoha stran slyším, že kameny jsou krásné, ale ve škole bavila geologie opravdu málokoho. Dříve byly ve školách kromě odstrašujících modelů krystalů i pěkné sbírky minerálů a hornin. Myslím si, že geologie a zvláště mineralogie se studentům dá vysvětlit i poutavě a zajímavě. Vznik minerálů a hornin je přece tak fascinující stačí si představit, jak za určitých podmínek minerály vznikají, jak jsou neuvěřitelně pestré, nejen svým složením, ale i tvarem či barvou.

V dnešní době existuje mnoho kvalitních publikacís nádhernými fotografiemi, existují i zdařilá výuková DVD, která mapují mineralogický systém. V Historické výstavní budově Slezského zemského muzea zajišťují lektoři programy pro školy, podle zájmu pedagogů jsme schopni zajistit populárně naučné i odborné přednášky pro školy i pro veřejnost.

Kdybyste měla udělat žebříček nejdůležitějších geologických lokalit na Opavsku, jak by vypadal?

Atraktivní geologickou a zároveň paleontologickou lokalitou je sádrovcový důl v Kobeřicích, který představuje v současnosti jediné těžené ložisko sádrovce v České republice. Kromě krystalů sádrovce proslul především nálezy třetihorních zkamenělin ryb. Všichni určitě znají i zatopený sádrovcový důl, dnešní Stříbrné jezero, na jehož březích je možné i dnes najít drobné výchozy sádrovce. Zajímavá lokalita je Odkryv v Kravařích, velká část stěny je dnes bohužel zasucená a zarostlá. Ve stěně pískové jámy zde byl odkryt pozůstatek čelní náporové morény pevninského ledovce. Nemohu vynechat ani známou Otickou sopku, jejíž stáří je určeno přibližně na 20 miliónů let.

Jezdíte do zahraničí na zajímavé geologické lokality, kde a co vás nejvíce zaujalo a proč?

V posledních letech mě lákaly severské země, měla jsem možnost odebírat vzorky hornin na lokalitách v Dánsku, Švédsku i Finsku. Loni mne okouzlila geologická lokalita Stevns klint nedaleko Kodaně, zapsaná na seznamu UNESCO proto, že je zde profil s vrstvou starou asi 65 miliónů let, tedy z doby, kdy probíhalo vymíraní některých živočichů včetně dinosaurů. Fascinující jsou geologické útvary na švédském ostrově Gotland. Ve Finsku jsem měla mimo jiné možnost navštívit Finskou geologickou službu v Rovaniemi na polárním kruhu, s kolegou Perttim Saralou jsme projeli četné lokality, na kterých jsou patrné doklady působení pevninského ledovce.

Velikým dojmem na mně zapůsobily ?landské ostrovy, které patří Finsku, ale mluví se zde švédsky. Při sběru vzorků hornin jsem si uvědomila, jak je to zvláštní, nacházet ?kousky? těchto nádherných ostrovů na našem území. Člověku to nedá a představuje si, jak se jim asi cestovaloObyvatelé těchto ostrovů si nesmírně váží veškerého přírodního bohatství, jsou pyšní na drobné brambory a jablka, které vypěstují, a místní granit je dokonce používán jako šperkový kámen. Možná to mně přivedlo k nápadu vzít dva valouny červeného ?landského granitu, které jsem našla v pískovně u Supíkovic na Jesenicku, a přivézt je zpět na ?landské ostrovy, aby se vrátily ?domů?. Původně to byl tak trochu žert  naprosto mně však překvapila reakce místních lidí: byli nadšeni, ve škole v hlavním městě Mariehamn, které jsem jednoho z kamenných poutníků věnovala, mu ihned sestrojili malou vitrínku a všechny děti se na kámen přišly podívat. Zájem lidí i médií byl obrovský, děti chtěly vědět, kde jsou Supíkovice a jak vypadá pískovna, odkud se kousek jejich ostrova vrátil. Nesmírně mně dojala osmiletá holčička, která tomuto ledovcovému souvku přinesla dáreka napsala dopis. Dárkem byl zlomek identického granitu z místního lomu, kterému nakreslila oči a úsměv. V dopise stálo, že souvek ze Supíkovic na ?landských ostrovech už tak dlouho nebyl a nemá tam po návratu žádného kamaráda  a proto mu jednoho přinesla? Na ?landech je vztah k přírodě, k věcem i k lidem trochu jiný než u nás. Je tam obrovská pokora a provázanost s krajinou.

Jakým směrem a jakými tématy by se vaše pracoviště v dalších letech mělo zabývat? Jaké plánujete projekty?

Většina projektů je plánována v rámci celého Oddělení přírodních věd. Chystá se obnova expozice v Historické výstavní budově. Výzkumné projekty mineralogicko-petrografického pracoviště jsou dlouhodobé, v nejbližší době nás čeká zpracování vzorků a publikování výsledků v odborných časopisech. Po úspěšné knize Příroda Slezska bychom s kolegy časem rádi vydali publikaci o slezské krajině a jejich proměnách, které byly obzvláště markantní ve 20. století. Oddělení přírodních věd je tvořeno týmem, se kterým je radost pracovat, proto věřím, že se nám vše podaří ke spokojenosti nejen nás, ale především milovníků přírody a návštěvníků Slezského zemského muzea.

Foto: Milan Kubačka