Mezi námi žije spousta nenápadných lidí, kteří mají hodně zájmů a
koníčků, pracují na mnoha věcech, ale i když jsou talentovaní, nechtějí
vyčnívat. Jednoho takového jsem objevil v Opavě. Našemu seznámení
předcházela zmínka naší společné známé, že má kamaráda, který staví
dalekohledy. To mě zaujalo. Zkoumání hvězd je přece fantastické.
Vzpomněl jsem si na bývalého vedoucího ostravského planetária Tomáše
Gráfa, astrofyzika Jiřího Grygara a Jana Píšalu, který v Opavě vedl na
Stanici přírodovědců astronomický kroužek. Chtěl jsem proto pana Bradu
poznat. Když jsem zjistil, že kromě konstruování dalekohledů také
maluje, píše povídky a muzicíruje, řekl jsem si, že o něm musím napsat.
|
"Dalekohledy jsem začal stavět ve svých devíti letech. Chtěl jsem
pozorovat noční oblohu, ale v té době bylo nemožné sehnat slušné
technické vybavení." Řekl nám úvodem Bohumír Brada.
Proto jsem si začal stavět vlastní dalekohledy. Nejdříve to byly
jednoduché dalekohledy z brýlových čoček, později jsem začal
spolupracovat s optiky a brusiči astronomických čočkových objektivů a
zrcadel. Můj zájem o výrobu kvalitního dalekohledu přesáhl zájem o
pozorování hvězdné oblohy. Teď to vypadá tak, že jakmile dalekohled
sestavím, podívám se přes něj, něco se mi nelíbí, pak jej opět rozeberu a
vylepšuji tak dlouho, než jsem s jeho kvalitou alespoň trochu spokojen.
Kromě některých částí konstrukce a optiky si vše vyprojektuji a vyrábím
sám. Pořídil jsem také několik snímků Měsíce a planet.
Vzhledem ke svému věku už nechci sestavovat zvlášť velké a hlavně těžké
teleskopy. Plánuji si vyrobit dva nadstandardní teleskopy, a to jeden
pro pozorování planet a druhý pravděpodobně binokulární pro přehlídky
hvězdné oblohy.
"Malovat jsem začal v dětství na základní škole. Nejdříve to byla
různá zátiší s ovocem, kytkami, později jsem maloval krajinu kolem
Studénky."
Po ukončení studia na VŠB Ostrava jsem se k malování opět vrátil.
Maloval jsem pohledy z bytu v Ostravě-Porubě, zátiší s květinami,
ovocem, různými kuchyňskými předměty, ale nejvíc mě lákalo malování
krajin v plenéru v okolí Ostravy a Studénky.
Později jsem svoji krajinomalbu rozšířil o záběry Beskyd, Roháčů na
Slovensku, Jeseníků, a jižních Čech, kam jsem jezdil s různými zájezdy.
Nejraději jsem maloval lesy, hory, stromy louky, chaloupky apod. Maloval
jsem temperami a olejem. Velikost maleb byla od formátu A3 až po
rozměry 70 x 100 cm. Všechny moje malby se, bohužel, nedochovaly.
Některé jsem věnoval svým kamarádům a známým, jiné se ztratily nebo
znehodnotily při stěhování, a proto mi zbyla jen malá část.
Plánuji však v malování nadále pokračovat, abych mohl svoji sbírku obohatit o další malby.
Povídka: Zájezd na Slovensko s ČS VTS
Po období letních dovolených se vedení naší podnikové československé
vědeckotechnické společnosti ve zkratce ČS VTS rozhodlo uspořádat
autobusový zájezd na Slovensko. Ve dne jsme navštěvovali vybrané
zajímavé podniky a každý večer a mnohdy celou noc jsme pařili v místních
barech a společenských zařízeních. Po několika probděných nocích a
spaní přes den v autobuse, kdy jsem se notně unaven, mnohdy i
společensky, kácel nechtě přes uličku na sedadlo, na kterém seděla
pohledná slečna, jsme zastavili na odpočinek v menším slovenském městě.
Navštívili jsme místní kulturní středisko a dali si oběd. Podivil jsem
se poněkud svátečně vystrojeným hostům, kapele v krojích i bez, u zdi se
tísnícím mažoretkám, ale pro únavu z probdělých předešlých nocí jsem si
to nedokázal dát do souvislosti s tím, co pak následovalo.
Kapela zahrála tuš a já zpitomělý únavou jsem vyzval sekretářku náměstka
k tanci. Ona na tom s únavou nebyla o nic lépe a tak jsme vpluli na
taneční parket. Poněkud jsem se podivil udiveným obličejům krojovaných
muzikantů, mažoretek a televiznímu štábu s kamerami, když jsem s
blonďatou sekretářkou vykružoval na parketu nemožné kombinace, jen
vzdáleně připomínající tanec. Kamery jely naplno, mažoretky se tvářily
naštvaně, ale mě to bylo jedno. Byl jsem schopen v tomto stavu tančit i
na časové znamení. Posléze jsem si uvědomil, že kromě nás na parketu
nikdo netančí, což mě poněkud zaskočilo. Po ukončení skladby jsem se
dámě lehce uklonil a doprovodil ke stolu.
Vtom už se ke mně řítil nějaký slovenský organizátor a divil se, že ho o
změně úvodního zahájení nikdo neinformoval. "Jakého zahájení" zeptal
jsem se, tuše pohromu. ?No přece zahájení otevření tohoto městského
kulturního střediska, tam vzadu sedí celé osazenstvo vedení města,
mažoretky měly mít úvodní předtančení, televize to vysílala pro celé
Slovensko a vy jste to celé po "...", děl lítostivě. Tak jsem se nechtě
ocitl v celonárodním vysílání slovenské televize. Rychle jsem zaplatil i
za kolegyní sekretářku a hbitě jsme opustili sál, kde se vše postupně
dostávalo do původní režie.
Na další zastávce v podniku, který jsme plánovali navštívit, ocenili
naše vystoupení v televizi. Sdělili nám "Nevěděli jsme, že pohostinně
vystupujete po Slovensku". "My také ne", odtušili jsme a rozhodli se, že
tento průšvih již stačil a že je třeba se již dále chovat rozumně.
Rozhovor vedl Mila Kubačka
Fotografie Bohumír Brada
|