Template
Template Template
Template Úterý, 11 prosinec 2018 Template

Přihlášení

 
Template
O houbách toho v okrese Opava ví nejvíc RNDr. Vít Balner
Napsal Jakub Kubačka   
Sobota, 20 prosinec 2014
RNDr. Vít Balner pochází ze Štítiny u Opavy. Vystudoval přírodovědeckou fakultu a po krátkém působení ve státní ochraně přírody a Slezském zemském muzeu v Opavě odešel do komerční sféry. Studiu vyšších hub se nadále věnuje amatérsky a jako externí spolupracovník muzea. Po vzoru svého učitele MUDr. J. Šedivého vede houbařské exkurze a  poskytuje pomoc praktickým houbařům, věnuje se  fytopatologii dřevin a poradenství v problematice hub na dřevěných konstrukcích
baler1_20141220_1954905244.jpg
 balner4_20141220_1839693435.jpg
RNDr. Vít Balner se při determinaci hub bez mikroskopu neobejde.
Na výstavě hub se svou manželkou RNDr. Ivetou Novákovou.

Kdy tě napadlo stát se mykologem?

 

Zpočátku nešlo o mykologii. K houbám a k přírodě vůbec mě vedl od mala můj otec, obdivuhodný člověk, skaut a milovník přírody. Na našich turistických výšlapech mi ukazoval stromy, byliny, motýly atd. Díky němu jsem se chtěl stát botanikem, mineralogem, entomologem a bůh ví čím ještě. Houby mi představoval jako divotvorné výtvory přírody a samozřejmě také jako vítaný příspěvek do kuchyně. Už tehdy mi ale vysvětlil, že houby nejsou jen hřiby a bedly, ale také všelijaké plísně, sněti, rzi, nebo třeba padlí.

Stále jsem ale bral přírodu jako celek a zajímalo mě cokoliv téměř rovným dílem. K houbám mě nakonec přitáhlo jejich praktické využití. Avšak nikoliv v podobě hub jedlých, jak by se dalo předpokládat, nýbrž naopak jedovatých. Jak to vlastně bylo?  Jako malý vesnický hoch jsem se setkával s nejrůznějšími domácími zvířaty a ne vždy jsem si s nimi rozuměl. Zvlášť nepříjemně jsem vnímal konflikty s velkým houserem souseda. Ze společných setkání jsem si odnášel modřiny od uštědřených štípanců, a tak není divu, že jsem usilovně přemýšlel, jak nastalou situaci vyřešit. Shodou okolností se mi do rukou dostal Kapesní atlas hub Alberta Piláta, kde jsem nalistoval stať o houbě označené černým polem, v němž stálo ?smrtelně jedovatá?. Ano, pomocí takové houby bych mohl odevzdat housera věčnosti a zbavit se nepříjemného spoluobyvatele. Cíleně jsem pak vyrážel na jedovaté houby.

Avšak mé hledání konkrétních druhů nebylo tak snadné, jak jsem z nevědomosti předpokládal. Také jejich rozpoznání bylo nad mé síly. Každý domnělý úspěch se časem ukázal omylem. Zkrátka houser přežil a já se stále víc a více zakusoval do poznávání hub.

Brzy jsem zjistil, že houbaření pomocí málo obsáhlých atlasů je takřka nemožné. Druhy, které jsem hledal, v lese nerostly a naopak ty, co jsem nacházel zase nebyl v atlasech. Nato mi kdosi poradil, že v Opavě působí MUDr. Šedivý, který je uznávaným znalcem hub. Vzpomínám si na první houbu, kterou jsem mu zaslal poštou k určení. Šlo o štíhlé a vysoké bělavé plodnice rostoucí na starých balících slámy. Se svým dědečkem jsem tehdy vedl polemiku, zda je to druh jedlý či nikoliv. Já, poučen z atlasu, že jedovatých hub je jen několik, jsem zastával názor, že houba je určitě jedlá, avšak dědeček s tím nesouhlasil. Vsadili jsme se a očekávali zprávu od Dr. Šedivého. Ta přišla obratem a stálo v ní, že jde o kukmák okázalý, který je obecně pokládán za jedlý, ale někteří mykologové zaznamenali  po jeho požití otravy a tudíž jej k jídlu nedoporučují. Sázku tedy nevyhrál nikdo a já jsem se utvrdil v názoru, že s houbami to vůbec není jednoduché. Poznávání hub mě tak lákalo ještě víc a už mě vlastně nikdy neopustilo.

 

Jak vzpomínáš na MUDr. Jaroslava Šedivého?

Často. Chybí mi jako mykolog i jako člověk. On i jeho žena Eva sehráli v mém životě velkou roli. Pomohli mi vyřešit některé zásadní životní otázky a rozhodnutí a prožil jsem s nimi mnoho příjemného. Na společných výpravách nebo třeba při dlouhých rozhovorech mě Dr. Šedivý neustále překvapoval hlubokými znalostmi a to z různých oborů. Nebyl to jen skvělý lékař, ale také mykolog a botanik, znal hlasy ptáků a orientoval se v bezobratlých, zabýval se jógou a stejně dobře uměl zastat i různé praktické profese.

Sám si například seřizoval kolo, vyznal se v instalatérských pracích a dokonce mi opravil auto. Jako lékař pomohl nekonečnému zástupu lidí, kteří denně stáli u jeho dveří se svými zdravotními obtížemi a nakonec žádná otrava houbami na Opavsku se bez jeho konzultace neobešla. Vedle toho všeho byl úžasně skromný.  Byl mým nedostižným vzorem a myslím, že to byl jeden z nej-významnějších a přesto vlastně neznámých lidi Opavska. Vrátím-li se zpět k otázce mykologie a poznávání hub, pak to byl právě MUDr. Šedivý, kdo mě naučil orientovat se v labyrintu vyšších hub, kterými se zabývám dodnes.

 

Kolik je vlastně druhů hub?

Přiznám se, že nevím. Celkový počet se odhadoval před nějakým časem na cca 300 tisíc, což je zhruba i počet rostlin. Ale vzhledem k tomu, že při průzkumech definovaných území se nalézá 2-4 krát více hub než rostlin, bude hub zřejmě víc. Z celkového počtu je vyšších hub, tedy těch, které tvoří okem zřetelné plodnice, necelá desetina. Ve Střední Evropě se vyšších hub uvádí zhruba 5 tisíc druhů.

 

Vzpomínáš si na svou první určenou houbu?

Ze svých houbařských začátků si dobře vzpomínám na chybně určené houby. Např. hnojník inkoustový jsem považoval za vláknici Patouillardovu. Příklad toho, že se nedá spoléhat při determinaci jen na obrázky z atlasu nebo na atlas hub vůbec. Penízovku širokolupennou jsem třeba považoval za holubinku a každá drobná plodnička byla špička nebo penízovka. Postupně jsem své omyly rozpoznal a začal být v určování velmi opatrný. Ve svých 12 letech jsem už přece jen několik druhů znal dobře a podařilo se mi identifikovat neznámý hřib, který mi donesli chataři z Mokřinek jako hřib dutonohý.

 

Pracuješ v mykologické poradně. Stává se, že donesenou houbu nepoznáš?

Ano, stává se to. V poradně ne moc často, protože tam jsou donášeny vesměs nápadné, dobře určitelné druhy, ale občas se objeví houba, se kterou jsem se dosud nesetkal anebo z okruhu obtížně rozlišitelných druhů, a pak si odnáším sběr bez určení domů k dalšímu prostudování pod mikroskopem. Jindy brání determinaci stav donesených plodnic. Nejhorší jsou igelitové sáčky z rozbředlou beztvarou hmotou, jež prošla zmražením. Kuriózní je také požadavek determinace hub z vaječné smaženice, kdy návštěvník poradny dokonce požadoval okamžité ochutnání s odůvodněním, že je to nějaké divné.

Ke zdárnému rozpoznání druhu je nutné doručit do poradny čerstvé nepoškozené plodnice, nejlépe mladou i dospělou a nezapomenout  na poznámky kde, na čem, pod jakými stromy houba rostla apod. Bohužel ani pak není určení jisté, ale úspěšnost je maximální. Mykologové jsou s touto skutečností smíření, ale praktičtí houbaři to neumí pochopit. Občas to také v poradně schytám  "no myslela jsem si, že jdu za odborníkem..", hodnotila můj výkon nespokojená žadatelka o determinaci. Pro většinu návštěvníků poradny  je ale stejně nejdůležitější poznatek, zda je jejich nález jedlý či nikoliv.

 

balner2_20141220_1357989181.jpg
balner3_20141220_1205214623.jpg
V Ostravském muzeu je od května do konce října houbařská poradna.
Houbařská sezona jsou i odborné a populárně vzdělávací přednášky.

Největší procento neurčených hub mám z vlastních sběrů, hlavně při studiu obtížných rodů jako jsou závojenky nebo pavučince. Můj poslední sběr pavučinců dopadl tak, že z pěti donesených druhů jsem determinoval jediný.

 

Kterou vzácnější houbu jsi našel, a kterou stále hledáš?

Napadá mě hned několik druhů. Např. pro Opavsko je cenný nález hřibu dřevožíjného, který zaznamenal už Dr. Šedivý a nezávisle na tom jsem ho objevil v údolí Moravice také. Bylo to v době, kdy jsme se ještě osobně neznali. Zajímavý je objev holubinky jižní v Poodří, o které se myslelo, že roste jen ve Středomoří. Na Rejvízu roste chráněná bolinka černohnědá a v Beskydech na Bílé zase šťavnatka smrková. Takové nálezy rozhodně potěší, ale abych řekl pravdu, radost mi nedělá jen objev super vzácné houby, ale také pěkné plodnice jakéhokoliv běžného druhu. Zvlášť po vzácných druzích se nepídím. Zajímají mě víc druhy kritické, nedokonale známé anebo druhy, se kterými jsem se ještě neseznámil. Výzvou jsou rody s obtížně rozlišitelnými druhy např. vláknice. Ze stovky u nás rostoucích druhů se dá snadno rozlišit jen několik, a tak určení, záznam a doklad kupříkladu vláknice hnědé je cenný, i když jde o běžnější druh.

 

Pracuješ jako poradce, co se týče dřevokazných hub. Máme vůbec šanci v boji proti dřevokazným houbám?   A jaký mají tyto houby význam pro ekologii lesa?

Dřevokazné houby jsou nedílnou součástí ekosystémů a v mineralizaci těžko rozložitelného dřeva a kůry jsou nezastupitelné. Jsme rádi, že je tady máme a měli bychom s nimi méně bojovat a více se učit s nimi žít.

Někde nás jejich přítomnost trápí, to je fakt. Zejména na opracovaném stavebním dříví, na dřevěných konstrukcích. Dřevomorka nebo trámovka dokáže za několik let proměnit dům ve zbořeniště. Nelze z toho vinit houbu, nýbrž člověka, který něco zanedbal. Přitom je to vlastně jednoduché a příčiny zavlečení houbového parazita jsou chronicky známé. Když si uvědomíme, že výtrusy žádné dřevokazné houby nevyklíčí v suchém prostředí, pak je jasné, že základní příčinou napadení je zvýšená vlhkost dřeva. Běžnou příčinou je zatékání vody porušenou střešní krytinou, úžlabím a okapy nebo kondenzace vody v prochlazených a nevětraných místnostech. Otřesným příkladem jsou nešťastné lázeňské budovy v Jánských Koupelích. Za asi 25 let, co se areál nevyužívá, zde nenajdeme budovu bez dřevokazných hub. Stav je tak špatný, že jediným řešením je buď demolice anebo rekonstrukce, při níž z původních budov bude použitelné jen holé zdivo. V době mého průzkumu byly v budově František k vidění obrovské trámy, které rozlomeny se již rozpadaly v drť. Provazcovité podhoubí porůstalo trámy i stěny a vše pokrývala rezavá vrstva výtrusného prachu dřevomorky. Smutný osud kdysi prosperujících lázní.

Jiným příkladem, kdy nám přítomnost dřevokazných hub vadí, je napadání stromů. Trápí nás, že letitou návesní lípu zdolává troudnatec anebo, že v produkční smrčině ?řádí? václavka. I to má své logické příčiny a houby se opět chovají přirozeně a nemůžeme jim to vyčítat. Předně si uvědomme, že staré stromy jsou takřka vždy napadeny jedním nebo více houbovými parazity, obdobně jako starý člověk čelí celé řadě svých nemocí. Je to přirozeně a neznamená to, že strom je špatný, a že není na takovou situaci připraven. Má své obranné mechanizmy a parazit musí hodně bojovat, aby byl úspěšný. Do těchto přirozených mechanizmů však vstupuje člověk a bohužel často jako nepřítel stromů. Zvýhodňuje parazitické houby oslabováním stromů, jejich mechanickým zraňováním, zasolovaním půdního prostředí, výsadbou nevhodných druhů dřevin apod.

 

Na co má houbař dávat nejvíce pozor, jaké jsou hlavní zásady sběru hub?

Na první místo bych kladl dobrou výbavu do terénu včetně ochrany před klíšťaty a hlavně pochopení zdravé filozofie houbaření. Abych to trochu vysvětlil. V dnešní dravé době se obecně upřednostňuje konkurence a soutěž před vzájemnou spoluprací. To se bohužel promítá všude, houbaření nevyjímaje. Každou letní sezónu probíhá v tele-vizi ?reklama? o růstu hub, která spouští davové šílenství.

I nehoubař nabývá dojmu, že musí do lesa, protože je tam něco zdarma. Skutečnost je taková, že houby zpravidla ještě nerostou a mylná informace se zakládá na jednom či dvou houbařích, kteří nasbírali koš hřibů. V televizi, ale nejen tam, je obdivován nálezce stovek hřibů. Rozmáhají se akce typu houbobraní, kde vítězí ten, kdo doslova vyrve lesu nejvíce hub. Všechno je to špatně. Houbaření by mělo být rekreací a radostí, nikoliv honbou a strachem, aby ten druhý náhodou nenašel víc.

Dále je důležité, aby byl houbař vybaven vhodnou prodyšnou nádobou pro ukládání a transport hub jako je proutěný koš, aby měl nůž a lupu k rozpoznávání nenápadných druhových znaků a posouzení zdravotního stavu plodnic. Nedávno mě navštívil houbař s košem jedlé pečárky hajní a divil se, když jsem mu doporučil, aby ji nejedl. Plodnice byly totiž napadeny larvami hmyzu, a to při běžném pohledu nebylo zřejmé. Mohl by si takto přivodit zdravotní obtíže. Víte, pro houbaře i les je nejlepší, když si odnáší domů jen zdravé a očištěné plodnice. A samozřejmě jedlé. Každý houbař ví o nebezpečí záměny za jedovaté druhy, ale ne každý to bere vážně. Stále platí zlaté pravidlo, že k jídlu sbírám jen to, co bezpečně poznám.

 

Jak je to s jedovatými houbami?

Jedovaté houby jsou reálným nebezpečím, které na houbaře číhá. Dávno již neplatí, že jedovatých druhů je jen několik. Víme o stovce jedovatých vláknic, čtyřiceti závojenkách, minimálně třiceti pavučincích atd. Nejnebezpečnější jsou muchomůrka zelená a její příbuzné a pavučince, zejména plyšový a skvělý. Obsahují smrtelné jedy ve velkých koncentracích a otravy se projevují až po dlouhém bezpříznakovém období, v době, kdy toxiny napáchají nevratné zněny v těle postiženého a záchrana je nejistá a komplikovaná.

 

Je lepší houby kupovat?

Pro lidi, jež si v rozpoznávání hub nejsou jistí, rozhodně ano. V obchodech je dnes dostatek pěstovaných žampiónů, hlív, houžovců a penízovek, tak proč se houbám vyhýbat. Tato cesta je sice dražší, ale jinak pohodlná a kupující si nemusí dělat hlavu s rozpoznáváním druhů hub. Určitým problémem bývá jejich balení do plastu. Plodnice by se totiž neměly balit ani do mikrotenu, takto zabalené rychle podléhají zkáze a plesniví.

Někdy se setkávám s prodejem hub z přírody. Tady bych jen upozornil, že takový prodej je možný jen na tržnicích  a prodejce musí být vybaven osvědčením příslušné krajské hygienické stanice. Plodnice se prodávají čerstvé a celé, nebo maximálně překrojené jedním podélným řezem. Konkrétně v Opavě jsem takového trhovce už léta nezastihl, zato se tu a tam objevují Poláci, kteří takové povolení nemají a nabízejí i nepovolené druhy.

 

Na jaký otřesný případ otravy houbami si vzpomeneš?

K neotřesnějším případům náleží hromadná otrava pionýrského tábora v Polsku. Příčinou byla muchomůrka zelená. Zemřelo 36 dětí. Přežil jen kuchař, který houby upravoval, ale nejedl. V České republice několikrát vymřely celé rodiny. Z Opavy si vzpomínám na tragický případ dvojčat, kterým nasbírala a upravila muchomůrku zelenou babička.

 

A nejneobvyklejší  kuriózní případ?

O takovém mi vyprávěl Dr. Šedivý. Jeden z houbařů mu nosíval k určení vzorek z hub, které již snědl. Nedbal ani opakované výstrahy, že takový postup je nebezpečný a vy-stavuje se riziku otravy. Dělal to tak dlouho, až se opravdu otrávil. Naštěstí šlo o slabě jedovatou bedlu ostrošupinatou.

Kuriózní je také chování účastníka houbařské exkurze, kterému jsem z koše jedlých hub vytřídil jedovaté pavučince několikrát za sebou, jelikož si je pokaždé posbíral zpět. Nakonec jsem je musel odebrat a nepozorovaně vyhodit .

 

Houby nejsou samozřejmě dostatečně prozkoumané, určitě by mohly látky v nich obsažené promluvit do léčby nádorových či jiných nemocí. Mohl bys nám k tomu něco říct?

Mnoho se již o obsahových látkách a jejich bioaktivitě ví, ale jistě se ještě víc dozvíme v budoucnu. Konkrétně stran nádorových onemocnění je známo několik desítek vyšších hub produkujících látky brzdící růst určitých typů nádorů. Jedná se například o slizečku ocasatou, houževnatec šupinatý a jedlý vatovec obrovský, penízovku sametonohou nebo čirůvku zamlženou. Jiné druhy jak se zdá mají navíc imunostimulační efekt a normalizují enzymatické pochody v těle člověka. Jsou výbornou profylaxí a mohou být  s úspěchem využity jako podpůrný prostředek v počátečních stadiích onemocnění. Mám na mysli zejména rezavec šikmý a březovník obecný. První ze jmenovaných je dokonce prodáván v lékárnách v Rusku a u nás jako potravinový doplněk pod označením Čága nebo Befungin. Léčení rezavcem šikmým je zdlouhavé, avšak netoxické.  Snadno dostupnou léčivou houbou je hlíva ústřičná. Prokazatelně podporuje imunitní reakce a je výbornou prevencí infekčních a nádorových onemocnění. Mimoto také snižuje hladinu cholesterolu v krvi. Účinnými látkami jsou polysacharidy, které se označují jako glukany. Na jejich bázi bylo vyrobeno několik přípravků na úrovni potravinových doplňků a dokonce na Slovensku oficiálně vyráběná mast Imugam pro vnější užití k léčbě bércových vředů.

Problémem je uznání houbových preparátů oficiální medicínou. Laboratorní výsledky s účinnými cytostatickými látkami pro zavedení do praxe nestačí. Musí splnit řadu dalších kritérií. Preparát nesmí být toxický, alergizující a jeho průmyslová výroba musí být snadná, levná a musí splnit přísná hygienická kriteria. 

 

Kterého našeho bývalého i současného mykologa uznáváš nejvíc?

Z těch současných je jich hned několik, ale budu jmenovat Mgr. Miroslava Berana z Jihočeského muzea v Českých Budějovicích, z těch minulých bývalého předsedu České mykologické společnosti RNDr. Jiřího Hlaváčka.

 

Jíš rád houby nebo je raději sbíráš? Znám vášnivé rybáře, kteří by rybu nesnědli.

Já se houbám jako potravině rozhodně nevyhýbám. Nejen, že mi chutnají a jsou zdrojem aminokyselin, draslíku, esenciálních látek apod., ale fungují díky vysokému obsahu vlákniny jako kartáč střev. Houbová vláknina má navíc obrovské sorpční schopnosti a umí na sebe vázat mnoho škodlivých látek.  Jídlo z hub je skvělou prevencí proti rakovině tlustého střeva. Ovšem musím přiznat, že moc často jedlé houby domů nepřinesu. Soustředím se na ty neznámé a na růžovky, sluky a pečárky nezbývá čas. A když narazím na zvlášť hezký pravák, nechám ho lesu, protože je krásný a patří tam.

 

Která houba a jak upravená ti nejvíce chutná? Upravuješ si ji sám?

Jako první mě napadla houba pro Českou republiku nedostižná a pokud ano nesmí se sbírat, protože je chráněná  muchomůrka císařka. Ochutnal jsem ji před devíti lety na mykologických dnech v Jižních Čechách, kde ji z Itálie přivezl jeden z účastníků. Jemná smetanově oříšková chuť císařky je znamenitá. Pochopil jsem, proč byla tak ceněná už ve starověkém Římě na císařově tabuli. Mohla by zaujímat jedno z prvních míst pomyslné stupnice, ovšem jsou tu i jiné houby a těžko zvolit jen jednu. Kdo ochutnal řízky z vatovce obrovského, bude na první místo klást vatovec. A co teprve bedla vysoká a trsnatec lupenitý, hřib smrkový, čirůvka fialová a dvoubarvá a...

U nás obecně bývají nejvíce ceněny hřiby, jenže jak nám ubývá lesů, hřibů je méně a houbařů hodně a na všechny se nedostává. Často se mne pak lidé ptají na nějakou alternativu. A tou mohou být holubinky. Za dostupné a vynikající považuji např. namodralou, mandlovou, jahodovou, olivovou, nazelenalou, sivou, révovou.

Úprava může být jakákoliv. Jsou výtečné jednoduše podušené ve vlastní šťávě, v zeleninovém rizotu, s masem  v poměru 1:1, jako řízky atd. Jen k sušení se nehodí. Chceme-li je uchovat, doporučuji zmražení podušených plodnic nebo třeba naobalovaných řízků.

Já osobně mám s houbovou kuchyní málo zkušenost a jídlo z hub upravuje zpravidla má žena, já ?upravuji? houby nejedlé. Taková je u nás obvyklá dělba práce.

 

Všiml jsem si, že ti u výstav a vycházek asistuje Iveta Nováková.

Nejen asistuje. Pro výstavy navrhuje vlastní provedení, vymýšlí naučné postery a sama se aktivně účastní jejich realizace. Návštěvník výstavy vědomě nevnímá uspořádání vystavených hub, tácky, barvu podkladu a např. větvičku hlohu s červenými plody, ale pro celkový dojem je to rozhodující. Vůbec si nedovedu představit, že bych měl tohle všechno dělat  a ještě houby sbírat, určovat, psát cedulky atd.

Svou ženu Ivetu znám již od studentských let. Vystudovala stejnou fakultu a je nasnadě, že máme podobný okruh zájmů. Mykologii se přímo nevěnuje, ale jako přírodovědec má k ní blízko a navíc jako výtvarník dokáže přesně posuzovat barvy a má smysl pro detail a kompozici a to je     v práci s houbami velkou výhodou. Je to poznat např. při pořizování fotodokumentace nalezených hub. Její obrázky zachycují z přírodovědného hlediska vše podstatné, ale ještě mají něco navíc. Jsou hezké. Tohle každý neumí. Také při determinaci a zejména popisování hub s ní často konzultuji barevné odstíny nabo přítomnost klíčových barev na různých částech plodnice.

Iveta se  houbám věnuje ráda, ale mimoto má svůj okruh zájmů a ještě se podstatnou měrou stará o domácnost. Mnohdy ji vytrhuji z jiné práce a volám např. k mikroskopu. Vidím, že by mě nejraději plácla, a přesto to neudělá. Naopak mě dál a dál podporuje. To, že se mohu věnovat mykologii je hlavně její zásluha. Mám prostě skvělou ženu.

 

Co bys houbařům na závěr popřál?

Aby se jim houbaření stalo radostí. A protože nejvíce jedlých hub roste v lesích, tak aby jim nějaké lesy zůstaly. Aby se přestalo bezuzdně kácet a vyvážet surové dřevo do zahraničí, a aby měl každý za humny ten svůj krásný, zdravý, svěží, voňavý a houbodajný les.              

Foto: archiv autora

 

 

Aktualizováno ( Sobota, 20 prosinec 2014 )
 
<< Předchozí   Další >>
Template
Template Template Template
Template Template