Template
Template Template
Template Sobota, 15 prosinec 2018 Template

Přihlášení

 
Template
Neplánované využití bunkrů hraničního opevnění na Hlučínsku a Opavsku
Napsal Jakub Kubačka   
Pátek, 27 červenec 2018
Doc. Zdeněk Řehák je světově proslulý chiropterolog (vědec zabývající se řádem letouni) působící na Masarykově Univerzitě v Brně. S Opavskem a Hlučínskem je spjatý osobně i profesně. V našem zpravodaji představuje své poznatky z takřka celoživotního zkoumání netopýrů na Hlučínsku.
rehak1_20180727_2011053048.jpg
 

Hraniční opevnění Československa

Po nástupu Adolfa Hitlera k moci (1933), vzrostlo nebezpečí napadení států sousedících s Německem. Zpomalit tuto expanzi měl být po vzoru Maginotovy linie, vybudované Francií v letech 1929  1940) na kontaktu s Belgií, Lucemburskem, Německem a Itálií, pevnostní sytém, který měl v mnohém Maginotovu linii svými parametry překonat.  Projekce i vlastní výstavba objektů byla řízena Ředitelstvím opevňovacích prací (ŘOP  odtud i názvy základních typů bunkrů  "řopík" pro lehké opevnění LO, resp. ?řopan? pro těžké opevnění TO). Výstavba probíhala v letech 1934 až 1938, kdy po Mnichovské dohodě byly Německem zabrány okrajové části Československa, zejména Sudety. Byla postupně budována hlavní linie počínající na nejvíce exponovaném místě na východě u Bohumína a pokračující přes oblast Hlučínska (úsek Ostrava MO) a Opavska (úsek Opava Op) a dále pak podél severní hranice s tehdejším Německem  až do západních a jižních Čech, vedoucí pak přes okraj jižní Moravy a končící u Bratislavy s tím, že linie měla pokračovat dále na východ ke Košicím až po Užhorod na Zakarpatské Ukrajině (Podkarpatské Rusi), která byla ještě do roku 1948 součástí Československa.  Na západě mělo být opevnění tvořeno až třemi liniemi zasahujícími téměř ku Praze (Obr. 1).

 rehak20_20180727_1894645152.jpg
 Obr. 1. Náčrt mapky s plánovaným průběhem obranných linií Československa. Červeně jsou vyznačeny sledované linie pěchotních srubů na Ostravsku (úsek Hlučín MO) a Opavsku (úsek Opava O).

Materiálem pro stavbu bunkrů v severním pohraničí byl kvalitní beton vyztužený armovacími železnými tyčemi. Ke stavbě bednění a vlastní betonáži byli najímáni dělníci z okolí, ale údajně vždy jen na jednu stavbu, aby se zabránilo prozrazení stavebních postupů a vnitřní architektury bunkrů (Schwarz 1987). Podle plánu totiž neměly existovat dva úplně shodné objekty, naopak, navzájem se měly lišit vnitřním uspořádáním místností,  umístěním schodiště, příp. i studny a dalšími detaily (viz Řehák 1992). Železobetonové bunkry měly  značnou mocnost stěn v závislosti na stupni odolnosti (I-IV)  od 1,5 do 2,75 m. Nejsilnější byl beton stropu bunkru (stropnice) a jeho severní nárazová stěna, která byla navíc ještě původně chráněna  4 m vysokým kamenným záhozem (Schwarz 1987) (Obr. 2).

 2. Typy opevnění
Hraniční opevnění budované v letech 1934 - 1938 tvořily stavby třech základních typů:

A) Dělostřelecká tvrz (pevnost) tvořená vstupním objektem, několika pěchotními sruby a srubem dělostřeleckým, vzájemně propojenými rozsáhlým podzemím s chodbami a místnostmi s potřebným vybavením. Postavena byla např. na Opavsku Dělostřelecká tvrz Smolkov u Háje ve Slezsku, obsazená dosud zčásti armádou (5 stavebně dokončených objektů, tvrze Hůrka u Králík, Bouda, Adam a Hanička v Orlických horách, Dobrošov na Náchodsku aj. V úseku Hlučínska měla být postavena Dělostřelecká tvrz Orel. Z plánovaných 6 objektů tvrze však byl postaven jen jeden pěchotní srub MO-Or-S20. Některé objekty hraničního opevnění byly poměrně nedávno alespoň částečně zpřístupněny a upraveny pro veřejnost jako muzejní expozice.
B)    Pěchotní sruby (bunkry) obvykle dvoupodlažní izolované objekty (Obr. 2), příp. i jako součásti tvrzí.
C)    Lehké opevnění ("řopíky"), jednopodlažní pevnůstky, izolované objekty tvořící až 3 linie za linií pěchotních srubů.  
Nejčastějším objektem těžkého opevnění byly samostatné dvoupodlažní pěchotní sruby. Jejich horní, tzv. bojové patro mělo podlahu přibližně v úrovni okolního terénu, spodní, tzv. týlové patro bylo v podzemí pod patrem bojovým. Nejčastěji po stranách bunkru byly zvonové šachty kryté pancéřovým zvonem. Rovněž hlavní střílnyv bojovém patře měly ocelové osazení (Schwarz 1987). Tyto bunkry byly bez přímého podzemního propojení s okolními objekty (viz Obr. 2). Samotné střílny byly zvenčí chráněny před průnikem nepřítele diamantovým příkopem a granátovými skluzy.

Bohužel většina objektů nestačila být včas vyzbrojena palebnými prostředky, přesto byla po vyhlášení mobilizace v roce 1938 obsazena vojskem Československé armády připraveným se bránit před nepřítelem. Prvotním posláním bunkrů bylo zpomalit postup německé armády do vnitrozemí Československa. Vedle popisovaných pěchotních srubů doprovázel tyto sruby větší počet malých jednopodlažních bunkrů lehkého opevnění (nejčastěji vzor LO 37). Po 30. září 1938 musela Československá armáda všechny bunkry opustit a nechat je na pospas německé armádě. Bunkry tak byly bez boje obsazeny Němci a při osvobozovacích bojích na jaře 1945 byly naopak některé z nich využity k obraně proti postupující Rudé armádě během Ostravské operace (Durčák et al. 1986) a některé z nich byly poškozeny výbuchy granátů blížící se Rudé armády. Během německé okupace byly strženy u většiny dostavěných objektů pancéřové zvony a často byly vytrženy i pancéřové střílny, které pak byly Němci nahrazeny střílnami betonovými. Železobetonové bunkry však většinou u této zkoušky obstály. Vzniklé otvory do zvonových šachet bez ocelových kopulí byly po válce zasypány nebo zabetonovány. O kvalitě těchto staveb svědčí skutečnost, že většina objektů, ač od konce války chátrala, stojí do dneška. Kvalitní železobeton vydržel více než 80 let bez údržby..

Po válce přešlo hraniční opevnění z  části pod Ministerstvo obrany a vedle armády byly některé objekty také využívány složkami Civilní obrany. Bunkry byly až na výjimky znepřístupněny. Teprve v posledních letech je Krajská vojenská ubytovací a stavební správa (KVUSS) v Olomouci (naposledy ale v Brně) bezplatně nabídla majitelům pozemků, na nichž bunkry stály. Tak přešly do majetku majitelů zemědělské půdy, kteří je zřejmě rozprodali nebo pronajaly zájemcům povětšinou z řad členů Klubu vojenské historie (KVH). Bunkry situované v lesních porostech přešly do správy Lesů ČR. Státní ochrana přírody, která měla k bezplatnému převodu státního majetku do jejího vlastnictví přednostní právo, tohoto práva ale nevyužila. O objekty z hlediska ochrany přírody neměla zájem, ačkoliv na jejich ochranářskou hodnotu bylo autorem článku opakovaně upozorňováno

3. Sledované linie bunkrů na Ostravsku (Hlučínsku) a Opavsku

V rámci našeho výzkumu byly sledovány 2 linie pěchotních srubů  a) východní úsek Ostrava (MO) se táhne délce cca 25 km od Bohumína až k nepřístupné tvrzi Smolkov u Háje ve Slezsku a b) úsek západní Opava (Op) za tvrzí Smolkov pak pokračuje od Štítiny přes Opavu dále na západ až po Sádek u Velkých Heraltic (Obr. 3ab). Vzhledem k nízkému počtu pěchotních srubů v západním úseku, nízké frekvenci kontrol a malému počtu přítomného osazenstva, nejsou výsledky kontrol z úseku Opava dále hodnoceny.

 4. Zoologický význam bunkrů hraničního opevnění
Jaké je tedy neplánované využití těchto opuštěných bunkrů hraničního opevnění v současnosti? Proč probíhal tak náročný dlouholetý výzkum na tak velkém území Hlučínska a Opavska? V celé oblasti totiž chybí rozsáhlejší, teplotně stabilní podzemní prostory. Opuštěná či stará důlní díla (štoly), příp. jeskyně leží až ve vyšších polohách severní Moravy a Slezska, tj. v Oderských vrších, Jeseníkách či Rychlebských horách, tedy poměrně daleko od linie bunkrů v Hlučínské pahorkatině, Poopavské nížině nebo v Ostravské pánvi, které byly předmětem našeho výzkumu.  
Pro nedostatek jiných vhodných úkrytů slouží většinaz přístupných objektů jako zimoviště zvláště chráněným netopýrům a nejen jim  zimu zde např. tráví i hmyz. Nejhojnější je babočka paví oko Aglais io, méně častá babočka kopřivová Aglais urticae (Nymphalidae), můry sklepnice obecná Scoliopteryx libatrix nebo zobonosec kopřivový Hypena proboscidalis  (Noctuidae) a méně často pak i píďalka jeskynní Triphosa dubitata (Geometridae). Zdá se, že zejména aktivní netopýr ušatý Plecotus auritus, popř. netopýr dlouhouchý Plecotus austriacus babočky loví, což prozrazují hromádky křídel na podlaze zrovna v objektech, kde tyto druhy zimují. Na vlhkých vápnitých nátecích na vnitřních stěnách týlového patra se v některých bunkrech shromažďují v zimě aktivní komáři rodů Aëdes sp. a Culex sp. (Žákovská, in litt.). Na suchých místech bojového patra se pak vyskytují blíže neurčené druhy pavouků včetně jeskynní mety temnostní Meta menardi (Tetragnathidae). Staré pavučiny na stěnách a stropech pak netopýry od návštěvy odrazují.
Z obratlovců byli v bunkrech v otevřených střílnách pozorováni puštík obecný Strix aluco, káně lesní Buteo buteo, uvnitř bojového patra sýkora koňadra Parus major, sýkora modřinka  Cyanistes caeruleus, ze savců pak kuna skalní Martes foina, a vzácně také, zejména na podzim i plch velký Glis glis (Bulák, in litt.) Byly také nalezeny staré kadavery kočky domácí Felis silvestris f. catus, zajíce polního Lepus europaeus a bažanta obecného Phasianus colchicus, kteří do podzemí zavítali a nenašli pak cestu zpět. Z pobytových znaků se často v některých objektech nacházel trus kuny Martes sp. nebo vývržky puštíka obecného Strix aluco.

5. Netopýři v bunkrech

Předmětem zájmu autora však byli primárně zimující netopýři, kteří od podzimu do jara často navštěvují sledované pěchotní sruby těžkého opevnění a mnozí z nich zde i hibernují. Během let 1984 - 2010 jsem každoročně přístupné objekty navštěvoval a netopýry sledoval. Na počátku jsem spolu se studenty hlučínského gymnázia prováděl po dvě zimní sezóny 1984/85 a 1985/86 pravidelné kontroly některých objektů (Řehák 1992). V první sezóně to bylo 16, ve druhé sezóně pak 11 návštěv, přibližně ve 14 denních intervalech od října do března, kdy byla současně zaznamenávána i teplota, popř. i vlhkost vzduchu jak uvnitř jednotlivých bunkrů, tak také stav počasí venku včetně teploty, srážek, výšky sněhové pokrývky aj. Při prvních návštěvách na počátku výzkumu jsme procházeli i malé jednopodlažní pevnůstky "řopíky". Na ty však nepříznivě působí rozmary počasí. V zimě silně promrzají a jsou tak pro pobyt netopýrů nevhodné. Soustředili jsme se tedy jen na izolované pěchotní sruby těžkého opevnění, až na výjimky dvoupodlažní (Obr. 4).

teploty, srážek, výšky sněhové pokrývky aj. Při prvních návštěvách na počátku výzkumu jsme procházeli i malé jednopodlažní pevnůstky "řopíky". Na ty však nepříznivě působí rozmary počasí. V zimě silně promrzají a jsou tak pro pobyt netopýrů nevhodné. Soustředili jsme se tedy jen na izolované pěchotní sruby těžkého opevnění, až na výjimky dvoupodlažní (Obr. 4).

 rehak3_20180727_1365677460.jpg
 Obr. 4. Fotografie izolovaného dvoupodlažního pěchotního srubu (bunkru)  U Františka (MO-S22) u Darkoviček).
Foto Vladimír Bulák


Frekvence kontrol se v dalších letech sice snížila, zato se zvýšil počet sledovaných bunkrů. Při jednotlivých návštěvách jsme se snažili netopýry nerušit, protože druhová determinace již byla rutinní záležitostí. Výsledky sledování z let 1984 - 1990 jsou podrobně rozpracovány a publikovány (Řehák 1992). V uvedené publikaci je uvedena i charakteristika navštěvovaných bunkrů. Další přehledy pak vyšly později a zahrnují i novější výsledky zimního sčítání (Řehák 1996 a 2001).  Kontroly jsem pak už prováděl většinou sám, anebo s pomocí přátel, většinou bývalých studentů gymnázia. Díky Vláďovi Badayovi z Hlučína jsem spolu s ním ?pronikl? i dále na západ do opavského úseku, tj. od Štítiny, k Opavě a dále až k Sádku u Velkých Heraltic.
Výzkum jsem ukončil v roce 2010, tedy po bezmála 27 letech každoročních návštěv, kdy už situace s objekty byla dále neúnosná. Časté stavební úpravy objektů, jejich znepřístupnění anebo využívání v zimním období vedlyk negativnímu působení na hibernaci netopýrů a tím následně i k poklesu netopýří "obsádky". Celou agendu jsem pak předal tehdejší pracovnici AOPK, pracoviště Ostrava Mgr. Janě Kristiánové - Hejmánkové, která ve sčítání pokračovala i přes potíže v komunikaci s majiteli některých zprivatizovaných objektů. Ta pokračuje v zimním sledování netopýrů v bunkrech dosud. Podařilo se jí objevit ve východním úseku Ostrava po 34 letech každoročního sčítání netopýrů nový druh, který zimuje nejčastěji ve vyšších polohách, a pořídit fotografie, podle nichž byla potvrzena přítomnost netopýra severního Eptesicus nilssonii.

Dostupnost jednotlivých bunkrů a její změny v průběhu sledovaných let 1984 - 2010 uvádí Tab. 1. Ve východním úseku (Ostrava) byly naplánována stavba 42 pěchotních srubů, z toho 35 bylo skutečně postaveno a 32 bylo alespoň jednou navštíveno. Ve 25 bunkrech byli nalezeni netopýři. Pravidelně bylo kontrolováno 23 bunkrů; z toho více než 10 let 20 bunkrů a více než 20 let 6 bunkrů a po celou dobu sledování ve 26 zimních sezónách každoročně 4 bunkry.
Tab. 2 uvádí přehled všech zastižených druhů netopýrů v období 1984 - 2010. Celkem bylo v úseku Ostrava (MO) zaznamenáno 1093 netopýrů 8 druhů v celkem 26 bunkrech z 32 navštívených. Celkový přehled nálezů uvádí Tab. 3. Poměrné zastoupení zaznamenaných druhů je zřejmé z Obr. 5. Vzhledem k tomu, že 10 bunkrů v úseku Opava (Op) bylo navštíveno jen příležitostně a jen v letech 1990-1993, a to s nepatrným počtem pozorovaných netopýrů, není tento úsek hodnocen.
Za zmínku však stojí ojedinělý nález netopýra severního Eptesicus nilssonii dne 28. 1. 2001 v pěchotním srubu na poli u Milostovic (Op-S26 ?Milostovice?) v nadmořské výšce 306 m (Tab. 2 a 3). Dlouhá léta to byl jediný nález zimujícího netopýra severního až do tohoto roku. Tento boreomontánní druh byl letos v úseku Ostrava zaznamenán po 34 letech každoročního sledování dne 4. 2. 2018 Janou Kristiánovou - Hejtmánkovou v pěchotním srubu na okraji Černého lesa (MO-S14 ?Juliánka?) v nadmořské výšce 268 m!

 

rehak01_20180727_1529539704.jpg
rehak02_20180727_2018560856.jpg
   

 

 rehak03_20180727_1078842766.jpg
 

rehak04_20180727_1322165173.jpg
 
rehak05_20180727_1258041198.jpg
 
Téměř ve všech bunkrech byl při pozitivních kontrolách nacházen chladnomilný netopýr černý Barbastella barbastellus (Obr. 6), dále netopýr ušatý Plecotus auritus (Obr. 7). Jen v několika objektech byl opakovaně nalézán podobný netopýr dlouhouchý Plecotus austriacus (Obr. 8). Jeho stavy však v posledních letech sledování klesaly (Tab. 3).
rehak2_20180727_1921588664.jpg
rehak40_20180727_1305774391.jpg
 Obr. 6. Netopýr černý Barbastella barbastellus.
Foto Daniel Horáček
 Foto Tomáš Bartoníčka

 

rehak5_20180727_1682937801.jpg
 rehak30_20180727_1987313069.jpg
 
Obr. 7. Aktivní netopýr ušatý Plecotus auritus. Aktivní netopýři rodu Plecotus mají boltce vztyčené. Foto Tomáš Bartonička, Daniel Horáček
 Obr. 8. Netopýr dlouhouchý Plecotus austriacus. Netopýři rodu Plecotus při hibernaci sklápějí velké boltce dozadu a ukrývají
je za předloktím. Foto Daniel Horáček

Úkrytové chování netopýrů bylo závislé na vnějších klimatických podmínkách, zejména na teplotě a na proudění vzduchu. Obsazení jednotlivých bunkrů tak záviselo na okolním prostředí. Častěji netopýři zimovali v objektech situovaných v lesním porostu než v otevřené krajině (Obr. 9). Les poskytoval stabilnější prostředí, zejména ochranu před větrem V chladnějších obdobích využívali netopýři k hibernaci více spodní podlaží - týlové patro, než často promrzávající horní podlaží - bojové patro (Obr. 10).

 

 rehak06_20180727_2087654227.jpg rehak07_20180727_1161274406.jpg
   

Jednotlivé druhy se také lišily v preferenci typu úkrytů. Byly rozlišovány dva základní typy  a) volně visící na stěnách  exponovaný "úkryt", nejčastěji v rozích místností pod jejich stropem, nebo b) v mělkých dutinách v bočních stěnách pod stropem. Jednalo se nejčastěji o "kaslíky" původně určené pro upevnění nosníků filtroventilačního potrubí. Spíše výjimečně byly osídleny stropní dutiny anebo úzké horizontální štěrbiny. Preference typu úkrytu je zřejmá z diagramu (Obr. 11).

r. 11). Např. netopýr černý B. barbastellus byl sice nejvíce vybíravý, ale současně i nejvíce chladnomilný. Při déle trvajícím oteplení opouštěl úkryt a zimu trávil zřejmě ve venkovních štěrbinách. Naopak při déle trvajících mrazech byl jediným druhem, který v bunkrech chladu odolával. Převážná část pozorování se týkala exponovaných "úkrytů", a to nezávisle na tom, zda se jednalo o bunkry umístěné v lese, či na poli. Netopýr ušatý P. auritus preferoval právě zmíněné "kaslíky". Netopýr dlouhouchý P. austriacus naopak visel volně, ale vyskytoval se jen v bunkrech, které se nacházely při okraji lesa v blízkosti lidských sídel (Darkovičky, Ludgeřovice, Kozmice). Je to druh hemisynantropní, vázaný na lidská sídla (Obr. 11). Další druhy byly málo početné, přesto lze říci, že netopýr řasnatý Myotis nattereri  se téměř výhradně ukrýval hluboko ve stropních dutinách včetně stropních železných trubek.


Netopýr večerní Eptesicus serotinus využíval nečastěji těžko dostupné hluboké horizontální praskliny. Konkrétní úkryty však netopýři často měnili v závislosti na průběhu zimy a na kolísání teplot. Věrnost ke konkrétnímu úkrytu nebyla sice průkazná, přesto se někteří jedinci opakovaně, a to i v různých letech vraceli do téhož úkrytu.
Závěrem je nutno zdůraznit, že sledované bunkry na Hlučínsku a Opavsku nejsou pro hibernaci příliš vhodné. Hlavní příčinou nízkého počtu zimujících netopýrů, ale i počtu druhů je především kolísavá teplota a častý průvan uvnitř bunkrů. Další příčinou je zřejmě rušení netopýrů během zimního spánku. Časté návštěvy, zejména v zimním období, používání umělého osvětlení a hluk při pohybu v bunkru, příp. úpravy uvnitř bunkrů mohou netopýry od jejich záměru v bunkru trávit zimu odradit. Zcela devastující účinek má zimní vytápění objektů s pomocí benzínové elektrocentrály, kde kromě zvýšené teploty působí negativně i hluk centrály a při špatném odvětrávání i zápach zplodin spalování benzinu. Nejhorším zlem pro netopýry ale bylo rozdělávání ohňů uvnitř některých bunkrů, jež vedlo mimo jiné i k pokrytí stěn a stropů sazemi a doprovázeno bylo štiplavým zápachem. Zatímco v letním období činnost lidí příliš nevadí, protože netopýři se ve dne ukrývají jinde mimo bunkry, ale v zimě, zvláště je-li tuhá a mrazy trvají dlouho, mohou tyto podmínky vést až k opuštění úkrytu, nebo dokonce k úhynu zvířat. Jen některé chladnomilné druhy mohou v těchto nevhodných mikroklimatických podmínkách bez problémů hibernovat, anebo v případě nutnosti mohou vyhledat v bunkru úkryt, lépe chráněný před mrazem. Skrytým nebezpečím je pobyt v objektu, kde jsou nebo v minulosti byly skladovány těkavé biochemikálie, používané při ošetření lesních porostů proti škůdcům anebo agrochemikálie k ošetření polních kultur. Výpary uvolňující se z těchto chemických prostředků jsou pro netopýry toxické. Pobyt v takovém prostředí je nebezpečný i pro člověka. I z toho důvodu nedoporučuji nikomu návštěvy bunkrů z pouhé zvědavosti či z touhy po dobrodružství. Neznalost vnitřní struktury objektů může vést až ke zbytečným úrazům či dokonce k ohrožení na životě.
Všechny druhy netopýrů evidované na území ČR včetně jejich úkrytů jsou pod legislativní ochranou (Zákon 114/92 Sb. o ochraně přírody a krajiny, jeho prováděcí Vyhláška 395/92 Sb., doplněná na základě směrnice ES "Dohodao ochraně středoevropských populací netopýrů" (EUROBATS), ke které se připojila i ČR a implementovala ji do naší legislativy - č. 175/2006). Je to v naší fauně skupina nejvíce ohrožených obratlovců a současně jediná skupina, kde jsou všechny druhy zákonem chráněny! Jsou druhy silně ohroženými (SO), příp. kriticky ohroženými (KO). Z netopýrů evidovaných při zimním sčítání v bunkrech jsou kriticky ohroženými druhy (KO) netopýr černý, netopýr velký, netopýr brvitý a zbývající druhy jsou silně ohroženými (SO) (Tab. 2).

 Poděkování  
Autor článku doc. Zdeněk Řehák děkuje panu Vlado Karnáši Bulákovi za pomoc při identifikaci bunkrů, unifikaci jejich názvů a lokací a za poskytnutí fotografií objektů, Mgr. Janě Kristiánové - Hejmánkové za pokračování ve sledování  a za poskytnutí výsledků ze sčítání netopýrů po roce 2010 (nejsou v práci ale uvedeny), autorům fotografií netopýrů Danieli Horáčkovi a Doc. Mgr. Tomáši Bartoničkovi, Ph.D., Mgr. Igoru Malenovskému, Ph.D. a Doc. RNDr. Aleně Žákovské, Ph.D. za jejich pomoc při determinaci hmyzu.

LITERATURA

Durčák J., Urbiš A., Zejda V., 1986: Průvodce opevněním na severní Moravě.  MRBO Ostrava, 51 str.

Řehák Z., 1992: Zimní výskyt netopýrů (Chiroptera) na Hlučínsku (okres Opava) v letech 1984  1990.  Čas. Slez. Muz. Opava (A), 41: 217-237.

Řehák Z., 1996: Netopýři Hlučínska a jejich ochrana. Sborník článků a příspěvků z konference ?Příroda Hlučínska?, 17. dubna 1996, Dolní Benešov.  - Slezská kulturní a vzdělávací nadace, příloha č. 3/1996 novin  Besedník (Kravařské noviny): 102-109.

Řehák Z., 2001: Netopýři zimující v opuštěných bunkrech Hlučínska a Opavska.  Vespertilio 5: 257-263.

Řehák Z., 2011:  Bats wintering in the bunkers of the Hlučín and Opava regions. - Prezentace na 5. mezinárodní konferenci Netopýři Sudet, 2. 10. 2011, Bartošova Pec na Liberecku.

Schwarz J., 1987: Pevnosti na Opavsku.  OV Českého svazu protifašistických bojovníků v Opavě, č. 29, 56 str.

e-zdroje:
Elektronická databáze Československého těžkého opevnění z let 1935  1938 z http://www.opevneni.cz
Internetové stránky o československém opevnění z let 1935  1938 ze serveru Bunkry.cz

Linie opevnění Ostravsko z http://opevneni.vojenstvi.cz/oblasti/ostravsko/index.htm

O autorovi

Doc. RNDr. Zdeněk Řehák, Ph.D. vystudoval v letech 1973 - 1978 Přírodovědeckou fakultu v Brně, obor biologie a chemie. Po absolvování základní vojenské prezenční služby nastoupil jako středoškolský profesor na Gymnáziu v Hlučíně, kde působil 10 let do roku 1989. V tomtéž roce zvítězil v konkurzu na místo odborného asistenta na PřF MU  v Brně, kde působí dodnes. Vedl do roku 2016 na Ústavu botaniky a zoologie odbornou skupinu pro výzkum obratlovců.

Už od počátku svého působení na gymnáziu se se svými studenty zúčastnil vycházek do přírody v okolí Hlučína. Některé z nich vedly také do bunkrů hraničního opevnění severně od Hlučína. To také poprvé také viděl zimující netopýry. Díky nadšení studentů ochranářů v ČSOP založil na škole kroužek s názvem Chiroptera, který prozrazoval, že jeho hlavním zaměřením bylo zimní sledování letounů v podzemních úkrytech Hlučínska. Překvapil mě i zájem Českého rozhlasu, který natočil a odvysílal z jedné sobotní procházky po bunkrech reportáž. Od zimy 1989 pak s některými bývalými studenty gymnázia, dále sledoval průběh hibernace v bunkrech až do roku 2010, kdy už prováděl svůj výzkum povětšinou sám, nebo se studenty z Přírodovědecké fakulty. Po přestěhování do Brna v roce 1989, již kontakt s Hlučínem slábl.
Od roku 1989 dodnes pracuje na stejné fakultě jako po svém nástupu, i když dnes s jiným názvem. Ještě při působení na gymnáziu v roce 1992 získal titul RNDr. a v roce 1995 obhájil disertační práci "Letová aktivita netopýrův Moravském krasu". V roce 2004 se habilitoval jako docent zoologie. Habilitační práce nesla název "Distribuce a ekologie netopýrů se zaměřením na území Moravy".
Výzkum netopýrů na Hlučínsku byl dán 10-tiletým působením na Gymnáziu v Hlučíně, kde se začal zabývat netopýry. Vedle zimních návštěv bunkrů to v létě byly odchyty netopýrů do sítí v Šilheřovickém parku apod. Tato "vášeň" se mu stala doživotním koníčkem. Na PřF se postupně zabýval Ekologickým monitoringem netopýrů v CHKO Poodří, v CHKO Litovelském Pomoraví a v BR UNESCO Pálava, později BR Dolní Morava. Studoval i netopýry v horských ekosystémech - Hrubý Jeseník, Moravskoslezské Beskydy a Krkonošský národní park. Zabýval se také analýzou a hodnocením dat o netopýrech z celého území Moravy a Slezska. Již 18 let každoročně organizuje se svými dnes již bývalými studenty a přáteli odchyt netopýrů do mlžných sítí na hraně Hranické propasti.
Jako jeden z prvních v tehdejším Československu pod vedením Prof. Gaislera, jeho učitele a později blízkého spolupracovníka používal ke sledování akustických signálů netopýrů detektor ultrazvuku, tzv. bat-detektor a dosud se zabývá analýzou záznamů hlasů netopýrů pro výpočet jejich letové aktivity a druhové diverzity. Ve svých studiích využíval i radiotelemetrii, ale také prováděl odběr vzorků na analýzu DNA. V posledních letech na půdách s koloniemi netopýrů používal IR kamerové systémy, které umožňují sledovat chování netopýrů bezkontaktně, bez zbytečného rušení.
V oblasti aplikovaného výzkumu mimo jiné vypracoval hodnocení vlivu větrných elektráren na netopýry, nebo sledoval úmrtnost netopýrů sražených v hustém silničním provozu. Se svým mladším kolegou připravili i metodiku pro hodnocení vlivu provozu větrných elektráren na netopýry. Pro MŽP se také zabýval problematikou mokřadů, aktivitou netopýrů v různých typech lesů od nížinných lužních lesů až po horské smrčiny apod. Spektrum jeho zájmů bylo za ta leta široké.

 

 

 

 

 

 

Aktualizováno ( Sobota, 28 červenec 2018 )
 
<< Předchozí   Další >>
Template
Template Template Template
Template Template