Přírodní památka V Kalužích

Geomorfologové, stejně jako archeologové to nemají jednoduché. Pro zodpovězení otázky, jak to skutečně bylo, by určitě potřebovali mnohem více prostředků na větší počet průzkumných vrtů, cílených odkryvů a podobně. Každý reliéf krajiny má svou historii, kterou stále doplňují a upřesňují. Stručná historie vzniku reliéfu Nízkého Jeseníku je následující. Tvář krajiny se začala měnit při variském (hercynském) vrásnění v mladších prvohorách. V období permu byla zarovnaná v povariskou parovinu. Pohoří se obrušovala, údolí se zanášela. Alpínské vrásnění ve druhohorách způsobilo, že došlo k rozlámání povariské paroviny, která koncem posledního období křídy byla zarovnána mocnými vrstvami tropických zvětralin. Jejich odnosem pak vznikly holoroviny, které dnes nacházíme v Nízkém Jeseníku.

Přírodní rezervace V Kalužích se z geolomorfologického hlediska nachází na jedné z těchto holorovin.

Chráněné území se nachází severně od silnice Pustá Polom-Budišovice, v jižním okraji lesa Záleští. Roste na něm smíšený kulturní les, který má místy až parkový vzhled a dodnes je vidět, že se v něm dobře hospodařilo. Název ?V Kalužích? je odvozen od zamokření některých částí lokality, které se nedaly zemědělsky využít a byly proto ponechány samovolnému šíření dřevin. I zde se uplatnilo pravidlo, že pokud se louky pravidelně nekosí, biologická rovnováha se naruší a louka se stává druhově chudou, kde převládají druhy schopné se rychle adaptovat. Těch je mnohem méně, zato však v mnoha jedincích. biodiverzita se ztrácí.

Zdravá krajina se vyznačuje tím, že se v ní vyskytuje bohaté společenství druhů o relativně malém počtu jedinců.

V okrajových částech lesa byly vysazovány smrkové a borové porosty. Kromě mokřadního ekotypu borovice lesní je území s podmáčenými plochami zajímavé i tím, že na něm můžeme pozorovat přechod mezi pasekou a mokřadní loukou, která se již neseče.

Druhové složení dřevin je pestré. Největší část lesa tvoří sice borovice lesní, ale vedle ní zde roste i smrk ztepilý, jedle bělokorá, dub letní, jeřáb, bříza. V keřovém porostu je nápadná krušina olšová. V nezalesněném mokřadu roste olše lepkavá a bříza bělokorá.

V našich podmínkách rostou ještě další dva druhy olší: olše šedá a zelená. Všechny tři druhy rostou v symbióze s plísní Actinomycetes. Plísně žijí na kořenových hlízkách, kde jsou schopny vázat vzdušný dusík do rozpustných sloučenin. Olše tedy mohou obohacovat půdu o sloučeniny dusíku.

Z entomofauny stojí za zmínku nález ohroženého druhu motýla batolce červeného, který, stejně jako jeho příbuzný batolec duhový, rád posedává na rozblácených lesních cestách. Živnými rostlinami těchto motýlů jsou topoly, osiky, vrby a jívy.