Karel Moravec, poručník šesti dětí Luise Gritnera

Probírat se gruntovní  pozemkovou  knihou, ve které jsou zaznamenávány všechny události, je vždy historicky zajímavé. Tak jsme se dočetli, že mlýn založil 1725 George Strzybny. Potom následovali další vlastníci Valentin Strzybny, Franz Strzybny, Joseph Vaczslavik, Johann Strzybny, Emilie Grittner, Emil Strzybny. Posledním vlastníkem mlýna byla Selma Gritnerová rozená Stříbná. Předposlední zápis z Gruntovní knihy: Podle odevzdací listiny ze dne 3. dubna 1925 a oddavkového listu evangelického farního úřadu v Opavě ze dne 16. června vkládá se právo vlastnické, jehož nabyly Selma Gritnerová roz. Stříbná.

Gritnerův mlýn, v levé části samotný mlýn, vpravo obytná budova.	V zarostlé zahradě jsou stále rozpoznatelné dvě jabloně, patrně zimní odrůdy a vepředu švestky.

A jak začal příběh Gtittnerova mlýna?

Po smrti posledního mlynaře Louise Grittnera poradil kobeřický kostelník vdově po mlynáři Louisovi, aby zašla za děkanem. Na jeho popud Karel Moravec vdovu Selmu přijal a stal se poručníkem jejich dětí. Během rozhovoru Karel Moravec telefonoval se svým "bratrem" dnes osmasedmdesátiletým Martinem Grittnerem, jedním z šesti dětí, které se odstěhovaly se svou matkou Selmou rozenou Stříbnou v roce 1967.  Říkám bratrem, i když ne pokrevním, ale děti, vlastně mlynáře Luise a dědy Karla Moravce se velmi sblížily. Hrály si jako děti a vzájemně se navštěvovaly ještě do nedávné doby, i když vzdálenost mezi nimi je 1200 km. Nejvíc starostí a práce měl Karel Moravec samozřejmě i s mlýnem samotným. V padesátých letech minulého století se otvíral sádrovcový důl v Kobeřicích. Stát podle projektu vybudoval odkalovací nádrž pro vodu, která byla čerpána z dolu, přičemž muselo být odkloněno původní koryto Oldřišovského potoka. Jenže voda právě z tohoto koryta roztáčela mlýnské kolo. Co byste dělali, kdyby posvátný klid mlýna narušila výstavba kobeřického sádrovcového dolu? Stát se sice postaral o přívod elektřiny do mlýna, aby mohl být chod zajištěn pomocí generátoru. Betonové sloupy elektrického vedení jsou dodnes vidět, stejně jako zbytky náhonu. Trosky mlýna jsou rozsety po jeho parcele, takže jen znalec a pamětník určí, kde stál mlýn s mlýnským kolem, kde stodola, kde výměnek.

Karel Moravec, poručník šesti dětí Luise Gritnera.	Náhrobní kámen Luise Grittnera, posledního mlynáře.

Grittnerovi naložili veškerý majetek v roce 1967 na železniční vagóny a odjeli do Německa. Strojové vybavení mlýna bylo převezeno do Kobeřic a z cihel výměnku, postaveného v padesátých letech, se vystavěla požární zbrojnice v Hněvošicích. Došlo k tomu, co je bohužel naprosto běžné, když se objekt nechá jen tak. Mlynářka Selma Grinttner umyla podlahu a ta stačila jen uschnout, aby potom byla rozebrána a odvezena nenechavci neznámo kam. V novém domově na severu Německa u belgických hranic dostávala matka Selma důchod, který ji byl vypočtený z majetku, který zanechala v bývalém Československu.

Vzpomínka na služku Rusínku

Na Prajzské se říkalo služce "dívka", u Grittnerů to byla Rusinka z Ukrajiny. Byla zdravotní sestrou a léčila mlynářku, která měla zdravotní potíže, stěžovala si na dýchání. Ze své domoviny přinesla recept na míchání čaje z bylinek ve správném poměru. Čaj ji pomohl se vyzdravět a dodnes po mnoha letech ještě ve svém současném domově rodina syna mlynáře Martina Grittnera u Düsseldorfu ho používají, jak potvrdil samotný Martin Girttner v telefonickém rozhovoru     s Karlem Chovancem, kterého jsem byl svědkem. Ostatně potvrdil i další příhody, které se v té době staly. Například to, že dívka Rusinka zachránila majetek mlýna před možným vyrabováním. V době, kdy při osvobozovacích  akcích přišli na mlýn ruští vojáci, vyšla jim vstříc a řekla jim něco, po čem okamžitě odešli. Svědci tvrdili, že si to nemáme přát slyšet, co jim řekla.
Příběh s Rusínkou skončil až po třiceti letech, dlouho po válce, kdy Martinovi Grittnerovi, jako členu Červeného kříže, přišel dopis, ve kterém byl mezinárodním červeným křížem požádán o potvrzení pro Rusínku, že u mlýna pracovala. Ujal se toho starší bratr Manfred a díky jemu ji byl v Rusku uznán důchod. Byla to ta nejlepší odměna služce, která se k nim za války zachovala velmi dobře. 

Vzpomínky na psy Reka a Rolfa a hnízdící čápy

Ve mlýně měli dva psy vlčáky Reka a Rolfa, kteří mlýn chránili, ale velmi zvláštním způsobem. Návštěvníky pustili dovnitř, ale už ne ven. Když se návštěvník zvedal k odchodu začali vrčet, takže si raději sedl a počkal, až ho domácí propustili. Neušel tomu ani poručník Karel Moravec který si také musel počkat, až přišla mlynářka.  Bohužel Rolfa zastřelil myslivec ze sousední vesnice. Mlynáře mrzelo, že byl na pozemku Grittnerů a dokonce na katastru Kobeřic. Nic se neřešilo. Smutní z toho byli i samotní pohraničníci, přišli o psy, kteří je varovali před velitelskou kontrolou, když si chtěli pospat. Čapí hnízdo na lípě za stodolou nám potvrdil Martin také v telefonickém rozhovoru. Mluvil plynule, tak jako v době, kdy v mlýně pracoval. Víme jen tolik, co napsal kobeřický kronikář do obecní kroniky. První oficiální záznam o hnízdění čápa bílého u Grittnerova mlýna je z roku 1957, kdy vyvedli tři mláďata.    V roce 1959 to byly opět tři, stejně jako v roce 1960. Další záznam je z roku 1962, kdy v důsledku špatného počasí nevyvedli žádná mláďata. V roce 1963 vyházeli z hnízda vejce a v roce 1964 se ke hnízdu vrátil jen jeden čáp a o rok později zde mladí čápi nebyli. Pomalu to šlo s čápy z kopce. Podle kronikáře se odstěhovali na Albertovec, jakoby tušili, jak mlýn dopadne.

Vzpomínka na ustřižený cop jedné ze sester
Ustřižený cop jedné sestry, není podstatné jestli to byla Else nebo Ingrid a kdo jí to ze čtyř bratrů udělal, ale má devadesátiletá maminka si na tento okamžik vzpomíná i po těch dlouhých letech. Vypomáhala Gritnerům na poli, bylo to tenkrát křiku a pláče.

Uprostřed je syn Ditmar, vyučený výborný cukrář. Do Strahovic jezdil dvakrát ročně. Po jeho pravici manželka Karla Moravce.	Vedle manželky zprava Manfred, u něho bratr Helmut a Karel Moravec.

Vpravo Martin Gittner, úplně vlevo jeho manželka.	Vnuk Karla Moravce se stejným jménem Karel uchovává náhrobní kámen Luise Grittnera ve Strahovicích na Opavsku.

Nejen pohledy do starých záhrad, třeba mlynářů, ale především místa, která byla vybrána pro postavení mlýna, vás okouzlí. Proto je budeme stále vyhledávat. Snad se nám v příštích zpravodajích podaří představit mlýny, které již dávno nemelou nebo vůbec neexistují. Například mlýny v Sudicích, v Třebomi a jinde...

Okolí mlýna  v místě, kde teče potůček pramenící v mokřadech Černého dolu. Voda z tohoto potůčku také kdysi otáčela lopatkami mlýna. O několik desítek metrů severně se vlévá do Oldřišovského potoka.

Fotografie: Benno Bernard, Jakub Kubačk,