Ludvík Kunc, rodák z Olešné u Rakovníka, vystudoval v Praze knižní ilustraci a grafiku. Čtyřicet tři let působil v ZOO Ostrava jako výtvarník, ale uplatnil zde své pozoruhodné chovatelské schopnosti. Třináct let praktikoval unikátní polodivoký chov rysa ostrovida Sixiho, který se pak stal hrdinou mnoha přírodovědných filmů. K ochraně přírody přispěl Ludvík Kunc především úsilím stabilizovat populaci rysů v Beskydech a vrátit je zpět do míst, kde byli vyhubeni. Svůj pozorovací talent a výtvarné nadání uplatnil v mnoha kresbách, se svými bohatými zážitky se podělil v mnoha rozhlasových a televizních pořadech. Napsal přes dvě stě odborných článků, zaměřených převážně na velké šelmy Karpat, a v ne-poslední řadě také sedm knih: Historky ze ZOO, Život s karpatským rysem, Z medvědích a vlčích brlohů, Chci domů lva, Můj přítel rys, Opravník ze světa zvířat, Na medvědích stezkách. Ilustroval též přírodovědné publikace dalších autorů. Svými poetickými akvarely nejnověji vyzdobil knihu Věry Koutecké Vábení ostravské robky (České Budějovice, 2015). Výstavy děl Ludvíka Kunce bývají často spojeny s akcemi na ochranu přírody, a to nejen v muzeích a galeriích, ale i na vysokých školách. Vernisáž zatím poslední výstavy s názvem ?Rok medvěda? se konala vloni v prosinci v zážitkovém centru Ursus v Dolní Lomné.

Ve kterých letech jste byl ve své profesi nejšťastnější, nebo chcete-li nejaktivnější?

Za nejlepší léta považuji období 1970 - 1985. Když jsem se seznámil se svou budoucí ženou, domnívala se, že coby výtvarník se budu realizovat v ateliéru, avšak nutnost bezprostředního poznávání zvířat mě ještě více vtáhla do terénu mezi zvířata.

Malíř - zoolog Ludvík Kunc s autorem reportáže Pavlem Petrem ze Slezského zemského muzea při křtu nové knížky.	Na fotografii vpravo přítel František Šulgan, se kterým si povídají o ochraně velkých šelem.

Není žádným tajemstvím, že jste v období normalizace nemohl vystupovat v televizi a rozhlase. Ovlivnilo období normalizace Vaše aktivity?

Společně s manželkou jsme formou písemného prohlášení protestovali proti vstupu sovětských vojsk do Československa v roce 1968. Trest se dostavil záhy, hrozilo, že mě co nevidět vyhodí ze zaměstnání. Šéf stranické buňky v naší ZOO prohlásil, že zajistí mou převýchovu. Přestože bych našel uplatnění i na druhém konci republiky, uvědomil jsem si, že ostravská ZOO je ostrůvkem přírody v průmyslové krajině, doslova džunglí s přemírou zvěře, a proto jsem raději zůstal. Ačkoli jsem nesměl působit v médiích, byl jsem alespoň uvolněn pro spolupráci se školami. Když se natáčel film Přátelé zeleného údolí, nemohl jsem se tam objevit, místo mě vybrali náhradníka. Na natáčení jsem se podílel alespoň přípravami v zákulisí. Pokud se v záběru objevila např. moje noha, tak filmaři ten záběr raději vystřihli, aby neměli problémy.

Při svých pobytech v přírodě jste se často pohyboval ve vysokých horách. Návraty z Karpat do průmyslové Ostravy byly asi docela těžké. Měl jste nějaké vysněné bydlení někde daleko od civilizace, kde byste se usadil natrvalo?

Mým snem bylo bydlení v nadmořské výšce 1000 metrů a výše, protože jsem nesnášel vysoké teploty. Souviselo to s tím, že jsem ve dvaceti letech prodělal revmatickou horečku, která je nebezpečná tím, že může zasáhnout srdce nebo kolena. Otekla mi kolena, čtyři měsíce jsem se léčil ve Střešovické nemocnici. Již ve dvaceti letech jsem měl nárok na invalidní důchod. Když jsem skončil léčení a byl jsem propuštěn z vojny, věnoval jsem se vyřizování důchodu. Po půl roce jsem zjistil, že nemají valný zájem mi pomoci, pořád mě vyšetřovalia varovali, že nesmím dostat rýmu. Rozhodl jsem se vyjet do Vysokých Tater na Dračí pleso, kde jsem ve 2000 metrech pobýval deset dnů a pozoroval kamzíky.

Když jsem se vrátil domů, byl můj zdravotní stav v pořádku, proto jsem přestal o důchod usilovat. Uvědomil jsem si, že špatně snáším nízké nadmořské výšky. Původně jsem plánoval bydlení na Šumavě, poté ve Vysokých Tatrách, ale nic z toho se nepodařilo.

Rys Sixi a jeho ošetřovatel Ludvík,Kunc.

Třináctileté soužití s karpatským rysem Sixim bylo jistě časově náročné a velkým osobním závazkem. Jak se Vám podařilo tyto povinnosti skloubit s osobním životem?

Období soužití se zvířetem bylo velice náročné, takže jsem se nemohl příliš věnovat dceři. Člověk sice získá ohromné poznatky a zvykne si na jakoukoli nepohodu, ale takovýto režim prostě nejde plnohodnotně skloubit s rodinným životem.

Zažil jste při pobytech s rysem ve volné přírodě nějaká nebezpečí?

Rys Sixi se mi ztratil nejméně dvacetkrát. Několikrát zaútočil na mou dceru, jednou jí dokonce zasekl drápy do obličeje, takže silně krvácela. Člověk má pořád potřebu zvíře nějakým způsobem polidšťovat v domněnce, že navázal vzájemný vztah. Ovšem realita je asi taková, že zvíře si moc dobře uvědomuje, kdy je pro něj člověk výhodný a kdy není. Když zrovna výhodný není, tak mu to dá najevo tak, že se na něj ?rozjede? a využije jakékoli lidské slabosti nebo zaváhání.

Lze nějak předvídat útok ?polokrotké? kočkovité šelmy?

U kočkovitých šelem (zvláště puma, tygr, levhart) je důležité pamatovat na jednu věc: než na vás skočí, tak se vám podívá zpříma do očí. Máte pár vteřin času dát si ruku před sebe nebo něco chytit do ruky na svou obranu. Stalo se mi vícekrát, že mi puma či levhart z rukou vyrazili připravené vidle, což při útoku dokázal i třicetikilový rys. Za takové situace musí mít člověk pro ruce další pomůcky, kterými se může bránit, a získat tak potřebné vteřiny k ústupu. Pomohla někdy i obyčejná řehtačka, kbelík hozený proti šelmě, barel, koště či alespoň kabát. Pro všechny šelmy je typické, že instinktivně pronásledují každého tvora, který před nimi prchá. Rozhodně bychom se neměli pouštět do pokusů, na které nestačíme.

Proč právě rys se stal Vaším životním tématem - čím Vás zaujala naše největší kočkovitá šelma?

V chovu ostravské ZOO byl v roce 1961 tygr, levhart, lev, vlci, psi dingové, ale chyběl rys. Již tehdy jsem věděl, že se rys vrátil ze Slovenska do Beskyd, kde působil jako pohroma. Spárkatá zvěř, která tohoto predátora neznala (1919 měl být poslední rys střelen pod Travným) na něj neuměla přirozeně reagovat. Dnes již víme, že to trvá deset let, než si na něj srnčí zvykne. Obrátil jsem se na ředitele ZOO s dotazem, proč nechováme rysa, ale vůbec jej to nezajímalo. Zrovna tou dobou měl ve Frýdku-Místku přednášku akademik Josef Kratochvíl, ředitel Ústavu pro výzkum obratlovců ČSAV v Brně, který se vyjádřil, že v Beskydech došlo v poválečném období k obrovskému nárůstu počtu rysů. Odůvodnil to zvýšeným stavem populace vlků na východním Slovensku, která způsobila vytlačování populace rysa. Když jsem se zajímal, zda existují doklady, že vlk "tlačí" rysa před sebou, dostal jsem odpověď, že žádné neexistují. V neposlední řadě jsem chtěl znát důvody, proč je na Slovensku tolik rysů, avšak ani k tomu nebyl žádný doklad. Prof. Kratochvíl mě proto vyzval: ?Když Vás to tak zajímá, zkuste zjistit, proč je tady tolik rysů, proč a odkud sem přišli.? Dnes již vím, že populace rysa se k nám hůře dostává z oblastí Malé Fatry a Strážovských vrchů, neboť migraci komplikuje široký tok řeky Váh. Proto k nám migrují převážně jedinci ze slovenských Beskyd, kteří snadno překonají řeku Kysucu, v níž je málo vody. Velký komplex lesů v oblasti Pilska a Babí hory představuje vhodný biotop.

Proč jste si vybral právě Sixiho?

Jednalo se o dvě rysí mláďata, resp. sourozence, jež byli odchováni v ZOO a matka se o ně nestarala. Bylo opravdu výhodné začínat s chovem dvou mláďat, která se díky tomu tolik neváží na člověka. Do stáří jednoho roku a půl jsem je bral s sebou ven. Při společných hrách a vycház-kách již krystalizovala jejich povaha a individualita. Myšlenka chovu se ujala, protože byl právě vhodný čas, v ZOO byly k dispozici vhodné podmínky i volné ubikace. Stalo se tak na doporučení prof. Veselovského, který na nás apeloval, že je potřeba získat informace o životě rysů.

Jak jste poznával a zároveň dokumentoval život rysů?

Průkopníkem studia života rysů v Evropě byl rakouský profesor a zoolog Antal Festetics, rodák z Budapešti, který v rakouských Alpách zahájil telemetrické sledování rysů s pomocí obojků. Několikrát mě navštívil v ostravské ZOO a obrátil se na mě s prosbou, abych mu pomohl s natáčením propagačních filmů o rysech. Proto jsme na Slovensku hledali oblast, kde by se dal takovýto film natočit, přičemž jsme zjistili, že kousek od Ružomberku jsou podobné skály, tak jako v rakouských Alpách. Sixiho z naší ZOO jsme převezli na Velkou Fatru do oblasti Čutkova, kde byla lovecká chata. Prof. A. Festetics dojížděl každé ráno z Ružomberka, společně s kameramanem, do skal, kde jsme natáčeli. Prof. Festetics to se zvířaty uměl, zacházel s nimi podobně jako prof. Zdeněk Veselovský, mluvil pomalu, tiše. Rys nebyl k ničemu nucen, takže pokud se mu nechtělo, na skálu nemusel a natáčení bylo odloženo do dalšího dne. Užil jsem si tam deset dnů ?královského života?. Podařilo se natočit ohromné množství propagačního materiálu, který byl náležitě zpracován. Kromě karpatského terénu jsem pozoroval rysy také v ZOO, jak se chovají, kdy a jak často přijímají potravu, kolik váží (vedl jsem přesnou evidenci na jméno konkrétního rysa). Každý rys je úplně jiný, každý má svou specifickou povahu. Mám zkušenost, že výjimečně rys nepřijímal potravu i čtrnáct dnů, neměl zájem ani o králíky, tak jsme sháněli slepice, které svým zjevem připomínaly bažanty. Zažil jsem velkého rysího samce, který se jmenoval Bor. Odmítal cokoli žrát tři týdny, až do doby než jsem pro něj ulovil veverku.

Na nápad získat pro něj veverku mě přivedl Sixi, který ve volné přírodě nevynechal ani příležitost k lovu veverky, navíc jsem si všiml, že Bor, zpoza mříží, veverky se zájmem sledoval. Poté, co zkonzumoval veverku, začal Bor přijímat potravu normálně. Velmi mě to překvapilo, protože do té doby mě ani nenapadlo, že by rys takto vnímal veverky. Další zajímavostí, kterou jsem vypozoroval, byla otázka, jak může polokrotký rys stimulovat divoké rysy v zajetí k zdárnému rozmnožování. V únoru, v období rysí říje, kdy jsme měli v ZOO chovné páry divokých rysů, došlo k tomu, že Sixi začal projevovat silný zájem o rysí samice. Nastalá situace rysí samce natolik vybudila z nečinnosti, že se záhy vzpamatovali a odhodlali se k páření. Bylo to období, kdy všechny samice ?zapadly?. Poznáte to jednoduše, která samice byla odpářena, má na krku oškubanou srst.

Vraťme se ještě k smyslu chovu rysa v zajetí. Jak vnímáte otázku ?polidštění? rysů?

Je přirozené, že na začátku chovu rysa byly omyly i tápání. Učení bylo jak svízelné, tak náročné pro ?obě strany?. Dělo se cosi vcelku nepřirozeného, bezděčné ?polidšťování? rysa a ?porysování? člověka. V podstatě tedy experimentální soužití šelmy přirozené a ?šelmy nejkrutější?, tedy člověka. V hlubším smyslu šlo vlastně o jakýsi návrat k ztracené jednotě všeho živého tvorstva, jak jsem to aspoň cítil ze svých dílčích zážitků každodenního žití s rysem. Co se týče osobního vztahu k Siximu, dlouhou dobu jsem se domníval, že se ke mně chová gentlemansky. Mnohokrát mohl utéci, avšak nakonec zůstal např. v kleči, než jsem jej dostihl, třeba i po několika kilometrech.

A to jsem se domníval, že už jej vážně neuvidím! Když jsem pobýval na Velké Fatře, opět při natáčení dokumentu, dostal jsem se do jedné doliny, kde jsem nalezl asi šedesátimetrový smrk, který mohl být stár tak dvě stě padesát let. Sixi byl v klidu, nudil se a posedával na vápencových skalkách, takže jsem se rozhodl, že využiji volné chvíle a strom změřím. Vzdálil jsem se od Sixiho asi na deset minut a v tom jsem uslyšel hrozný kravál, rvačku, takže jsem všeho nechal a běžel zpátky k němu. Po celou dobu nás sledoval divoký rys, který čekal na příležitost, až se od Sixiho vzdálím, aby jej mohl napadnout. Rvali se, až chlupy lítaly, ale jakmile mě divoký rys uviděl, okamžitě se z klubka vymotal a utekl. Pochopil jsem, že rys vnímá situaci zcela jinak. Bylo mu totiž dávno jasné, že společně vstupujeme do revírů cizích rysů, kde nemá nejmenší šanci uspět, proto je v bezpečí pouze v mé přítomnosti. Protože věděl, že by jej místní vždy bez milosti vyhnali, choval se ke mně velkodušně a vždycky na mě počkal, byť jsem mu např. nasazováním obojku způsoboval nepohodlí. Avšak když byl v ZOO, tam byl zcela suverénním pánem, to byl jeho revír. Cítil sice spoustu pachů od různých konkurentů, ale ti byli zavřeni v kleci, což si Sixi dobře uvědomoval. Když se přiblížil k samcům v kleci, choval se jako hrdina a dorážel na pletivo, protože byl volný.

Ve kterých lokalitách Roháčů a Velké Fatry jste nejčastěji pobýval?

V Roháčích jsme se se Sixim pohybovali pod Sivým vrchem, Bielou skálou, dále pod Osobitou, na Mačacích skalách. Nejčastěji jsme se zdržovali na chatě Kozinec (přibližně 1300 m n. m.), která se nachází pod Sivým vrchem směrem k Salatínu. Poté, co jsme zjistili, že chata je situována příliš vysoko a rys nám bude neustále utíkat, zvolili jsme níže položenou lesáckou chatu poblíž Zuberce.

Poté, co se kamarád Jiří Černý, který nám veškeré lovecké chaty půjčoval, odešel do lesního závodu v Ružomberku, přesunuli jsme se do oblasti Gaderské, Blatnické a především Ľubochnianské doliny.

Zvažoval jste i polokrotký chov jiných šelem?

Poté, co v roce 1984 Sixi odešel do věčných lovišť, jsem usoudil, že již dalšího rysa nikdy nechci. Zvažoval jsem, že se budu věnovat vlkům. Příležitost jsem měl na Slovensku. Jednoho vlka měla bratislavská televize pro účely natáčení v Roháčích a poté mi jej nabídli. Bohužel v ostravské ZOO nebyl vůbec zájem, nechtěli jej ani zadarmo. Byla to však velká škoda, protože jsem pro něj měl již vytipováno vhodné místo. Nakonec vlk skončil u nějakého chovatele v Banské Bystrici. Po odchodu Sixiho jsem se ještě tři roky věnoval chovu pumy a cejlonského levharta.

Jako pracovník ostravské ZOO jste se velkou měrou podílel na zajištění rysů pro účely reintrodukcí. V sedmdesátých a osmdesátých letech se ZOO stala přestupní stanicí téměř stovky rysů odchycených na Slovensku, z nichž polovina byla vypuštěna zpět do přírody - 17 na Šumavě, další do slovinských, rakouských, švýcarských a francouzských Alp. Jak vzpomínáte na úspěšné návraty rysů do přírody?

Jednou v ZOO "zakotvil" krásný rys, pojmenovaný Beňo, který vážil 29 kg. Vůbec nespolupracoval s chovateli, takže jej nebylo možno ani přemístit v rámci ubikací. Nepomohly žádné prskavky nebo řinčení plechů, zkrátka s ním nešlo hnout. Beňo si tedy vymohl, že nemůže být chován v zajetí a byl vypuštěn v Alpách. Byl to problém, protože navzdory oficiálním proklamacím, že rys loví pouze slabší zvěř, Beňo záhy zlikvidoval celou oboru muflonů, dále se zaměřil na slabší jeleny a laně. Stal se doslova postrachem místních a byl zastřelen pod Triglavem, hodně daleko od místa vypuštění. Ukázalo se, že vážil 39,5 kg, což je asi váhový rekord rysa.

Máte nějakého nástupce, nebo již reintrodukce neprobíhají?

Současná situace je taková, že v alpské oblasti opět existuje zájem o vypuštění karpatského rysa. Díky telemetrickému mapování bylo doloženo, že v Beskydech je rysů daleko méně než se předpokládalo. V minulosti jsem obdržel dopisy od několika myslivců, jejichž pisatelé varovali, že na Horní Bečvě je situace již neúnosná, neboť v každém údolí evidují rysa. Bohužel, početní stavy rysů v Beskydech jsou dnes na minimu, odhadem asi jen 8 až 10 dospělých kusů. Můžeme se jen dohadovat, kdo stál např. za likvidací smečky vlků, která se před lety usadila v Beskydech. Přitom o přínosu těchto predátorů, kteří stojí na samém vrcholu potravního řetězce, experti nepochybují. Vlci jsou výborní lovci a mohou pomáhat regulovat počty přemnožených divokých prasat, jelenů či srnců. Likvidují i nemocná zvířata. Kopytníci se na velké části našeho území přemnožili a způsobují škody dosahující milionových částek. Nižší počet kopytníků, okusujících mladé stromky, zlepší zdravotní stav lesních porostů a dá šanci na život náročnějším dřevinám.

Dodatek

Dnes ochrana přírody získala o životě šelem nespočet údajů díky nové technice. Na Šumavě a později v Beskydech bylo odchyceno více jedinců, kteří byli následně telemetricky sledováni a údaje o nic nám dokládají, že rysů je mnohem méně a že žijí na daleko větším území. Průměrně velké teritorium měří 150-200 km2 a najdou se jedinci, kteří obhajují teritorium jednou tak velké. Díky velkému množství instalovaných fotopastí můžeme dle skvrnění odlišovat jednotlivé šelmy.

Bohužel, zdá se, že přibylo i těch, kteří šelmy nezákonně loví. Proto dosud musíme naše velké šelmy považovat za stále velmi ohrožené druhy.

Velmi úspěšně spolupracuji s početnou skupinou ochránců přírody  CHKO v Beskydech, či Národním parkem Šumava. Stejně tak s Hnutím Duha. Díky iniciativě Šumavského muzeav Kašperských horách i Národního parku zde bylo instalováno více výstav o velkých šelmách a další se připravují.

Životním cílem Ludvíka Kunce je  maximální ochrana velkých šelem a znalost jejich života v našich horách.

Fotografie: Archiv  Ludvíka Kunce

Mallby Ludvík Kunc