4. zastavení: Rybník Hvozdnice a tůňky

Přírodovědně nejcennějšími částmi tohoto soukromého rybníka jsou mokřady nad rybníkem a tůňky pod jeho hrází. Je to ideální místo pro rozmnožování obojživelníků. Nezapomeňte do nich nahlédnout příští rok, kdy se přijdete podívat na první jarní květiny lužního lesa. Uvidíte ropuchy obecné a skokany hnědé, z nichž mnozí museli cestou ke své tůňce překonat potok Hvozdnici. Na rozdíl od skokanů zelených a skřehotavých, kteří svůj rybník nikdy neopustí.

Nehledě k ekonomickému přínosu rybníků z chovu ryb, jsou jejich vodní plochy ozdobou krajiny. Svým způsobem jsou navíc tajemné, protože jací živočichové, jaké ryby a kolik se jich skrývá pod hladinou, jen tušíme. Proto je výlov rybníka vždy očekáván s velkým napětím.

Zakládání rybníků jsou velké zásahy do lužní krajiny. Nebylo tomu jinak ani na přelomu 15. a 16. století, v době největšího rozmachu rybníkářství na Moravě a ve Slezsku. Byly to však zásahy velmi užitečné a v podstatě tento lužní les zachránily před přeměnou na ornou půdu. Ironií osudu je skutečnost, že i dna některých rybníků byla posléze rozorána. Jejich opuštěné hráze najdeme nad současnými třemi, které místní rybáři znají pod názvy Hvozdnice, Vrbovec a Jankův. Ještě čtyřech rybnících na Slavkovském statku je záznam v Josefínském katastru z roku 1789. Stejně tak mohutné hráze, známé jako Dolní a Horní hráz v Opavě- Kylešovicích, upomínají na velké rybníky na tehdejším dolním toku Hvozdnice. Ve středověku Hvozdnice protékala sníženinou mezi vsí Kylešovice a kopcem Šibeňákem u Opavy.

Rybníky se strouhou příznivě ovlivňují vodní režim v luhu. Kořenový systém vzrostlých dubů zpevňuje hráze a vytváří neopakovatelný kolorit, který vás uchvátí, zvláště v podvečer.

Ještě jednu přednost mělo budování rybníků. Přispělo k vytvoření mokřadního biotopu, životního prostředí mnoha druhům rostlin a živočichů. V honbě za blahobytem jsme na ně jinde v zemědělské krajině úplně zapomněli. Potůčky jsme uvěznili do betonových koryt nebo dokonce skryli do potrubí pod zem. meliorace se prováděla i tam, kde to vůbec nebylo potřeba, mokřady se staly úplnou vzácností. Retenční schopnost krajiny se dramaticky snížila.

Po dešti voda rychle plní narovnané vodní toky a hrozí záplavy. Vody je tak buď málo nebo moc. Posledním útočištěm pro žáby, čolky a mnoho druhů hmyzu a ptáků, jsou tedy rybníky a jejich okraje. Teď už to víme.

U tohoto rybníka si budeme všímat pobřežní a vodní vegetace. Stejné rostliny objevíme i u dalších rybníků. Kromě stulíků a leknínů zde nalezneme celou řadu typických příslušníků vodní květeny. Poměrně mělký rybník s bahnitým dnem umožňuje kořenit rdestu plovoucímu, rdestu obojživelnému, kvetoucímu růžově, a lakušníku vodnímu s bílými květy. Jejich listové čepele se vznášejí na vodní hladině. V bahně kořenící rdest světlý a stolístek přeslenitý je stále ponořený. Na hladině rybníka se volně vznášejí drobné zelené lístky rostlinek okřehku menšího a závitky mnohokořenné, která je na spodní straně červená. Mezi nimi se ve vodě vznášejí i rostlinky vodní játrovky - trhutky plovoucí.

Občas dojde k eutrofizaci, nadměrnému přísunu minerálních živin, který způsobí rozvoj zelených řas a vytvoří se tzv. "vodní květ". Hladina se pokryje zelenožlutým povlakem, který vodu zbaví kyslíku a může ji umrtvit.

V pobřežních porostech nás zaujmou kosatce žluté a šípatky střelolisté ve společnosti zblochanů vodních. Na březích je hojná ostřice měchýřkatá, chrastice rákosovitá, skřípina lesní, pryskyřník plazivý a mnoho dalších. Stoleté duby na hrázi uvidíte spíš než lísky a jilmy vazy pod nimi.