Jak na Dunajskou deltu vzpomínáš?

Vzpomínám si jako dnes, na desítky dia snímků promítaných panem Holzerem v sále tehdejší OSMP Opava, z jedné z jeho výprav do končin, kde Dunaj ústí do Černého moře.  Bedlivě jsem vnímal každý snímek, každý komentář. Méně jsem už pak vnímal jeho závěrečná slova, že snad nás neodradil tou přirozeností delty, její opravdovou tváří  s komáry, nikdy neutichajícími žábami, či vždy krvelačnými pijavicemi. Měl jsem jasno, delta čekala jen na mne. Deltu jsem s opavskou okresní stanicí mladých přírodovědců absolvoval 2x a vím, že nezůstane jen u této číslovky. Často na ni vzpomínám, často jsem zkušenosti z ní využil i na svých pozdějších cestách. Těžko zle zapomenout na noc strávenou na člunech, když nebylo možné nalézt pevninu.

Ukotveni u jednoho z větších ostrůvků, podřimovali jsme na člunech po celodenním pádlování. Ovšem jen do té doby, než někdo v průběhu noci zjistil, že jiný plovoucí, ostrov,  mířil přesně na nás, hrozilo tak sevření mezi dva kusy pevniny. Z těch humornějších historek pak nezapomenu na nejmenovaného člena naší výpravy, který si záhadným způsobem zapomněl veškeré své věci v autobuse, krom toho, co měl na sobě, takže např. tuto zmíněnou noc na člunech zvládal v igelitovém pytli, coby ochraně proti komárům.

Rumunsko s Dunajskou deltou je v Evropě, ty jsi se vydával do daleko vzdálenějších koutů naší planety. Kde jsi byl nejdál a kdy to bylo poprvé?

Nejdál jsem se patrně ocitl na souostroví Tokelau  v Polynésii. Prvně jsem se, řekněme daleko, vydal v říjnu roku 1997 a sice do Austrálie, odkud jsem natrvalo vrátil v roce 2007.   

Jak vzpomínáš na svá studia v Austrálii, odkud jsi potom absolvoval expedice do velmi exotických zemí?

Před mým odletem do Austrálie jsem o ní neměl absolutně žádnou představu. Nevěděl jsem, co od ní čekat. První dny jsem si připadal jako někde na Klondajku. Tak na mě město Sydney, kde jsem bydlel, působila. Postupně jsem se ale dostával do jejich způsobu myšlení Australanů, do jejich  vyhodnocování situací. Velice rychle tak Austrálie pro mne začala představovat druhý domov. Na české zvyklosti je tamní společnost neuvěřitelně pozitivní. Každá věta vyřčená Australanem začíná slovem prosím a končí slovem děkuji. Není-li důvod komunikovat verbálně, použijí tzv. řeč těla, kdy vám pohybem jednoho koutku úst dají najevo, že je vše v pohodě. Vždy a za každé okolnosti zůstávají nad věcí. Dávají najevo respekt, úctu a toleranci. Mají radost z radosti druhého a naopak jim není lhostejné strádání druhých. Dokáží si užívat života, dělit se o pozitiva a vzájemně si tak udržovat dobrou náladu. Příroda je kapitola sama pro sebe. Hodně mi učarovalo vnitrozemí, kde je pouštní podnebí. Naopak tropický sever, konkrétně poloostrov York, který se klimatem blíží Nové Guinei nebo Tasmánie, kde je podnebí podobné našemu českému, jen dokreslují pestrost Down Under, jak se Austrálii ve světě také říká. Když se k tomu přidá kultura Aboriginců, původních obyvatel, vychází mi z toho prostě jiná dimenze, země zaslíbená.

Víme, že jsi toho procestoval hodně. Můžeš nám  vyjmenovat pouze ty země, které ti silně utkvěly v paměti?

Austrálie, Nový Zéland, Papua Nová Guinea, Fidži, Mikronésie, Guam, Indonésie, Kambodža, Malajsie, Filipíny, Thajsko, Šalomounovy ostrovy, Singapur, Tokelau, Východní Timor, Vanuatu, Turecko, Samoa, Ukrajina, Moldávie, Rumunsko, Slovensko, Polsko, Itálie, Bulharsko, Irsko, Velká Británie, Brunei, Řecko, Chorvatsko, Kambodža. Nejčastěji jsem navštívil Indonésii, pominu-li řadu let strávených v Austrálii.

Co tě přivedlo na myšlenku vydávat se do míst, kam se odváží jen lidé nebojácní. Touha po dobrodružství nebo poznání neznámých tajemných světů, přírody a lidí?

Prakticky všechny důvody, které jsi vyjmenoval. Vždy jsem v sobě cítil potenciál cestovat. Neměl jsem však zkušenosti, vzor, neznal jsem řeč a neměl ani finance. Pobyt v Austrálii tak přirozeně vyústil v přetavení mého potenciálu. Předtím, než jsem se k protinožcům vydal, prověřoval jsem své možnosti na výpravách, především na kole, v Evropě.

O nějakých domorodcích, ostrovech či pouštním vnitrozemí Austrálie, jsem nikdy nepřemýšlel, pokud neberu v potaz dobrodružné filmy. Ostrovy se tak v mé mysli objevovaly, nicméně byly to sny, kterým jsem nedával naději. Být v Austrálii a ignorovat cestovatelské možnosti tamního regionu, to prostě nešlo.Postupně jsem si dopřál vše (z cestovatelského hlediska), po čem jsem toužil.

Překvapilo nás, že jsi cestoval i do těch velmi nebezpečných míst sám a to na kole nebo na kánoi.  Neměl jsi ani trochu strach?

Strach je příliš silné slovo. Ten mohu mít tehdy, když mi někdo přiloží mačetu ke krku. Jinak se jedná o malování čerta na zeď. Samozřejmě jsem si vždy vše řádně nastudoval, od klimatu přes lidský faktor, možné nemoci či politickou situaci. Akce na kánoi, bylo jich několik, představovaly absolutní TOP v rámci mých výprav. V té době jsem už měl něco za sebou. Strach jsem nepociťoval, spíše touhu, totální touhu po poznání, po posunutí mých limitů, po ukojení mého cestovatelského chtíče, který byl a je hodně náročný. Nemusím kopie, proto jsem se vždy snažil    o originalitu, vymýšlel jsem si tak akce, při kterých byla šance, očekávat neočekávané.

Byli jsme na několika tvých přednáškách, kde posluchači ocenili nejen tvé krásné fotografie, ale i rekvizity, které sis z cest dovezl. Připravuješ nějaké další přednášky a co v nich budeš prezentovat?

Přednášky aktuálně nedělám, ani neplánuji. Mé prezentace v minulosti byly vždy pouze na žádost někoho, komu jsem rád vyhověl. Nejednalo se tak o jakési předem plánované a cílené turné s vyprávěním. Nevylučuji však, že se se svými zážitky opět někde objevím.

Psal sis určitě deník ze svých cest, kdy se můžeme těšit na tvé zážitky v knižní podobě?

S deníkem jsem přestal během svých cyklo výprav po Austrálii. Fotil jsem, točil jsem video, snažil jsem se denně zvládnou maximální možné vzdálenosti a vše si řádně vychutnat. Den pro mě končil po západu slunce, do té doby jsem jel, šel, či pádloval. Pak přišla na řadu příprava bivaku, jídla, odpočinek, ale především vyhodnocení celého dne a studium mapy na další den. Na deník jsem tak čas nechtěl obětovat. Knihu neplánuji, jakkoli na ni potenciál je.

Poušť Tanami - vzácné setkání s Aborigínci, prapůvodními obyvateli Austrálie	Divocí psi dingo

Po mém návratu z Austrálie do Česka, v době, kdy bylo ideální období na to knihu vydat a podpořit ji přednáškami, jsem se nenacházel v ideálním vnitřním rozpoložení. Realita české společnosti mě od tohoto kroku odradila. Jakkoli jsem se v Česku narodil, cítil jsem se zde jako Alenka v říši divů... V podstatě jsem si řekl, že knihu nemám pro koho psát. Tvrdí se, že kdo jednou žil v Austrálii, trpí tzv. australským syndromem. Jsem konkrétní případ. Vždy jsem se cítil být pozitivně orientovaným člověkem. Až v Austrálii jsem však pochopil, co to přesně znamená. Česko je z tohoto pohledu periferie... Úcta, respekt a tolerance... Jako by tato slova někdo cíleně vymazal z češtiny a tím i z mysli lidí.

Během svých cest jsi různým přátelům, mezi které se řadíme i my, jsi posílal své zážitky. Kterým redakcím  si je také poslal?

Mé aktivity jsem bral jako součást mého životního stylu. Bez sponzorů, bez nutnosti se výrazně mediálně prezentovat. Pokud někde některý z mých článků vyšel, bylo to spíše na žádost daného periodika. Jednalo se tak o Cykloturistiku, studentský časopis v Sydney G8M8, Bolatický zpravodaj, Opavský a Hlučínský deník.

Víme, že jsi se zúčastnil přejezdu Austrálie z jihu na sever na kole. Kolik to bylo kilometrů a jak jsi to zvládal?

V Austrálii jsem na kole absolvoval přejezdů několik. Každý jeden byl v něčem specifický, každý jeden mi dával pocit opojení z ohromných vzdáleností mezi jednotlivými usedlostmi, každý jeden mi, obrazně řečeno, ale taky umožnil potit vlastní krev?

Nejdelší výprava, kterou jsem v Austrálii absolvoval, měřila cca. 5000 km. Vedla z pomyslného centra kontinentu, monolitu Ayers Rock, napříč pouští Tanami, nejdříve směrem na západ, abych se pak ve finále ocitl ve městě Darwin, na tropickém severu. Jak jsem to zvládal? Jako vždy(úsměv). S chutí sobě vlastní, s neuvěřitelnou radostí, touhou a odhodláním poznat, vidět a tím i ujet co nejvíce kilometrů. Doslova a do písmene jsem si vychutnával každé zrnko písku mezi zuby, prachu v očích, každý stupeň celsia navíc. Čím obtížnější podmínky (záměrně neříkám horší), tím vyšší nároky, což je silně kladné samo o sobě. Bonusem, a to vždy, byla pro mne setkání s Aborigínci (původní obyvatelé Austrálie). Jakkoli jsem poznal nemálo domorodých kmenů, či tradičních kultur, jsou to právě tito prapůvodní obyvatelé Austrálie, ke kterým mám maximální možnou úctu a respekt. Bohužel, stejně tak jako v jiných částech světa, i tento přírodní národ poznal, o čem je západní civilizace. Měl jsem tu možnost na svých cyklo výpravách navštívit několikero osad Aboriginců, vždy to však byl velice smutný pohled. Jejich osady, v Austrálii se říká setlementy, jsou jakýmsi druhem rezervace, kam se běloch může dostat pouze na povolení. Tím, že jsem se ve vnitrozemí pohyboval na kole, jsem měl jaksi předem zaručenu shovívavost tamních úřadů (všechny tyto osady řídí a spravují bílí Australané), umožňující možnost vstupu i tam, kam se jinak člověk, bez ohledu na původ, normálně nedostane. Každá rodina Aboriginců od australské vlády dostane dům. Každý jeden Aboriginec dostává pravidelně týdenní rentu. Možná se jedná o formu kompenzace za to, jak dopadli po příjezdu západní civilizace. Zde je nutno poznamenat, že s těmito domorodci bylo dříve zacházeno jako se zvěří. V dobách osídlování tohoto kontinentu měli farmáři možnost zabrat si tolik půdy, kolik chtěli. Cokoli se na jimi nově nabytém území nacházelo, bylo jejich majetkem, včetně divoké zvěře, opálového naleziště či Aboriginců.

Standard centrální Austrálie	Centrální Austrálie - s nezbytnou síťkou na hlavě proti mouchám...

Spousta lidí zná tyto lidi pouze jako alkoholiky, čichače benzínu či zloděje. Ano, nemalé procento má tento cejch. Zodpovědnost za tento stav, dle mého názoru, má jednoznačně západní civilizace, která nerespektovala a na řadě míst světa stále nerespektuje kulturní a náboženské zvyklosti původních obyvatel, vytěsňuje je z jejich původních lovišť, zabírá/konfiskuje bez náhrady jejich půdu, pohrdá jejich tradicemi. Stalo se mi, že mi zrovna Aboriginci ukradli cyklo rukavice, cyklo brýle (ty mi nakonec vrátili), nikdy to však nezměnilo můj pohled na ně, na lidi, kterým byla ukradena jejich půda, což pro ně znamená vše. Nic pro ně nemá takovou hodnotu, jako zem jejich předků. Žádné baráky od vlády, které mají stejně kompletně prázdné, žádné hmotné statky jim nenahradí to, co je pro ně smyslem života. V jedné osadě jsem si všiml několika postelí venku, se spoustou přikrývek. Navečer jsem vše pochopil. Domorodci uléhali na tyto postele, které byly nasáčkovány jedna vedle druhé, ve svém denním oblečení, proti nočnímu chladu přikryti dekami. Přes den pak nezřídka sedávali na zemi, v prachu antukově červené zeminy, povídali si.

Jsou to v podstatě nomádi, kteří původně kočovali kontinentem  v závislosti na zdrojích vody. Z našeho dnešního pohledu nic neměli. Co potřebovali, si vyrobili(oštěpy, nůše na děti nebo na sběr divokých plodů). Obvykle tyto věci nechávali na místě, když migrovali, sebou nosili jen existenční minimum.

Na těchto dálkových výpravách po Austrálii, jsem se často potýkal i s dehydratací. Vědom si možného rizika, které nezřídka kdy vyústí i ve fatální konec, kdy lidé neznalí klimatu podcení zásoby vody, měl jsem vždy zásadu č. 1., která zněla, nikdy, opravdu nikdy nevypít poslední kapku vody do doby, než najdu nový zdroj. Nejednou jsem bloumal buší, v ruce láhev a v ní 0,2 l dešťové vody teploty vzduchu,    s vírou, že najdu vodu. Těchto případů bylo skutečně několik. Vždy však měly šťastný konec, vykoupený maximální trpělivostí a touhou jet dál, vidět, poznat a zažít další den plný silných pocitů, chcete-li nových dobrodružství. Pouze jednou jsem byl nucen požádat o vodu kolem projíždějící v autě. To jsem tak nějak cítil, že jsem nedaleko pomyslné hrany a propásnout daný moment, kdy kolem mne projíždělo druhé auto po cca. 6 hod. jízdy v poušti, by se mi mohlo vymstít. Voda se dá najít pod skalním převisem, pod kořeny stromů, ne však   v písečných dunách. 

Ty jsi neměl v poušti strach?

Pouště jsem si opravdu oblíbil, dá se říci zamiloval. Nemohl jsem si tak nechat ujít účast na cyklistickém závodě, který se koná každoročně v centrální Austrálii, v oblasti Simpsnovy pouště. Měří cca. 600 km, které se absolvují ve 4,5 dnech, každý den dvě etapy. Na tento závod jsem se připravoval nejdříve coby messenger/kurýr na kole v Sydney. Začínalo se ráno v 8.30, končilo po 17.00. V 17.30 jsem usedal do školní lavice na večerní vyučování. Finálovou přípravou pro mne byla sólová několikatýdenní cyklo akce tzv. ?na těžko?, v takřka stejné oblasti, kde se závod konal. Během 6-7 měsíců jsem tak natrénoval cca. 10.000 km, které jsem přetavil v konečné 4. místo z 32 účastníků závodu. Při pomyšlení, že mému trénování předcházela nemocenská v délce 8 měsíců z důvodu fraktury obratle na páteři, způsobené srážkou s autem, jak jinak než na kole, pak jsem cítil především úlevu, ze svého zdravotního stavu, který mě takřka nijak nelimitoval. Ještě doplním, že těsně před tím, než jsem měl v plánu odjet do centrální Austrálie ke své finálové přípravě, bylo mi ukradeno kolo. Ani to mě nezlomilo (jedna fraktura stačila). 

Na Šalamounovy ostrovy jsi se dostal sám na kánoi. To muselo být opravdu drsné, na moři si nemůžeš říct, balím to,vracím se.  Jak jsi to dokázal?

?krátké zasnění? To by bylo nádherné, ne-představitelně nádherné! Bohužel jsem se na Šalamounovy ostrovy dostal letecky ze souostroví Vanuatu, kam jsem připlul na plachetnici z Fidži. Tam jsem přiletěl na jednosměrnou letenku ze Samoy, kam mě dopravilo letadlo z Nového Zélandu? Šalamouny byly součástí mé finálové cesty do Evropy, domů, která trvala takřka rok. Na samotných Šalamounových ostrovech jsem strávil 3 měsíce, především pak ve dvou velice zajímavých komunitách, z nichž jedna se před lety vrátila k tradičnímu způsobu života. Co se dělo   v rámci jejich komunity, muselo splňovat jejich pomyslný kulturní kodex, od oblečení, po rozdělení úkolů dle pohlaví, po způsob obživy či obdělávání zahrad v buši k produkování ovoce a zeleniny. Jednalo se o velmi přátelské lidi, tolerantní a schopné respektovat bílého člověka. Nutno však podotknout, že já se snažil přizpůsobit jim, mimo jiné i oděvem, čímž nebylo nic jiného a nic víc, než bederní rouška, po vzoru ostatních mužů. Ženy v této komunitě nosily sukně z materiálu podobajícího se trávě, nicméně jednalo se o pečlivě zpracované lýko.

V Papui Nové Guinei jsi odvážně navštívil kanibaly. Tak tom nám něco řekni! To nás opravdu zajímá.

Tady tě asi zklamu. Takové štěstí jsem nikdy neměl, i když jsem se snažil dost. Pravdou je, že jsem se dostal do velice zajímavých míst, strávil něco času s neméně zajímavými lidmi, více či méně udržujícími své tradice, lovci lebek mi však cestu nezkřížili. Papua Nová Guinea se nachází na ostrově Nová Guinea, v její pravé části. Jedná se o samostatný stát, který je na určitém stupni vývoje. Oproti indonéské části Nové Guinei je PNG rozvinutější. Misionáři jsou velice pilní obecně, na PNG však svou práci dotáhli k dokonalosti. S klidem můžu říct, že tam neexistuje jediná domorodá vesnice bez kontaktu s civilizací. Jiné je to však na druhé straně hranice v tzv. Západní Papui, která je od roku 1968 silou okupovaná a násilím držena Indonésií. V této části světa lze ještě objevit poslední zbytky zbytků tradičních lidí, i když i zde misionáři napáchali řadu neřádu. Mám pro jejich činnost na těchto přírodních národech příměr. Říkám tomu kulturní genocida. Vše začíná vymýváním mozků skrze video o představiteli víry západní civilizace a končí pálením artefaktů, zastrašováním, že pokud nebudou nosit kraťasy, místo jejich tradičních kotek(nástavec na penisu tvaru tykve), dopadne to s nimi špatně. Otázka tak zní, jakým právem misionáři likvidují jinou víru. Pokud někdo uctívá dutinu stromu, kudlanku nábožnou, krokodýla nebo průrvu ve skále, je něčím méně cenným než člověk, který zná nazpaměť Bibli, Korán či jakékoli jiné, tzv. písmo svaté? Kde je ta láska, tolerance a respekt, čímž se misionáři ohánějí? Ale to bych se dostával do hodně negativního tématu.

Potkal jsi na cestách nějaké Evropany a máš mezi nimi přátele, se kterými si dopisuješ?

Na svých cestách jsem samozřejmě potkal řadu lidí. Musím však podotknout, že prvotní důležitost pro mě měla setkání s lokálními lidmi. S těmi, kteří mi, coby pocestnému, poskytli svou postel, misku rýže, šálek černého čaje, kávy, zavedli mě k vodopádu z důvodu koupele, umožnili poznat jejich tradice, otevřeli mi svá srdce. Bez těchto lidí, jedno zda přírodní národy, či běžní lidé v té které zemi, kteří pro mě v řadě situací hráli neplánovaně klíčovou roli, bez těchto by totiž mé cestování mělo zcela jiný rozměr. Na tyto se nezapomíná, těmto zůstanu navždy dlužníkem. Jsem v kontaktu s kamarády z Východního Timoru, Indonésie, Západní Papuy, Moldávie, Ukrajiny, Rumunska, dokonce       i s kamarádem z Tokelau či ostrova Guam, z Brazílie, Barmy? Díky sociálním sítím jsem s nimi v kontaktu dennodenně, je-li potřeba. Samostatnou kapitolu z řad ostatních cestovatelů pro mě představovali Češi. Vždy jsem mířil do míst, která jsem pokládal za méně či vůbec známá, ne jednou mě tam však překvapili právě přítomní Češi. Kdo by očekával našince na ostrově YAP v Mikronésii? Kdo by očekával našince na poloostrově York, který je nejsevernějším bodem Austrálie vůbec a tím pádem i se 100%  tropickým klimatem, krokodýly, hejny komárů?

Tito lidé poté, co jsem je zbavil strachu z mé "bledé tváře" darováním soli, jednak odložili své sekyry, ale také začali otevřeně hovořit o své situaci.

Kdy ti šlo o život, určitě to mnohdy nebyla procházka růžový sadem?

Hned má první výprava do Indonésie, konkrétně na Západní Papuu, byla okořeněna zajímavou situací. Psal se rok 2004 a já měl v hlavě jasný cíl, dostat se stůj co stůj k lidem, kteří nikdy neviděli bělocha. Po příletu do Jayapury, hlavního města Západní Papuy jsem si dal týden na získání informací o možnostech, o lokalitách někde v nitru Nové Guinee, snad stále  obývanými neobyčejně tradičními lidmi. Prvním úkolem však bylo zajistit si povolení armády pro vstup do nitra této provincie. To nebyl problém, za malý poplatek jsem obdržel písemné svolení formátu A4 s fotkou a výčtem lokalit, které jsem si vytipoval. Neuměl jsem slovo indonésky, téměř nikdo tam neuměl anglicky. Na chodníku jsem si od Papuánce koupil anglicko-indonéský slovník a začal fungovat. Zkrátím-li to, podařilo se mi dostat do vesnice, která jednak vypadala dost tradičně, ale také, jak jsem se během svého krátkého pobytu s těmito lidmi dověděl, byla součástí tzv. Free Papua Movement, což je organizace bojující tradičními zbraněmi proti nadvládě Indonésie, za svou nezávislost. Tito lidé poté, co jsem je zbavil strachu z mé "bledé tváře" darováním soli, jednak odložili své sekyry, ale také začali otevřeně hovořit o své situaci. Měl jsem sebou skupinku Papuánců, která mě doprovázela, z nichž jeden hovořil částečně anglicky a další byl schopen tlumočit z indonéštiny do jazyka kmene Lani, v jejichž teritoriu jsem se nacházel.

Západní Papua - ve vesnici kmene Lani.	Západní Papua - lidé kmene Lani.

Seděl jsem vedle náčelníka a vnímal okolními horami sevřenou osadu domorodců, kteří se chystali připravit buameru jejich tradičním způsobem, na rozžhavených kamenech v zemi. Buamera je rostlina, je tradiční keř/strom, plodící podlouhlé plody se semínky, které se musí tepelně upravit, jinak je nelze pozřít. Cítil jsem se uvolněně. Z nějakého důvodu náčelník uchopil mou dlaň, pohlédl mi do tváře a řekl pár vět. Rozeznal jsem význam těchto slov: Amerika, German, Ingris. Otočil jsem se na Papuánce, se kterým jsem komunikoval anglicky a zeptal se ho, oč jde. Tato otázka byla ale jen kontrolní. Význam dotazu mi byl díky těmto třem slovům zcela jasný. On se na mě podíval a s mírnou prodlevou, ale i pod zjevným stresem odpověděl. ?Náčelník říká, že jsi vůbec první běloch, který kdy do této osady zavítal. On si přeje, abys tady s nimi zůstal. Pak by dal věděl (někomu), že je tady běloch a západní mocnosti jako USA, Německo a Anglie zatlačí na indonéskou vládu v otázce nezávislosti Západní Papui? Jinými slovy jsem byl tázán, zda-li se chci stát rukojmím. V prvním okamžiku jsem nereagoval. Vnímal jsem jen kolem nás v kruhu stojící bojovníky za svobodu, opírající se o jejich oštěpy. Uprostřed já a náčelník, má dlaň v jeho dlani. Klid, ticho, čekání na mou reakci. Napadly mě tři věci. 1) Za pár minut ze sebe shodím upocené kraťasy a nasadím si koteku. Zahodím boty, popadnu oštěp a půjdu s nimi na lov. Jinými slovy jsem si pohrával s myšlenkou zažít něco, co se už nikdy v životě nebude opakovat.

Strašně si vážím domorodců, Západní Papua 2008	Západní Papua - lidé kmene Lani
Vanuatu - tradičně oděna domorodá žena ostrova Espiritu Santo	Vanuatu - ceremoniální oděv mužů ostrova Malekula

Být součástí domorodé komunity na Západní Papui. Musím říct, že jsem se tam cítil bezpečně, hodně bezpečně. Vše pro, má ale i své proti. Věděl jsem tak, že jakmile se o mne doví indonéská armáda, je 50% šance, že celou osadu vystřílí včetně mé bledé tváře, po které ani pomyslný pes neštěkne, nebo mi tzv. přišijí podporu separatistů. Což o to, podpora z mé strany byla, je a bude, ale pak zde byla další realita. V té době jsem studoval v Austrálii, kde jsem měl veškeré své zázemí, ale i svou přítelkyni. Rozhodování tak bylo jednoznačné. Respektoval jsem ale náčelníka, jelikož on respektoval mně a to tím, že se mě zeptal, zda-li bych tam s nimi nezůstal. Chtěl jsem mu tak oplatit jeho vstřícnost a řekl mu toto. ?Rád bych zde zůstal. Ale podívej, na prstu mám prstýnek od mé ženy, která na mne čeká. Prstýnek mi dala, abychom byli stále spolu. Zůstanu-li tady s vámi, bude se o mne bát, bude plakat. Můžu jí to udělat?? Následovalo ticho. Náčelník, charakterní muž, po chvíli pustil mou dlaň a odpověděl, že pokud na mne čeká má žena, měl bych se vrátit. Poté následovala diskuze o jejich aktivitách, o chystané schůzce všech okolních vesnic, které aktivně bojují, doslova s holýma rukama proti po zuby ozbrojené armádě. Další den jsem vesnici opustil a mířil dál, k řece Mamberamo, ale o tom třeba někdy příště.

O život mi patrně šlo na Šalamounových ostrovech, kde mi pro změnu chtěli useknout hlavu mačetou pro podezření, že jsem měl poměr s domorodou dívkou. Do úsvitu jsem se měl vyplatit, jinak bych se svíjel v tratolišti krve. O půlnoci jsem tak danou vesnici opustil na kánoi.

V Mikronésii, když jsem se s domorodci na moři přemísťoval na jeden z mnoha opuštěných ostrovů, kde jsem chtěl strávit týden sám, přišla větší vlna a my šli takřka ke dnu. Kánoe byla opatřena postranním vahadlem, díky kterému jsme mohli doplavat ke břehu. Každopádně jsem měl vše mokré, včetně pasu, ze kterého mi slaná voda vyžrala razítko vstupu na Guam, což byl tranzitní bod na cestě do Mikronésie a zpět, což mi pak způsobilo solidní problém při návratu do Austrálie. Ale zpět k tématu. Týden na ostrově byl báječný, pocit totální svobody řadím pod mé oblíbené slovní spojení "jiná dimenze".

Asi vás napadne, co nemoci. Z tohoto pohledu jsem spokojen. Malárii jsem měl dvakrát. Z toho jednou dva druhy najednou, shodou okolností po mém konečném návratu do Česka v roce 2007. Poležel jsem si na JIP oddělení nemocnice v Opavě. Objevili mi parazita malárie, která se může periodicky vracet a druhého, který sice v těle nezůstává dlouhodobě, ale za to je schopen usmrtit, pakliže není k dispozici rychlá a především adekvátní zdravotní péče. Lékaři v Opavě vše zvládli s přehledem, tímto jim opětovně děkuji. Malárii jsem dostal i následující rok, v Indonésii, ale stejně jako v prvním případě nebyl problém ji vytěsnit, jsem přesvědčen, že natrvalo.

Na hraně jsem ocitl při jedné ze svých posledních výprav na Západní Papui, kde jsem společně s kamarádem chtěl prozkoumat oblast, která se nám málem stála osudnou.

Na kánoi proti proudu řeky jsme se objevili ve vesnici, kde v době našeho příjezdu chodila většina oděna v klasickém oblečení, jen ženy byly nahoře bez. K našemu údivu však následující ráno za námi přišla skupinka domorodců oděna rádoby tradičně a domáhala se vyfocení. Odmítl jsem. Bylo jasné, že se jedná o divadlo, které je naučila jiná bledá tvář, která navštívila tuto  osadu před námi. Domorodci se však stůj co stůj domáhali vyfocení. Svolil jsem a fotil jsem. Pak chtěli zaplatit. Každému jsme dali adekvátní částku, takovou, která je nezkorumpuje. Oni však chtěli 100 x tolik. Po chvíli, v rámci vlastního bezpečí, jsme jim dali, co si přáli. Jenže oni chtěli 100 x tolik pro každého, koho jsem si vyfotil! Tady už pro nás cesta nevedla a mi bylo jasné, že se za hranice této vesnice nedostaneme. Stávali se agresivními, jejich mačetami prohrabávali naše vodotěsné batohy. Podařilo se nám vesnici na kánoi opustit a pak dále pádlovat neuvěřitelné opojnou džunglí přítoky řeky Mamberamo, kam jsem se tak zase po několika letech vrátil.

V Austrálii a na Nové Guinei je mnoho hadů, ještěrů a jedovatého hmyzu. Setkal ses s některými z těchto zvířat tváří v tvář?

Ano, měl jsem to štěstí. Myslím to skutečně pozitivně, jinak to ani nejde. Jsou stejnou součástí světa, jako já. Hadů jsem si obvykle všiml na poslední chvíli. Častokrát jsem dělal sólové treky do velmi odlehlých končin. Šlapal ať už pěšky či na kole, vnímal sám sebe, bavil se sám se sebou. Hadi jsou fajn, neútočí. Alespoň ti, které jsem potkal. Zajímaví byli hlavně ti žijící v řekách a moři. Rád jsem se potápěl, ale bez kyslíku, rád jsem šnorchloval. Vnímat pod sebou hada 2-3 m dlouhého je dost zajímavý pocit.

Pavouk solidních rozměrů si jednou ustlal za mou postelí v Sydney. Coby vysloužilý entomolog jsem to bral s nadšením, ostatně stejně jako jakéhokoli jiného živočicha, ať už se jednalo o krokodýla, korálového žraloka, jehož ploutev jsem zahlédl při šnorchlování v Mikronésii nebo dvojicí psů Dingo v centrální Austrálii v úseku, kde na území několik set kilometrů, kterým jsem zrovna projížděl, byla jedna jediná farma a za den jsem míjel dvě auta. Netuším, jak dlouhou mě dvojice psů Dingo stopovala, každopádně šli poměrně blízko za mnou. Byli maximálně v pohodě, ba co víc, neměli problém s tím, abych si je vyfotil a natočil na kameru z bezprostřední vzdálenosti.

Která navštívená oblast byla nejvíc exotická? Určitě všechny, ale udělej žebříček. Alespoň pro nás?

Všechny mnou navštívené lokality v končinách Tichomoří a JV Ásie, mají pro mne nějaké "nej".

Hodně vysoko řadím stát YAP federace Mikronésie nebo ostrovy Tokelau na druhé straně Tichého oceánu. Papua Nová Guinea má punc ne zrovna bezpečné země, proto má můj maximální respekt a akce tam realizované řadím hodně vysoko. Západní Papua, tak ta je jasná. Navštívil jsem ji skutečně hodně krát, vždy mě naplňovala, mimo jiné k tomu přispívala i bezpečnost, na čemž nic nezměnil ani příběh s bojovníky, kteří po mě toužili. Východní Timor je v mých očích nepřátelštější zemí a přitom jedna z nejchudších. Úsměv je tam však ne pozdravem, ale životní filozofií. Guam, ale i Šalamounovy ostrovy nebo Vanuatu? Všechny tyto země patří mezi mé TOP lokality, bez ohledu na pořadí.

Takřka přechodným bydlištěm se pro mne stala Indonésie, která si mne získala především po zvládnutí indonéštiny. A Austrálie? Tak ta je zcela mimo jakékoli měřítko. Dala mi šanci poznat svět, ale i těšit se na každý zítřek, na každý nový den mého života.

Spíše než žebříček, co se navštívených zemí týče, mám své privátní měřítko pro navštívené dílčí lokality. Pak zmíním i Filipíny, kde jsem navštívil kdysi jeskynní kmen Taut Batu.

Procestoval jsi kus světa, máš ještě nějaký cíl, kam by se rád podíval?

Jsem Vodnář, čímž je řečeno docela dost. Cestování se stalo součástí mého životního stylu. Nic na tom nemění ani fakt, že jsem zpět v Bolaticích. Po svém návratu jsem 3 x navštívil Ukrajinu, Rumunsko, Moldávii. Vždy mě to táhlo na východ, vždy jsem se vydal tímto směrem. V hlavě mám destinace jako Albánie, Barma, ale na 100% i Indonésie, která má se svými více než 14.000 ostrovy vždy co nabídnout. V tomto roce však zamířím do Gruzie a Arménie. Chci si na kole vychutnat Kavkaz, ale i tamní lidi.

Co je tvým hnacím motorem a kde vidíš svou budoucnost?

Žiji jen jednou, proto se snažím svůj život maximálně prožít. Jelikož s jídlem roste chuť a vítězná sestava se nemění, nemám ani já důvod cokoli měnit, ba právě naopak. Nasbírané zkušenosti je nejlépe zužitkovat při další akci s tím pokusit se opět o něco posunout svůj limit. Otázka sestavy je vždy otevřená, byť jsem v drtivé většině případů cestoval sám a doprovod mi dělal jen vlastní stín.

Má budoucnost? Aktuálně jsem v České republice, za což jsem rád. Umožňuje mi to o to více si vážit svého života v Austrálii a přilehlém okolí. Mám se rád a ať budu žít kdekoli, své ideály nikdy neopustím.

Text a fotografie: Dalibor Kupka

Otázky pokládali: Milan a Jakub Kubačkovi