Je to složitý sled reakcí, díky kterým se rostliny živí pouze ze slunce, vody a oxidu uhličitého a ještě přitom stihnou vyrábět kyslík, který potřebují k dýchání všichni živočichové.

Ale o ten kyslík nám v případě jmelí nejde. Spíše nám jde o ty jabloně, které jsou odsouzeny k zániku. Stejný osud potkal i některé lípy, na kterých je tolik jmelí, že to samotná lípa neunese. Nakonec uschne, protože rostlinné cévy přestanou fungovat. Voda, kterou strom přijímá kořeny, se odvádí právě pomocí cév do ostatních částí stromu. Tedy i k tomu jmelí, které parazituje vlastně proto, že si jinak vodu a živiny "sehnat" neumí.
Strom a jmelí jsou na sobě životně závislé. Smrt hostitele, tak jak je to pravidlem, znamená smrt parazita. V tomto případě jmelí dopadne stejně jako ta lípa.
Jenže jmelí během svého života, alespoň ty samičí rostliny, vytváří bílé bobule se semenem. Dužniny lákají drozdovité ptáky.

Ti je sní a semeno, které je velmi lepivé, otřou o nejbližší větvičku nebo strom. Někdy však zaletí dál a totéž udělají tam. Semeno se uchytí na borce, kterou následně prorůstají zvláštní kořenové útvary - haustoria. Ty se napojí na cévy napadeného stromu. Tím je vysvětleno, proč jsou napadeny vždy souvislé celé aleje blízko sebe.
Nezbývá tedy, než značně napadený strom odstranit. U stromů, kde to ještě má cenu se můžeme pokusit odstranit celou větev se jmelím. Podle některých dendrologů lze také ránu přelepit černou izolepou. Tak zabráníme asimilaci a tím také růstu. Jiný recept na jmelí zatím nemáme.
Na otázku, proč je jmelí především na Opavsku a na Ostravsku v posledních letech značně přemnoženo, není možné asi zcela jednoduše odpovědět. Je možné, že stromy jsou dlouhodobě oslabeny vlivem zhoršeného stavu ovzduší. Je také možné, že bobuložraví ptáci na podzim nemají co jiného žrát než ony bobulky jmelí.  V krajině chybí vlivem intenzifikace zemědělství dříve běžné keře a jejich plody. A jedna varianta je i taková, že Horno a Dolnomoravský úval je tahovou cestou statisíců ptáků ze severu na jih. V podzimních měsících tak na přeletech ptáci bobule jmelí "úspěšně" roznáší na další stromy. Možná je to kombinace více faktorů. Takže pozor na jmelí, jeho přítomnost o něčem svědčí!

 Jmelí bílé je vidličnatě rozvětvený, stálezelený, poloparazitický keřík z čeledi santálovitých. V korunách jehličnatých i listnatých stromů rostoucích od nížin do hor rostlina vytváří kulovité trsy. Přestože je jmelí bílé nejrozšířenější poloparazitickou rostlinou českých dřevin, jsou všechny jeho poddruhy zapsány na Červeném seznamu cévnatých rostlin ČR. Původ jeho odborného jména Viscum album se odvozuje od slov viscus (lepkavý, ve smyslu přilnavý), podle vlastnosti plodu, a albus (bílý), podle barvy bobulí.mBiologický cyklus rostliny lze rozdělit na dvě fáze: stádium samostatné, kdy semeno klíčí a rostlinka žije ze svých zásob, a stádium cizopasné, trvající do konce jejího vegetativního života. Ten může dosáhnout 30?40 let.  Drobné jednopohlavné květy vykvétají v březnu a dubnu, přisedlé po třech ve vidlanech v rozsochách a na vrcholech větví. Jmelí bílé všech tří poddruhů v přírodě trusem rozšiřují především drozd brávník a brkoslav severní. Na Wikipedii píší, že "bobule jmelí polykají celé, nikdy se jim nelepí semena na zobák ani na peří".  Na vlastní oči viděl opavský dendrolog, jak se kos a drozd zbavoval lepkavého semena z bobule tím, že zobák otíral o větvičku. To je určitě i další způsob rozšiřování. Nepopíráme, že po průchodu trávicím traktem se semena v trusu lepí na větve, pokud se na ně trefí.

Text Milan Kubačka, foto Jakub Kubačka