Potom si malí předškoláci sedli na hromadu mokrých kmenů v lese, vytáhli svačinu a s chutí se pustili do jídla.

V tom okamžiku se mi vybavilo celé mládí. Vzpomněl jsem si i na ten krajíc, který nám vypadl z ruky, otřeli jsme ho a pokračovali v jídle. My jsme tenkrát o možnosti nákazy  nebo o nějaké imunitě toho moc nevěděli, takže jsme nemohli ani onemocnět.

Vzpomínám si na anekdotu, která dokresluje situaci, do které jsme se mnohokrát dostali. Šmejdili jsme po půdách, sklepích, schovávali se do kurníků a psí boudy.

Ale vraťme se k té anekdotě. Ptala se jednou hospodáře návštěva z města, jestli je zdravé, když mají ten prasečí chlívek vedle pokoje, kde spí malé dítě. Je to  nebezpečné, mohlo by onemocnět. Hospodář bezelstně odpověděl. ?Ten chlívek tady máme odjakživa a nevzpomínám si,  že by nám prase někdy onemocnělo.?

Čím to, že dnešní mladí lidé jsou málo odolní vůči nemocem, jsou málo otužilí a ještě méně tělesně zdatní? Odpověď je jednoduchá. Odcizili jsme se přírodě, stáhli se do teplých a sterilních domovů. Bojíme se jít do lesa kvůli klíšťatům. Mnozí kluci v tělocvičně neudělají ani výmyk a jak potom mohou lézt po stromech.

Kvůli vyhýbání se divoké přírodě, trpí i naše psychika. Naše psychická odolnost je slabá a kruh se uzavírá. Je potřeba, aby se objevil znovu nějaký myslitel a začal volat po návratu k přírodě a k lidské přirozenosti. Tak, jak to už dávno udělal filosof a spisovatel Jean Jacques Rousseau.

Mluvíme o dětech, ale zažili jsme expedici do Dunajské delty, které se zúčastnil i náš přítel Dušan K., šedesátiletý pán, který byl poprvé v zahraničí a na svou první expedici do smrti už nezapomněl. Bylo to tenkrát od nás pošetilé vzít s sebou tak nezkušeného člověka, který byl navíc psychicky nemocný. Zjistili jsme to, až když jeho přátelé otevřeli zavazadlo, které zapomněl na břehu Dunaje ve vesnici Mahmudia. Byly v něm kromě cigaret i psychofarmaka a prášky na spaní. V Mahmudii totiž skupinka vodáků i s naším nezkušeným cestovatelem nastoupila do raftů a vydali se na desetidenní 120 km dlouhou cestu do spletí kanálů a kanálků mezi nekonečnými rákosinami. Mladí přírodovědci, kteří se expedice zúčastnili, nyní učí na vysokých školách nebo sepisují své cestopisy z indomalajské a africké přírody. Tenkrát jim bylo 14 a 15 let. Určitě by si vzpomněli na toho staršího pána, který se popral s nepříznivými podmínkami v oblasti, kde nebyla pitná voda, všude byli komáři, mnoho ptáků a jen málo domorodců, kteří zde žili bez elektřiny daleko od města. No přežil to, dokonce nepotřeboval žádné léky ani nekouřil a na tu expedici vždy rád s jiskrou v oku vzpomínal.        

Text a foto Milan Kubačka