Poznali jsme se v roce 1980, kdy jsme zakládali okresní organizaci Českého svazu ochránců přírody. Členové organizace nikdy nepatřili mezi ty, kteří se přivazovali ke stromům a nosili transparenty. Místo nich jsme měli kladívka k výrobě ptačích budek a rýče k výsadbě stromů. To byly naše zbraně.

Od té doby uběhlo 37 let, takže je na co vzpomínat. Pro mě bude mít Franta stále maximálně 60 let, a to ještě hodně dlouho. Když jsme v březnu v roce 2013 začali vydávat Opavský přírodovědný zpravodaj, první rozhovor patřil samozřejmě jemu.

Celý život se věnoval studiu a ochraně ptáků a také výchově mladých ornitologů. Neznáme nikoho, kdo by měl ucelenější přehled o ptácích na Vítkovsku. Od roku 1966 jich v této oblasti celkem okroužkoval 11 158 ze 113 druhů.

Vzpomínky na Frantu jen tak nevyblednou. Uvedeme alespoň některé:

Od roku 1982 jsme spolu jezdili na zahraniční expedice, kterých se účastnili mladí přírodovědci ze škol v okrese Opava. Byli to mladí botanici, entomologové, herpetologové, geologové, mořští akvaristé a ornitologové. Ornitology vedl Franta Gazda a byl s nimi poprvé v pohoří Durmitor v bývalé Jugoslávii, které se nachází na severu Černé Hory u hranic s Bosnou a Hercegovinou. Byli jsme spolu v Rumunských horách i v Dunajské deltě, Bulharsku, na Slovensku ve Vihorlatu a naposledy v Řecku.

Byly to krásné chvíle strávené s člověkem, který se snad nikdy nenaštval a když, tak sarkastickou poznámkou dokázal usměrnit přílišné, někdy až hloupé nadšení některých z nás. V Dunajské deltě jsme spolu projeli 120 km na raftu z Mahmudie k ústí Dunaje do Černého moře Sfintu George. Tenkrát se bez zbytečných řečí podělil o jídlo s účastníkem výpravy, který si všechno na desetidenní výlet po Dunaji nechal v autobuse, který pokračoval dál do Bulharska. Jak nám později tento nešťastník řekl: ?Byl jsem poprvé v  zahraničí. Dokonce jsem si nemusel brát žádné léky, ani na spaní. Děkuji vám, hoši!?

Vzpomínám na expedici, kdy jsme poprvé viděli v pod-večer létat nad táborem ve Vihorlatu lelky, na které nás upozornil se svým kamarádem, muzejníkem Bohuslavem Benešem. Cestou autobusem na jedné z expedic jsem viděl v pohoří Durmitor lejska malého. Naštěstí ho viděl i Franta, pochválil mě a uznale pokýval hlavou. Později při návštěvě u něj doma ve Vítkově jsem si reputaci pokazil, když jsem vystavený preparát v jeho předsíni označil za červenku a on to byl ten lejsek malý. Měl jsem raději mlčet!

?Co chceš chytit ? sýkoru koňadru nebo modřinku?? Měl totiž na venkovním parapetu v obývacím pokoji krmítko se sklopkou. Každou chvilku na krmítko sedla nějaká sýkora. Všichni ptáci už měli kroužek, takže je podezírám, že se nechali chytit jen proto, aby si mohli sebrat další semeno slunečnice.  Sýkory to braly jako kratochvíli.

Franta má slabost pro sovy a dravce, kterých okroužkoval nespočet, vlastně by nám po nahlédnutí do svých poznámek určitě řekl přesný počet. Naposledy jsme s ním byli, když spolu s Janem Piskořem kroužkovali káně. Potřebovali jsme  fotografie pro zpravodaj.

Obdivujeme jeho pečlivost a systematičnost a přejeme mu spolu s Milošem Holáněm, Martinem Miškovským, Michalem Jakubcem, Lenkou Mikoškovou, Karlem Šromem  a dalšími přáteli, z nichž už mezi námi nejsou Jiří Lissek a Bohuslav Beneš, ať mu ten životní elán neslábne.

A pokud vám v článku chybí důvod, proč Frantu oslavujeme, zeptejte se ho sami. Stačí, když se ve Vítkově zeptáte: Znáte ornitologa  Františka Gazdu?

Se skupinou kamarádů před bývalou terénní stanicí na Vikštejně.

Milan a Jakub Kubačkovi