Template
Template Template
Template Pátek, 23 červen 2017 Template

Přihlášení

 
Template
Jiří Pecháček z Hlavnice je nejen výborný fotograf, ale i zkušený pozorovatel přírody
Napsal Jakub Kubačka   
Pondělí, 29 květen 2017

Ing. Jiří Pecháček před třiceti lety koupil v Hlavnici statek a začal se zajímat o historii obce, kde se narodil spisovatel A. C. Nor, vlastním jménem Josef Kavan.

Jiří Pecháček na svou ves nedá dopustit. Založil celostátní literární soutěž prózy Hlavnice A. C. Nora, obdivuje například divadelní kroužek vedený Janou Kotalovou i sochu sv. Hedviky - patronky Slezska (ztvárnil ji Ivan Hauptfleisch). Odpověděl nám na několik otázek.

pechacek1_20170527_1541555641.jpg

Naposledy jsme se viděli v Historické výstavní budově Slezského zemského muzea, kde jste fotografoval instalaci preparátu slona indického, což byla pro přírodovědce jedna z největších událostí minulého roku.  Fotografoval jste průběh preparace od začátku? Kolik času jste tomu věnoval?

Na světě nevyrábí žádná firma polyuretanový model slona indického, který by mohl být využit pro zhotovení tak velkého preparátu. Proto firma zakoupila na Slovensku model slona afrického, který byl dovezen ve čtyřech částech. V ostravském preparátorském ateliéru Miloše Maluchy byl model afrického slona sestaven a od tohoto okamžiku jsem do ateliéru začal jezdit, abych zdokumentoval kompletní pracovní postup na tvorbě preparátu slona indického. Má dokumentace spočívala v natáčení pracovních postupů na video a zároveň jsem dokumentoval celý proces fotograficky.

Když bylo potřeba dokument natáčet na dvě kamery, pomáhala mi má žena Ing. Milena Hamerská. Natáčeli jsme klíčové okamžiky, vlastní dlouhotrvající úpravy modelu jsem zaznamenával jen schematicky. V ateliéru jsem pracoval celkem osm dnů, po převozu modelu do Opavy jsem trávil s pracovníky na instalaci preparátu přímo v muzeu 15 dnů. Následovalo období zpracování fotografií a vytvoření videodokumentu, které trvalo s přestávkami asi 2 měsíce. V konečné fázi jsem předal do archivu Slezského zemského muzea téměř 800 digitálních fotografií a dvě DVD, na nichž je celkem 6 samostatných videodokumentů zpracovaných do filmové podoby. Jsou to: Miloš Malucha (můj rozhovor s ním s cílem představit autora modelu, 21 minut), Úprava modelu (39 minut), Tisková konference (15 minut), Instalace modelu (45 minut), Český rozhlas Ostrava (rozhovor s Milošem Maluchou, 17 minut) a dokument Vernisáž v SZM (19 minut).

 

Byli jsme v minulém roce také na výstavě vašich fotografií v galerii Na půdě v kružberském kostele. Kolik takových výstav jste pro veřejnost připravil?

S organizátory výstav v galerii Na půdě jsem začal spolupracovat ještě před vznikem tehdejšího kružberského občanského sdružení. Oni byli mými inspirátory, abych začal vystavovat. Tak se stalo, že letošní výstava Bezflinťáci je už v pořadí mou sedmou výstavou, kterou hostí nádherný prostor půdy, vlastní galerie. Byly to výstavy: Jak se dělala fotografie (2007 ? všechny vystavené exponáty jako fotoaparáty, zvětšovací přístroje a fotografie byly po ukončení výstavy odvezeny a uloženy v depozitáři SZM), Sochy Ivana Hauptfleische (2008), Obrazy Ivana Hauptfleische (2009), Větrné mlýny ČR (2011 ? výstavu převzala po skončení Sekce větrných mlýnů při Technickém muzeu v Brně a dosud ji využívá v rámci ČR), Kamzíci v Jeseníkách 1913?2013 (2013), Tetřev hlušec (2015) a nyní běží výstava Bezflinťáci. Další výstavy Muzejník Vilém Borůvka (2007), Jak se preparují zvířata (2015) a Geodetická technika (2003) nebyly v galerii Na půdě představeny. Vyjmenované výstavy i další byly prezentovány ve Vrbně pod Pradědem, výstava Kamzíci 1913-2013 byla představena veřejnosti snad ve všech větších obcích v podhůří Jeseníků v rámci oslav 100 let vysazení kamzíků v Jeseníkách a také na Ovčárně a na Slovensku, mnohé z výstav byly prezentovány dokonce až ve Varnsdorfu v Čechách v tamní Městské knihovně.

 

Prohlédli jsme si videodokumenty s názvem Karlova Studánka současná, Karlova Studánka historická a také Bílá Opava, perla Jeseníků. Ani se neptáme na množství času, které jste těmto krásným dokumentům věnoval. Ale zajímá nás, jak se Vám spolupracovalo s odborníky, které jste nám představil?

Jediným problémem bylo dohodnout se na termínu, abychom se setkali přímo v terénu na Bílé Opavě. A když už se tak konečně stalo, po chvíli svitu sluníčka nám začalo nejen pršet, ale po chvíli i sněžit. Ale vše se zvládlo, všichni okamžitě pochopili můj záměr. Bylo úžasné, že jsme všechny rozhovory natočili hned napoprvé, nikdo nic nemusel opakovat. Už to hovoří o kvalitě odborníků. Spolupráce se zainteresovanými odborníky ve SZM a v Karlově Studánce byla vynikající. Podotýkám, že všichni pracovali bez nároku na odměnu. Při práci na historii Karlovy Studánky jsem měl partu pěti spolupracovníků a podařilo se nám dokonce dokázat, že obec má historii o 90 let starší, než dosud listinné a historické prameny uváděly. Veškerá spolupráce s obecním úřadem v Karlově Studánce trvá již dva roky a ještě není ukončena. V letošním roce vznikne film, který veřejnosti představí důvody změny stáří Karlovy Studánky o 90 let.

 

pechacek2_20170527_1732533951.jpg
pechacek3_20170527_2061991793.jpg
 Fotografii běžícího srnce si Jiří Pecháček váží nejvíc.
 Kamzíci v Jeseníkách.

 

Vzpomínáte si na první fotografii, která se vám povedla? Kdy to bylo a co jste fotografoval?

Prvním fotografem, který se věnoval již za první republiky fotografování myslivosti a volně žijící zvěře u nás byl Karel Hájek. Byl také první, kdo nafotografoval tehdejší fototechnikou zvěř v pohybu. V 60. letech minulého století se začali objevovat další fotografové zvěře, kteří již mnohem častěji představovali zvěř na fotografiích v pohybu. Bylo to jakési novum, hledání nových výrazových prostředků ve fotografii. Nemáte ponětí, jakou jsem měl radost, když se mi v mých 20 letech podařilo na jednom z mysliveckých honů, k tomu ještě v prosinci odpoledne za špatného osvětlení, vyfotit srnce v běhu. Z honu jsem tehdy odcházel silně napnutý, jak snímek dopadne. Když jsem pak vyvolal tehdy samozřejmě černobílý film, byl jsem výsledkem nadšený a dodnes se tímto snímkem chlubím.

 

Jaký máte vztah ke Slezskému zemskému muzeu. Jak dlouho s ním spolupracujete?

Preparátor Slezského zemského muzea Vilém Borůvka na jedné ze svých četných besed řekl, že jednou za ním přišla maminka s malým rozcuchaným synáčkem, který měl ještě snopl u nosu a který chtěl vědět, jak se dělají vycpaniny. Tím synáčkem jsem měl být já. Bylo mi 13 let, snopl u nosu jsem neměl a ani maminka mě nemusela doprovázet. Přišel jsem sám, chtěl jsem vědět, jak se zvířata vycpávají. Vilém Borůvka tehdy vytáhl z ledničky havrana a říkal, abych dělal to, co on.

Tak jsem vždy koukl, co dělal on, udělal jsem totéž, až z toho byl nakonec vypreparovaný havran, který mi mnoho let visel doma nad postelí. Pak jsem ještě vypreparoval nějaké další ptáky, ale když jsem v patnácti letech dostal pod stromečkem tátovu dvouokou zrcadlovku Voigtl?nder, změnil jsem směr svých zájmů.

 Takže stručně řečeno, s opavským Slezským zemským muzeem spolupracuji od roku 1954.

 

Jak vzpomínáte na opavského preparátora Viléma Borůvku, se kterým jste se určitě dobře znal?

Jak jsem již poznamenal, Vilém Borůvka se zrovna vrátil do muzea z vojenské prezenční služby, když jsem za ním jako třináctiletý přišel se svou zvědavostí. Stali jsme se kamarády na celý život, doprovázel jsem ho zpočátku na lovy srnců, jelenů, chodil jsem s ním na hony, jezdíval i na zoologické sběry většinou do Jeseníků, ale také jsme spolu absolvovali jeho druhou zahraniční cestu. On milovaným trabantem a já máminým Volkswagenem, Broukem. Z této cesty jsme dovezli z Černé Hory odchycených 5 kusů myši dolomys bogdanovi, což je největší sbírka těchto savců u nás, ne-li na světě, a muzeum se touto sbírkou dodnes chlubí. Stal jsem se jeho ?osobním? fotografem, zpracovával jsem všechny jeho černobílé fotografie, později jsem ho doprovázel na jeho besedách o cestách do zahraničí.

V konečné fázi jeho života jsem veškerý jeho a můj fotografický materiál o něm převedl do digitální formy a dnes je uložen ve fondu muzea včetně originálů. V 70. letech jsem ho chtěl přesvědčit, abychom spolu udělali knihu o pre-paračních postupech. Začal jsem postupy fotografovat, mám  jich v archivu několik, ale nakonec k vydání knihy nedošlo. Zrovna v té době vymyslel pracovní postup na repreparaci starých vysloužilých preparátů. Všechny fotografie ze všech postupů vzal sebou v roce 1977 do Paříže na celosvětové setkání preparátorů, kde byly fotografie vystaveny a jemu přinesly světové uznání a o repreparaci se psalo ve všech významných světových odborných časopisech. Perličkou na setkání v Paříži bylo ještě to, že za své vlastní peníze de facto zastupoval všechny státy RVHP. Nikdo ze socialistického bloku se této akce nesměl zúčastnit.

 

Víme, že máte vztah k naší fauně. Který živočich má vaše největší sympatie?

K lásce přírodě a její fauně mě přivedl tátův kamarád, myslivec tělem i duší. Proto jsem se od počátku hodně orientoval na zvěř jako takovou, díky spolupráci s Vilémem Borůvkou jsem fotografoval i další živé bytosti. Nakonec se mi osudem stali jesenický kamzík a tetřev hlušec. Kamzíci, jak je známo, byli v Jeseníkách označeni ochranou přírody    a Lesy ČR jako nežádoucí nepůvodní zvěř a hrozilo jejich vystřílení.

Protože jsem celý život za kamzíky do Jeseníků jezdíval, musel jsem být spoluautorem petice za jejich záchranu. V rámci 100 let vysazení kamzíků jsem vytvořil několik videofilmů o kamzících ve spolupráci s mou ženou Milenou Hamerskou, kameramankou, a se dvěma pracovníky TANAPu na Slovensku, bratry Ballovými. Tok tetřeva hlušce, který jsem poprvé uslyšel v Jeseníkách, se mi stal doslova srdeční záležitostí a jezdím na něj pravidelně každý rok, v době okolo 1. května, na Slovensko na Oravskou Maguru.

 

Žijete na vesnici v Hlavnici. Kdybyste nám chtěl ukázat nějakou přírodovědnou zajímavost poblíž bydliště, kam byste nás zavedl? Kde v okolí Hlavnice to máte rád?

Na konkrétní místo, kde by mohla být u Hlavnice nějaká zajímavost, vás nezavedu. Samozřejmě mám rád několik koutů v okolí, ale já vnímám raději přírodu vcelku.

Mám drsnosrstého jezevčíka a celých 15 let s ním poctivě denně chodím hned po ránu asi 4 km dlouhé kolečko. Stále stejné. A právě proto, že je to stejné kolečko a chodím denně, mohu lépe vnímat život v přírodě.

Každý den nacházím jinou zajímavost, mám možnost srovnávat. Poslouchám zpěv ptáků, jehož intenzita je na jaře rozdílná, porovnávám ji v průběhu roku a další rok zase. Uvažuji, zda je těch ptáčků víc či míň, kdy zpívají naplno a kdy málo, třeba v závislosti na počasí. Vnímám okolo zmíněného okruhu pravidelná stávaniště zvěře, v zimě čtu ze stop. Potkávám třeba srnu se srnčetem na stále stejném místě, jindy zase lišku, která tu byla také včera, a zajíce, který před ní včas ?vzal rohy?, prostě vnímám život na stejném místě v průběhu roku. Opravdu je možné každé ráno pozorovat něco jiného a vždy zajímavého.

 

Určitě jste za přírodou sjezdil celou naši republiku. Jak vás známe, líbilo se vám všude, protože fotograf si najde krásu vždy. Přesto se ptáme, kde se vám líbilo nejvíc? Která místa navštěvujete nejraději?

Na to je jednoduchá odpověď. Zatím to bylo tak, že kvůli kamzičí zvěři mám rád oblast Malého a Velkého Klínu v Jeseníkách, což bylo nyní přerušeno převedením lesů církvi. Druhou oblastí je Oravská Magura okolo nejvyššího vrcholu Paráč, kde ještě žijí moji milovaní tetřevi a také vlci, medvědi, jeleni, různí dravci a také třeba jeřábci.

 

Angažujete se také na poli ochrany přírody. Chrání Česká republika svou přírodu dostatečně? Co vnímáte jako největší katastrofu pro českou přírodu? Je to chemizace a intenzifikace zemědělství a lesnictví?

Nenápadně mi podsouváte chemizaci a intenzifikaci zemědělství, abych na ni reagoval. Ano, máte pravdu, přechod na velkoplošné hospodaření v 50. letech minulého století přinesl obrovskou změnu v přírodě. Zoolog profesor Komárek, velice známá osobnost po 2. světové válce, vydal v roce 1946 knihu Myslivost v českých zemích. V ní vysvětluje, proč u nás žije tolik koroptví, bažantů a zajíců, proč je naopak velmi málo divokých prasat a tak dále.

Netušil, že jednou vzniknou zemědělská družstva. Dnes je považováno za svátek uvidět zajíce na poli. Divočáci jsou, nejen v naší zemi, přemnoženi. To je důsledek přechodu na velkoplošné hospodaření a samozřejmě neuváženého využívání chemických prostředků. O tom není pochyb.

Asi před pěti lety se u nás v Hlavnici konal seminář zemědělců k otázce využívání nových chemických prostředků. Jedním z nich bylo postříkáno celé osázené pole, myslím, že to byla řepka. Účastníci se mohli na vlastní oči přesvědčit, že v postříkaném poli nebylo možné najít ani jednoho slimáka nebo brouka. Doslova mrtvý lán hospodářské plodiny.

Jeden můj dobrý známý zjistil, že v letech 2000-2012 byla zabetonována orná půda pro výstavbu skladů ve velikosti dnešní rozlohy Beskyd. V České republice je zabetonováno už více než deset procent území ze 78 tisíc kilometrů čtverečních. Zemědělské (orné) půdy už zbývá pouhých 0,2 ha na jednoho obyvatele.

My, lidé, zapomínáme, že to my potřebujeme přírodu, příroda nás nepotřebuje. Ona si bez nás poradí. Podle toho bychom se k ní měli chovat.

Nemohu se nezmínit o vztahu ochránců přírody (profesionálů nebo amatérů) k lesníkům a myslivcům. Běžně se setkávám s tím, že ochránci neustále brojí proti myslivcům s tím, že stále jen střílí zvěř, aby se dobře najedli. Tato nevraživost je dokonce podporována už při studiu na vysoké škole.

Tady je třeba říci jednu zásadní věc. Myslivost se v naší zemi provozuje již několik století. Kdyby nebylo lesníků a myslivců, tak by příroda byla již dávno zcela zničena. Byli to oni, kdo přírodu celá staletí chránili a dodnes chrání. Myslivci vykonávají tyto úkoly pro stát zdarma, zeptejte se jich. Ochrana přírody působí teprve 50 let, je dotovaná státem a osobuje si právo rozhodovat o všem a nebojím se napsat také ?plivat? na myslivce.

 

Zamysleli se ochranáři nad tím,co vlastně myslivci dělají? Že to není jen lov, ale především chov zvěře? Že to jsou tisíce hodin práce? Jsou to oni, kteří se starají o to, aby nedošlo k přezvěření, tedy starají se o vyvážený stav fauny a flory. Co dělá ochrana? Říká, že chrání naši přírodu. Opírá se o zákony, které chtějí, aby se příroda neměnila, aby byla zakonzervována.Dnes ubývá jednoznačně drobných ptáků. Proč se nad tímto problémem ochrana přírody nezamýšlí?

 

 Když se blíže zadíváte na život v přírodě, zjistíte, že je zde přemnožen krkavec, přibývá dravců, z východu přišel psík mývalovitý, z jihu šakal. Kam se podíváte, samí predátoři. Ti všichni likvidují nejen drobné ptactvo, ale není v této zemi zákon, který by přikázal myslivcům: snižte tyto stavy, my ochranáři nemáme jak a čím. Ochranáři reagují slovy: zákon to nedovoluje, zákon tato zvířata chrání. Vzpomeňte si třeba na problematiku kormoránů a další kauzy. Ochranáři vysadili před cca 20 lety na Litovelském Pomoraví bobry. Dnes jsou bobři také přemnožení, myslivci nemají šanci snížit stavy na rozumnou míru, protože ochránci tomu brání. Kdyby je vysadili myslivci, celý národ by byl atakován ochranou přírody proti nim.

Chce-li být člověk myslivcem, musí absolvovat roční myslivecký kurs. Ochránci přírody by měli absolvovat alespoň základní část mysliveckého kurzu, aby dokázali pochopit právě problematiku ochrany přírody, jak ji myslivci dělají.

Co tím chci říci - ochránci přírody a lesníci spolu s myslivci by si měli sednout k jednomu stolu, vzít rozum do hrsti a bez emocí řídit přírodu. My, lidé, jsme změnili přírodu ve svůj prospěch, a proto ji musíme chránit společně a ne stále obviňovat jeden druhého. S tím už by se mělo jednou provždy skončit.

 

Kdy se můžeme těšit na vaši další výstavu?

 V současné době mám spolupracovat s malířem a spisovatelem Otou Bouzkem na přípravě výstavy jeho obrazů v galerii Na půdě. Vernisáž by měla být v prosinci 2017.

Zatím však na stole ještě není konkrétní dohoda s organizátory. Pokud by byl zájem o výstavu Jak se preparuje slon, tak bych se možná do této práce pustil. Nemám zatím žádnou výstavu v plánu, to víte, roky jsou tady. Výstavy Kamzíci Jeseníků 1913-2013, Tetřev hlušec nebo Bezflinťáci jsou k dispozici, kdyby měl někdo zájem.

pechacek4_20170527_1772775534.jpg

Na výpravě v Jeseníkách se svou ženou Milenou.

pechacek5_20170529_1668751546.jpg

 

Otázky pokládali Jakub a Milan Kubačkovi

Fotografie: Jiří Pecháček

 

 

 

 

 

 
Další >>
Template
Template Template Template
Template Template