Template
Template Template
Template Čtvrtek, 23 květen 2019 Template

Přihlášení

 
Template
Slovníček

 
 

Všechno | A | B | C | Č | D | E | F | G | H | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | S | Š | T | U | V | W | X | Z


Všechno
Ve slovníku existuje 404 položek.
Strany: 1
Výraz Definice
abiotickýNeživý, nemající život.
 
alejChodba, ulice, cesta, která je lemována dvěma nebo více řadami stromů.
 
alelopatie nepříznivý vliv jedné rostliny na druhou způsobený produkty látkové výměny
 
allerödpřechodné zvýšení teploty v období nejmladšího geologického období pleistocénu - dryasu 
 
alpinumSkalka - umělá zahradní skalka, osázena nízkými rostlinami, rostoucími na horách a skalách.
 
altánZahradní besídka.
 
aluviální náplavyerodovaná půda naplavená tekoucí vodou
 
AluviumHolocén v geol. mladší čtvrtohory.
 
amfiteátrOkrouhlá otevřená divadelní stavba se stupňovitě se zvedajícími místy pro diváky (staré Řecko a Řím).
 
Anemone nemorosa

Sasanka hajní

Sasanka hajní - Anemone nemorosa

 

 
anglická zahradaJe nepravidelná, volná a dala základ krajinářskému parku, vznikla v Anglii kolem roku 1720 jako reakce na formální park francouzského stylu.
 
anthokyanyPřírodní červená až modrá barviva rostlin, chem. glykosidy. Podmiňují červené, fialové až modré zbarvení květů, plodů a jiných částí rostlin. Při stárnutí a odumírání listů a květů se mění pH vnitřního prostředí a tím nastávají změny ve struktuře molekul barviva, které se projeví změnou zbarvení.
 
antokyanheterocyklický glykosid tvořený cukrem a vlastní barevnou složkou, přirozené barvivo květů a jiných rostlinných orgánů
 
areálOblast zeměpisného rozšíření taxonu (druhu, rodu, čeledi apod.) na zemském povrchu.
 
aridnísuchý, vyprahlý (aridní oblast např. poušť)
 
atavizmusznaky a vlastnosti vzdálených předků, které se znovu objeví u potomků: objevení se těchto znaků a vlastností, knižně přežitek
 
atlantikTeplé a vlhké klimatické období ve středním holocénu.
 
atriumOtevřený vnitřní prostor stavby, většinou pravoúhlého půdorysu, kolem něhož se soustřeďovaly obytné místnosti.
 
atropinPrudce jedovatý alkaloid obsažený v blínu, rulíku a durmanu.
 
autochtonníPůvodní domácí populace vzniklé na místě svého nynějšího výskytu.
 
auxinPřirozené látky ovlivňující růst rostlin.
 
avifaunaPtactvo
 
barokSloh 17. a 18. století, vyrůstající jako reakce na renesanci a její pozdní fázi manýrismus.
 
bentosSoubor organizmů žijících na dně ve sladkých vodách limnobentos.
 
bez černý Sambucus nigra Bez černý (Sambucus nigra) je listnatý keř, který má široké využití v léčitelství, farmacii i potravinářství. Čerstvé plody jsou mírně jedovaté, sušením se tato vlastnost ztrácí.  Všechny části rostliny mají léčivé účinky a v minulosti se s nimi léčilo téměř všechno, výhonky bezu se používaly na zmírnění bolesti zubů, mladé lístky smíchané s ječnou moukou léčily popáleniny a přikládaly se též na rány způsobené pokousáním vzteklého psa. Práškem z rozemletých suchých listů se zastavovalo krvácení z nosu. Moderní farmaceutický průmysl má zájem hlavně o plody a květy. Ty kvetou v bohatých soukvětích v červnu a červenci. Mají žlutavou barvu  někdy bílou, někdy odstín slonovinové kosti. V době květu se šíří kolem bezu omamná vůně a i po odkvětu má tato rostlina zvláštní aroma. Soukvětí je chocholkovatý mnohoramenný "vrcholík!. Lidé ho obalovali a smažili podobně jako květák. Květy obsahují glykozity, aromatické oleje, tříslovinu, slizovité látky a některé kyseliny. Odvar ze sušených květů je močopudný a podporující pocení. Má diuretické účinky, snižuje horečku a mírní kašel. Z květů se kvašením dá připravit osvěžující limonáda. Bezové víno má výbornou chuť a vůni. Je též využíván jako chuťové korigens. Plody bezu jsou černé kulaté peckovice a šťáva lisovaná z plodů se dlouho používala na barvení látky, protože má intenzivní tmavěčervenou barvu. Plody obsahují i organické kyseliny, cukr a vitamíny A a C, celá rostlina obsahuje fytoncidní látky, které účinně působí proti bakteriím a mnohým houbám. Šťáva z plodů působí blahodárně při léčení migrén a nervových chorob, zejména při zánětu trojklaného nervu. Čerstvé plody mají projímavý účinek, naopak sušené se používají proti průjmům. Plody jsou i vyhledávanou potravou některých ptáků, kteří v trusu roznáší nestrávená semínka po okolí a tím napomáhají rozšiřování rostliny. Bez dříve rozšiřovali i lidé, vysazovali ho ve svém okolí v blízkosti obydlí a chlévů, protože věřili že zahání dobytčí mor. V přírodě roste volně na světlých i polostinných místech, na rumištích a má rád půdu bohatou na dusík. Na Slovensku je bezové dřevo významnou surovinou pro výrobu tradičních hudebních nástrojů - fujar a i na výrobu různých píšťalek. V neposlední řadě se ukazuje být dřevo bezu černého v našich končinách vhodné na výrobu hudebního nástroje didgeridoo, a to technologií klasického ručního vrtání. Vědecká klasifikace: Říše: rostliny (Plantae) Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta) Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta) Třída: vyšší dvouděložné (Rosopsida) Řád: štětkotvaré (Dipsacales) Čeleď: bezovité (Sambucaceae) Rod: bez (Sambucus)   Informace čerpány z wikipedia .
 
biocenóza

Biocenóza (společenstvo) je soubor populací všech druhů rostlin, živočichů, hub a mikroorganismů, které žijí v určitém biotopu , existují mezi nimi určité vztahy.

Struktura biocenózy:

 
biocentrumčást krajiny, která svou rozmanitostí a příhodnými podmínkami a ekologickou rozmanitostí umožňuje výskyt přirozených biocenóz.
 
biocidObecně látka používaná k hubení, tlumení nebo omezování růstu škodlivých organismů ve všech oblastech lidské činnosti.
 
biodiverzitaRozmanitost, různorodost biotických složek systému.
 
bioindikátoryŽivé organismy, jejíž výskyt svědčí o přítomnosti některého faktoru na stanovišti (např. bez černý nebo kopřiva dvoudomá na půdách bohatých dusíkem, vřes obecný na půdách kyselých nebo lišejníky, které jsou citlivé na znečištění ovzduší oxidem siřičitým (SO2).
 
biokoridorlineární úsek krajiny (vodní toky, stromořadí atd.) s vyšší ekologickou bohatostí, který umožňuje migraci organismů, spojuje biocentra a vytváří územní systém ekologické stability
 
biomSoubor podobných ekosystémů na větší části zemského povrchu, v pásmech nebo oblastech s podobným charakterem rostlinného porostu i typickými živočichy; např. tundra, tajga, listnatý les, oceány apod.
 
biosféraCelá svrchní část povrchu zemského osídlena živými organismy. Ekosystém nejvyššího řádu se všemi živými organismy na povrchu Země a jejich vnějším prostředím.
 
biotickýŽivotný, mající život.
 
biotop

Biotop neboli stanoviště je biotické (živé) i abiotické (neživé) prostředí, ovlivněné a pozměněné živou složkou přírody - biotou. Můžeme ho chápat jako společné prostředí určitých složek biocenózy, tedy soubor všech vlivů, které vytvářejí životní prostředí všech zde žijících organismů.

Informace čerpány z wikipedia.

 
Blatouch bahenní

Caltha palustris

Blatouch bahenní (Caltha palustris) je bylina rostoucí na podmáčených stanovištích od nížin do hor.

Blatouch bahenní je vytrvalá bylina s přímou, někdy vystoupavou kořenící lodyhou. Dorůstá výšky 30 až 50 cm, výjiměčně dosahuje 1 m. Dolní listy jsou řapíkaté, horní až přisedlé. Čepele listů jsou srdčité až okrouhlé, pilovité. Květy mají žlutou barvu. Rostlina je mírně jedovatá.

Kvete od dubna do června. Květy jsou leskle žluté, pětičetné, nerozlišené na kalich a korunu. Plodem je mnohosemenný měchýřek. Rostlina je chráněna.Patří do čeledi pryskyřníkovitých.

Občas se pěstují jako okrasné rostliny plnokvěté kultivary, někdy i s květy zabarvenými do oranžova. V minulosti se sušená nať (Herba calthae palustris) používala jako močopudný prostředek a projímadlo. Dnes se využívá jen omezeně a to v homeopatických prostředcích.

 

Vědecká klasifikace:

  • Říše: rostliny (Plantae)
  • Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
  • Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
  • Třída: vyšší dvouděložné (Rosopsida)
  • Řád: pryskyřníkotvaré (Ranunculales)
  • Čeleď: čemeřicovité (Helleboraceae)
  • Rod: blatouch (Caltha)

Blatouch bahenní - Caltha palustris
 
Bobr evropský

Castor fiber

Bobr evropský Castor fiber je velký zavalitý hlodavec s hustou srstí a dlouhým plochým ocasem. Je velmi přizpůsoben vodnímu životu, rád si staví soustavy kanálů a hrází. Jeho potravu tvoří kromě bylin i větvičky a lýko. 

Bobr evropský má hmotnost až 30 kg, po jihoamerické kapybaře je druhým největším hlodavcem. Tělo má pokryté velmi hustou černohnědou srstí. Její hustota je 300 chlupů na mm2. Je dokonale přizpůsoben životu ve vodě díky plovacím blanám, které jsou na zádních končetinách, a uzavíratelným nozdrám. Uzavřít může také tlamu ihned za řezáky, které tak může ve vodě plně využívat. Oči jsou před vodou chráněny průhledným víčkem-mžurkou. Vedle toho má i žlázu vyměšující látku, která impregnuje srst. Pod vodou je schopen setrvat až 20 minut. Dovede uchopovat předměty. Má pátý částečně protistojný prst na předních končetinách, čehož využívá při stavbě svého obydlí. 

Bobr evropský se živí bylinami, ale také lýkem a větvičkami topolu a vrby. Nevadí mu však ani kůra stromů, jiné dřeviny a nepohrdne ani úrodou kukuřičného nebo řepného pole. V létě dává přednost bylinnému patru. Toto období také využívá pro nahromadění potravy na zimu. 

Po 107denní březosti se samici rodí v květnu nebo v červnu 2 - 5 mláďat, která pak dva roky zůstávají v mateřské kolonii, která je tvořena rodiči a letošními+loňskými mláďaty. Po té zakládají novou kolonii. 

Bobři jsou aktivní po celý rok, nemají zimní spánek. Nejvyšší věk je cca 35 let. Nejčastěji kácejí kmeny s průměrem 5-8 cm, ale poradí si i s kmenem 70 cm v průměru. 

Bobr evropský neužívá stromů jen k potravě. Když si nemůže udělat obydlí v podzemí, může strom pokácet a použít jej jako základ svého hradu (2,5 m vysokého a 3 m širokého), který tvoří hráz na potoce nebo řece, kde se rozhodl usídlit. Ze svého hradu vyrážejí hned po setmění a vracejí se až pozdě k ránu. Jejich práce má i kladný vliv na místní druhovou rozmanitost. V důsledku pokácení některých stromů dojde k prosvětlení území, které se pak stává vhodnějším pro mnohé druhy, zejména ptáky. Obecně jim vyhovují místa s mírně tekoucí vodou a břehy porostlé měkkými dřevinami jako je vrba, olše, osika, bříza nebo topol. 

 

Vědecká klasifikace:

  • Říše: Živočichové (Animalia)
  • Kmen: Strunatci (Chordata)
  • Třída: Savci (Mammalia)
  • Řád: Hlodavci (Rodentia)
  • Čeleď: Bobrovití (Castoridae)
  • Rod: Bobr (Castor)
  • Druh: Bobr evropský (Castor fiber) 
 
bobulePlod s dužnatým oplodím pozůstává pouze z dužnatých, většinou šťavnatých částí pletiva.
 
Bohuslav Beneš Bohuslav Beneš (1943-2003) Narodil se v Náchodě. Po vystudování PřF UK nastoupil v roce 1965 na zoologické oddělení tehdejšího Slezského muzea. Systematicky budoval sbírkové fondy. Byl nejvýznamnějším spolutvůrcem základní expozice SZM, která byla otevřena v r. 1981. Hodnotné jsou výsledky jeho terénních prací zaměřených na výzkum ptáků a savců Slezska.
 
böllingPřechodné zvýšení teploty v období nejmladšího geologického období pleistocénu - dryasu. 
 
boreálTeplejší a sušší období ve středním holocénu.
 
borkaVrchní odumřelá zkorkovatělá vrstva pletiv na povrchu kmene, větví i kořenů, kůra.
 
brachyblastTrvale zkrácená postranní větévka s listy nebo i s květy.
 
břehové porostyZbytky původně lužních lesů podél vodních toků (vrby, olše, topoly, jasany, javory), zpevňují břehy, chrání před záplavami, zlepšují mikroklima, snižují výpar vody, jsou refugiem živočichů, mají krajinotvorný i estetický význam.
 
broderieOrnamentální výplně parteru v podobě stylizovaných rostlin ve francouzském parku nejčastěji se využívá nízký tvarovaný buxus (zimostráz), první výskyt broderového parteru se udává po roce 1582 na francouzském zámku Anet.
 
byssové vláknoHedvábí vylučované zvláštní žlázou na břišní straně nohy u mlžů.
 
Caltha palustris

Blatouch bahenní

Blatouch bahenní (Caltha palustris) je bylina rostoucí na podmáčených stanovištích od nížin do hor.

Blatouch bahenní je vytrvalá bylina s přímou, někdy vystoupavou kořenící lodyhou. Dorůstá výšky 30 až 50 cm, výjiměčně dosahuje 1 m. Dolní listy jsou řapíkaté, horní až přisedlé. Čepele listů jsou srdčité až okrouhlé, pilovité. Květy mají žlutou barvu. Rostlina je mírně jedovatá.

Kvete od dubna do června. Květy jsou leskle žluté, pětičetné, nerozlišené na kalich a korunu. Plodem je mnohosemenný měchýřek. Rostlina je chráněna.Patří do čeledi pryskyřníkovitých.

Občas se pěstují jako okrasné rostliny plnokvěté kultivary, někdy i s květy zabarvenými do oranžova. V minulosti se sušená nať (Herba calthae palustris) používala jako močopudný prostředek a projímadlo. Dnes se využívá jen omezeně a to v homeopatických prostředcích.

 

Vědecká klasifikace:

  • Říše: rostliny (Plantae)
  • Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
  • Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
  • Třída: vyšší dvouděložné (Rosopsida)
  • Řád: pryskyřníkotvaré (Ranunculales)
  • Čeleď: čemeřicovité (Helleboraceae)
  • Rod: blatouch (Caltha)
Blatouch bahenní - Caltha palustris
 
Carex pilosa

Ostřice chlupatá

 

Ostřice chlupatá - Carex pilosa

 

Ostřice chlupatá (Carex pilosa Scop.) je druh jednoděložné rostliny z čeledi šáchorovité (Cyperaceae). 

Jedná se o rostlinu dosahující výšky nejčastěji 30-50 cm. Je vytrvalá netrsnatá s plazivými oddenky a tenkými výběžky, často vytváří rozsáhlé porosty. Listy jsou střídavé, přisedlé, s listovými pochvami. Lodyha je kratší nebo stejně dlouhá jak listy, nahoře ploše trojhranná a spíše hladká. Čepele jsou asi 5-10 mm široké, ploché. Jsou chlupaté, zvláště je nápadná řada brv na okraji listu. Pochvy dolních listů jsou nachově hnědé, nerozpadavé, bezlisté. Ostřice chlupatá patří mezi různoklasé ostřice, nahoře jsou klásky čistě samčí, dole čistě samičí. Samčí klásek bývá pouze jeden, samičí jsou většinou 2-3, vzácněji až 4. Samičí klásky obsahují jen 7-20 květů, zvláště dolní klásek je celkem dlouze stopkatý. Listeny jsou kratší než klas, dolní zřetelně pochvatý. Okvětí chybí. V samčích květech jsou zpravidla 3 tyčinky. Čnělky jsou většinou 3. Plodem je mošnička, která je asi 3,5-5 mm dlouhá, zelená až bledě hnědá, slabě trojhranná a trošku žilkovaná, zobánek je krátký, na vrcholu krátce dvouzubý. Každá mošnička je podepřená plevou, která je světle červenohnědá, na hřbetě se 3 světlejšími žilkami. V ČR kvete nejčastěji v březnu až v květnu. Počet chromozómů: 2n=44.

 

Vědecká klasifikace:

  • Říše: rostliny (Plantae)
  • Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
  • Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
  • Třída: jednoděložné - (Liliopsida)
  • Řád: šáchorotvaré (Cyperales)
  • Čeleď: šáchorovité (Cyperaceae)
  • Rod: ostřice (Carex)

Informace čerpány z wikipedia.
 
Castor fiber

Bobr evropský

Bobr evropský Castor fiber je velký zavalitý hlodavec s hustou srstí a dlouhým plochým ocasem. Je velmi přizpůsoben vodnímu životu, rád si staví soustavy kanálů a hrází. Jeho potravu tvoří kromě bylin i větvičky a lýko. 

Bobr evropský má hmotnost až 30 kg, po jihoamerické kapybaře je druhým největším hlodavcem. Tělo má pokryté velmi hustou černohnědou srstí. Její hustota je 300 chlupů na mm2. Je dokonale přizpůsoben životu ve vodě díky plovacím blanám, které jsou na zádních končetinách, a uzavíratelným nozdrám. Uzavřít může také tlamu ihned za řezáky, které tak může ve vodě plně využívat. Oči jsou před vodou chráněny průhledným víčkem-mžurkou. Vedle toho má i žlázu vyměšující látku, která impregnuje srst. Pod vodou je schopen setrvat až 20 minut. Dovede uchopovat předměty. Má pátý částečně protistojný prst na předních končetinách, čehož využívá při stavbě svého obydlí. 

Bobr evropský se živí bylinami, ale také lýkem a větvičkami topolu a vrby. Nevadí mu však ani kůra stromů, jiné dřeviny a nepohrdne ani úrodou kukuřičného nebo řepného pole. V létě dává přednost bylinnému patru. Toto období také využívá pro nahromadění potravy na zimu. 

Po 107denní březosti se samici rodí v květnu nebo v červnu 2 - 5 mláďat, která pak dva roky zůstávají v mateřské kolonii, která je tvořena rodiči a letošními+loňskými mláďaty. Po té zakládají novou kolonii. 

Bobři jsou aktivní po celý rok, nemají zimní spánek. Nejvyšší věk je cca 35 let. Nejčastěji kácejí kmeny s průměrem 5-8 cm, ale poradí si i s kmenem 70 cm v průměru. 

Bobr evropský neužívá stromů jen k potravě. Když si nemůže udělat obydlí v podzemí, může strom pokácet a použít jej jako základ svého hradu (2,5 m vysokého a 3 m širokého), který tvoří hráz na potoce nebo řece, kde se rozhodl usídlit. Ze svého hradu vyrážejí hned po setmění a vracejí se až pozdě k ránu. Jejich práce má i kladný vliv na místní druhovou rozmanitost. V důsledku pokácení některých stromů dojde k prosvětlení území, které se pak stává vhodnějším pro mnohé druhy, zejména ptáky. Obecně jim vyhovují místa s mírně tekoucí vodou a břehy porostlé měkkými dřevinami jako je vrba, olše, osika, bříza nebo topol. 

 

Vědecká klasifikace:

  • Říše: Živočichové (Animalia)
  • Kmen: Strunatci (Chordata)
  • Třída: Savci (Mammalia)
  • Řád: Hlodavci (Rodentia)
  • Čeleď: Bobrovití (Castoridae)
  • Rod: Bobr (Castor)
  • Druh: Bobr evropský (Castor fiber) 
 
celulózaOrganická látka, glukózový polysacharid tvořící podstatnou část stěn rostlinných buněk a podpůrných tkání rostlin a vláken bavlny, hlavní surovina k výrobě papíru a jinývh umělých látek.
 
CeresŘecky Démétér - bohyně plodnosti země a rolnictví.
 
cévní svazekSpecializovaná vodivá pletiva vyšších rostlin, jejíchž funkcí je jednak rozvádět vodu a vodní roztoky anorganických sloučenin, které rostliny přijímají svými kořeny, jednak rozvádět organické látky, které rostlina vytváří převážně v listech a které jako stavební materiál nebo jako zdroj energie musí být přivedeny do různých částí rostliny.
 
cévy rostlinProtáhlé, odumřelé prázdné buňky se zdřevnatělými a ztlustlými stěnami, které vedou rozpuštěné anorganické látky z kořenů do listů.
 
chlorofylZelené rostlinné barvivo, umožňující fotosyntézu.
 
Chmel otáčivý

Humulus lupulus

Chmel otáčivý (Humulus lupulus) je vytrvalá dvoudomá pravotočivá liána z čeledi konopovitých. 

Vzhled: 

Lodyhy má 2 až 6 m dlouhé drsně chlupaté. Palisty jsou téměř srostlé, listy vstřícné, dlouze řapíkaté. 

Použití:

Chmel patří k velmi starým kulturním rostlinám. Už ve středověku pojídali labužníci chmelové výhonky se solí, pepřem, octem a olejem a věřili v jeho léčebné účinky. První údaje o pěstování chmele na území ČR jsou z roku 859. Významně se o jeho rozšíření v českých zemích zasadil císař Karel IV.

Mladé výhonky chmele se dodnes někdy užívají jako zelenina (?chmelový chřest?). Z výhonků se též připravují polévky i omelety, ale nakládají se také jako zelenina.

Hlávky samičích květů (chmelové šištice) nebo extrakt z nich se používají v pivovarnictví při výrobě piva, obsahují totiž hořčiny (lupulin), které mu dodávají chuť a aroma. Jelikož květy ztrácejí po opylení na kvalitě, je třeba dbát na to, aby se ve chmelnici nevyskytovaly samčí rostliny. První historická zmínka o užití chmele pro dochucení piva pochází z listiny franského krále Pipina III. Krátkého z r. 768.

Český chmel (pěstovaný v Poohří (Žatecko), Polabí (Úštěcko) a na Hané (Tršicko)) patří k nejkvalitnějším na světě a občas bývá označován za zelené zlato. Chmelnice vedle pole s obilím Chmelnice vedle pole s obilím

Jedná se rostlinu vytrvalou (tzv.trvalku), na jednom místě vydrží 20 - 25 let.

Menší množství se využívá i ve farmaceutickém průmyslu, potravinářství a při výrobě kosmetických přípravků.

Samčí rostliny jsou při kulturním pěstění likvidovány, aby se zabránilo opylení samičích chmelových šištic, které opylením ztrácejí na kvalitě. 

Lidové léčitelství:

V lidovém léčitelství se využívá jako sedativum a také povzbuzuje chuť k jídlu. Sbírají se mladé výhonky, které zatím neprorostly na světlo a obsahují hodně vitamínů skupiny B i minerálních látek. 

 

Vědecká klasifikace:

  • Říše: rostliny (Plantae)
  • Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
  • Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
  • Třída: vyšší dvouděložné (Rosopsida)
  • Řád: kopřivotvaré (Urticales)
  • Čeleď: konopovité (Cannabaceae)
  • Rod: chmel (Humulus)
  • Druh: chmel otáčivý (Humulus lupulus) 
 
chocholíkJednoduché hroznovité květenství, jehož dolní stopky květní jsou delší než horní, takže květy jsou více či méně v jedné rovině.
 
Chrastice rákosovitáPhalaroides arundinacea
 
Chrysosplendium alternifoli

Mokrýš střídavolistý

 Mokrýš střídavolistý - Chrysosplendium alternifoli

 

 
cizí expanzivní plevelejednoleté, dvouleté nebo vytrvalé byliny s dobrou reprodukční kapacitou
 
Convallaria majalis

Konvalinka vonná

Konvalinka vonná (Convallaria majalis) je vytrvalá jedovatá rostlina z čeledi konvalinkovité. Je rozšířena po celé Evropě vyjma nejsevernějších a nejjižnějších oblastí, v Malé Asii a odpovídajících oblastech Asie až po Čínu a Japonsko a v Severní Americe. Jako okrasná rostlina se pěstuje i leckde mimo tyto oblasti.

Vytrvalá až 20 cm vysoká jedovatá bylina s plazivým větveným oddenkem.

Listy zpravidla dva (vzácně 3), jsou jednoduché, řapíkaté, dole s pochvovitými šupinami, elipsovitě šupinaté, celokrajné a lysé.

Kvete v květnu až červenci. Květy vyrůstají v řídkém jednostranném hroznu neseném na přímém stvolu. Jsou krátce stopkaté, nicí a vonné. Okvětí je bílé nebo nažloutle zarůžovělé, složené ze 6 srostlých okvětních lístků, je kulatě zvonkovité, s šesti odstálými až ohnutými cípy.

Tyčinek je 6, ve 2 přeslenech (3+3), gyneceum je složeno ze 3 plodolistů, je synkarpní, semeník je svrchní.

Plodem jsou jedovaté jasně červené 2-6 semenné bobule.

Jde o v České republice chráněnou rostlinu rostoucí od nížin do hor ve světlých lesích a křovinách a na horských loukách. Upřednostňuje kyselé a kypré půdy, ale často roste i na půdách vápnitých.

K otravě může dojít žvýkaním stonku či listů, nebo pojídáním červených plodů. Otrávit se lze i vodou z vázy, ve které byly konvalinky. Příznaky otravy jsou nevolnost, zažívací potíže (zvracení, průjem), zvýšeným močením a omámenost, závratěmi nebo křečemi. Při požití většího množství plodů je třeba vyhledat lékaře, neboť mohou nastat srdeční komplikace, zejména u lidí se slabším srdcem.

Konvalinka vonná (Convallaria majalis) má v zemi dužnaté oddenky, kterými se ve vhodných podmínkách rozšiřuje do svého okolí. Nejraději má kyselejší hlinitopísčité půdy v polostínu. Rozmnožuje se dělením trsů, což v praxi vypadá tak, že příslušný trs opatrně vyryjeme ze země a rukama rozlámeme na několik dílů tak, aby každý konec oddenku (puk) měl dostatečné množství kořínků. Ty pak opět zasázíme na nové místo. Nejvhodnější termín je včasný podzim (září), v nejhorším i později, pokud vydrží bezmrazé a vlhké počasí. V opačném případě je lépe zvolit časné jaro (únor - březen), kdy bývá zem dostatečně vlhká.

 

Vědecká klasifikace:

  • Říše: rostliny (Plantae)
  • Podříše: vyšší rostliny (Cormobionta)
  • Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
  • Třída: jednoděložné (Liliopsida)
  • Řád: liliootvaré (Liliales)
  • Čeleď: konvalinkovité (Convallariaceae)
  • Rod: konvalinka (Convallaria)
Konvalinka vonná - Convallaria majalis
 
Corydalis bulbosa

Dymnivka dutá

 

Dymnivka dutá - Corydalis bulbosa

 

 
Crocus heuffelianus

Šafrán Heuffelův

Největší výskyt šafránu na opavsku je v chráněném území Hořina.

Popis:

  • šafrán Heuffelův (karpatský) je vytrvalá bylina rostoucí z podzemní hlízy
  • listy jsou přízemní a čárkovitě kopinaté s bílým pruhem a rostou až po odkvětu
  • z hlízy vyrůstá jeden přízemní květ
  • okvětní lístky mají na konci temnou skvrnu
  • kvete v březnu a dubnu ihned po sejití sněhu
  • plodem je třípouzdrá tobolka

 

Vědecká klasifikace:

  • říše: rostliny (Plantae)
  • oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
  • třída: jednoděložné (Liliopsida)
  • řád: liliotvaré (Liliales)
  • čeleď: kosatcovité (Iridaceae)
  • rod: šafrán (Crocus)
  • druh: Šafrán karpatský (Crocus heuffelianus)

 

Binomické jméno: Crocus heuffelianus

 

 

 

Šafrán Heuffelův

 


 
čepelDo plochy rozšířená, zpravidla lupenitá část listu.
 
češulePlod s velmi tvrdým oplodím, které nesrůstá se semenem.
 
číškaMiskovitě rozšířená květní stopka.
 
čnělkaÚzká, zpravidla stopkovitá část pestíku nesoucí bliznu.
 
Čolek obecnýTritulus vulgaris
 
Čolek velkýTritulus cristatus
 
Den dětíNatura Opava pořádá mnoho akcí pro děti, nejen v rámci dne dětí, ale o tom se můžete přesvědčit zde, na těchto stránkách.
 
dendrochronologieVědní obor, který na základě letokruhů dřevin rekonstruuje průběh klimatu v minulosti.
 
dendrotelmaMalé vodní nádrže. Trvalé nebo periodické se specializovanými rostlinami, zejména sinicemi a řasami a živočichy. V tůních vznikajících na jaře a vysýchajících počátkem léta mají živočichové krátký generační cyklus. Vyschnutí přetrvávají v diapauze některého stadia (perloočky, létající brouci, ploštice, žábronožky, listonozi apod.). Drobné periodické nádržky vznikající v dutinách stromů, v pařezech se nazývají denrotelmy.Ve skalních dutinách hovoříme o litotelmách. V listových pochvách, zejména bromélií v tropech jsou fytotelmy, kde je dosti bohatá zvířena (stromové žáby a jejich pulci, hmyz a jiní bezobratlí).
 
denudaceodnos zvětralých částic hornin vodou
 
desertifikaceJe proces degradace území na pouštní, polopouštní nebo podobně vypadající na vodu chudou oblast.
 
destruentiRozkládači - organismy rozkládající mrtvou organickou hmotu postupně na látky jednodušší, rostlinné látky rozkládají hlavně houby a plísně, živočišné látky bakterie (nesprávně dekompozitoři).
 
detergentyPrací a čistící prostředky snižující povrchové napětí vody. I ve velmi nízkých koncentracích vytvářejí na vodě pěnu, zamezují výměně plynů mezi vzduchem a vodou, jsou pro vodní živočichy toxické, odmašťují ptákům peří, čímž působí jejich hynutí apod. Samočisticí schopnost vody na detergenty nestačí.
 
detritusOdumřelé části rostlin (opad, hrabanka), mrtví živočichové a jejich výkaly, které jsou významné pro vznik organické složky půdy  humusu.
 
dlanitě laločnatý listMá dlanitou žilnatinu a čepel vybíhá v dlanitě rozložené laloky.
 
dlanitě složený listJe složen z několika samostatných lístků, přisedajících k řapíků v témže místě.
 
druidovéKněží, vychovatelé dětí z vyšších vrstev. Významní v náboženském i politickém životě Keltů.
 
dryasObdobí nejmladšího pleistocénu, rozdělené dvěma interstadiály (alleröd a bölling), nazvané podle dryádky osmiplátečné Dryas octopetala, význačné rostliny tohoto období.
 
Dub červený Dub červený (Quercus rubra) je listnatý strom z čeledi bukovitých, který původně pochází ze Severí Ameriky. Dorůstá výšky až kolem 40 metrů. ? Vědecká klasifikace Říše: rostliny (Plantae) Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta) Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta) Třída: dvouděložné - (Rosopsida) Řád: bukotvaré (Fagales) Čeleď: bukovité (Fagaceae) Rod: Dub (Quercus) ?
 
Dub letní Dub letní Dub letní, česky též křemelák, je mohutný listnatý strom z čeledi bukovitých. Přirozeně sevyskytuje v Evropě a Malé Asii, na Kavkaze a některých lokalitách severní Afriky.Roste od nížin do podhůří, kde může vytvářet doubravy nebo růst jako solitér. Roste-li v lese, snadno ztrácí spodní větve.   Jeho koruna je mohutná, nepravidelně a mohutně rozložitá, protáhlá směrem nahoru. Borka je tmavošedá, hrubě rozpukaná. Listy jsou obvejčité, nepravidelně peřenolaločnaté, na bázi srdčitě ouškaté. Občas trpí padlím. Křemelák kvete v dubnu až květnu. Květy jsou jednopohlavné, samčí květenství má charakter jehněd na loňských větévkách, samičí jehnědy rostou na letorostech.   Plodem je žalud (jednosemenná nažka) sedící v číšce. Stopka je 3-7 cm dlouhá. Dub letní dorůstá výšky až 45 metrů. Roste v téměř jakémkoli typu půdy včetně písčité, daří se mu i na vlhkých hlinitých půdách. Má hluboké kořeny, které mohou tvořit spojení se spodní vodou, proto bývá častěji zasažen bleskem než jiné stromy.Je mimořádně odolný proti větru.  Křemelák roste velmi pomalu, zralého věku dosahuje až ve 100 letech, zato je ale dlouhověký, může se dožít i 1500 let.   Lépe snáší střídání podnebí než dub zimní. Využití: Lékařství: Kůra dubu letního se využívá k léčení různých kožních onemocnění a vyrážek, nicméně častěji se používá kůra z příbuzného dubu zimního, která má být účinnější. Nejúčinnější je čerstvá kůra mladých stromů, rozpukaná borka starého stromu je považována za bezcennou, stejně jako kůra delší dobu skladovaná. Symbolika: Dub byl odjakživa symbolem síly, dlouhověkosti a odolnosti a jako takový získal výsadní postavení zejména v germánské mytologii, kde byl zasvěcen bohu blesku, Thórovi. Je považován za německý národní strom a symbol německého národa. Vyšší třídy některých německých vyznamenání se od svých nižších variant odlišují přidáním dubových ratolestí (viz válečný kříž, ve vyšší variantě válečný kříž s meči, brilianty a dubovou ratolestí). Dubové listy jsou též mnohde znakem lesníků. Okrasná a krajinotvorná funkce: Dub je vcelku oblíbený strom pro svou mohutnost, stáří, kterého může dosáhnout, a vlastnosti, se kterými je spojován. Často ho lze nalézt v alejích a mezi památnými stromy. Bývá vysazován tam, kde je třeba zpevnit půdu, např. na hrázi rybníka. Dřevo: Dub letní poskytuje velmi tvrdé a těžké dřevo, které je vysoce ceněné a má široké uplatnění ve stavebnictví. Nejžádanější je ve vodním stavitelství, neboť pobytem ve vodě se jeho kladné vlastnosti spíše zlepšují. Dub letní vs. dub zimní: Dubu letnímu se velice podobá rovněž v Česku se vyskytující dub zimní. Oba stromy se můžou i křížit a výsledné hybridy mohou jejich rysy různě kombinovat, navíc některé rozpoznávací znaky jsou proměnlivé i v rámci čistých druhů. Jejich rozeznávání je z tohoto důvodu značně komplikované.   Rozpoznávací znaky:  "stopka, na níž visí číška žaludu - u dubu letního je dlouhá (3-7 cm), u dubuzimního je zakrnělá či velmi krátká (do 1,5 cm)  "    báze listů:"ideální" dub letní má listy na bázi srdčitě ouškaté (tzv. "krátké kalhoty"), dub zimní sbíhavé (tzv."dlouhé kalhoty"). To je znak nejznámější, avšak značně nespolehlivý.  Vědecká klasifikace:  Říše: rostliny (Plantae) Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)  Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta) Třída: vyšší dvouděložné (Rosopsida) Řád: bukotvaré (Fagales) Čeleď: bukovité (Fagaceae) Rod: dub (Quercus) Binomické jméno Quercus robur
 
Dušan KopaRNDr. Dušan Kopa (1935 -) Uničovský rodák vystudoval odbornou geologii na MU v Brně. Od roku 1958 se věnuje, jako samostatný výzkumný pracovník, nejen sbírkovému fondu na mineralogicko-petrografickém oddělení Slezského muzea v Opavě, ale aktivně i výzkumným pracím v terénu. Jsou zaměřeny na petrografii severní Moravy a Slezska.
 
dvoudomá rostlinaSamčí a samičí květy se vyskytují jen na oddělených a tedy samčích a samičích rostlinách, např. vrba jíva a tis červený.
 
dvoudomé rostlinyJednopohlavné, samčí a samičí květy se vyskytují jen na oddělených a tedy samčích a samičích rostlinách (příklady: vrba, tis).
 
dvounažkaSuchý poltivý plod za zralosti se dělící ve dvě nažky.
 
Dymnivka dutá

Corydalis bulbosa

 

Dymnivka dutá - Corydalis bulbosa

 

 
echolokaceOrientace některých živočichů (např. netopýrů) v prostoru vysíláním a zpětnou registrací ultrazvuků.
 
ekologická stabilitazákladní vlastnosti ekosystému je jeho schopnost vlastní autoregulace, která jej udržuje v dynamické rovnováze - v homeostáze. Ekologická stabilita je schopnost ekosystému odolávat vnějším tlakům - cizím faktorům, udržovat se bez podstatných změn po dobu jejich působení, nebo se do původního stavu vracet.
 
ekosystémJe přírodní celek zahrnující všechny organismy na určitém místě (biocenózu) v interakci s fyzikálními faktory a projevující se výraznou strukturou energetických a trofických (potravních) vazeb. Je to základní funkční jednotka zahrnující biotický a abiotický svět
 
ekotypTvarová nebo funkční varianta druhu podmíněná prostředím (klimatem, půdou apod.), která je dědičná.
 
Emanuel OpravilDoc. RNDr. CSc. Emanuel Opravil (1933 -) Absolvent Př.F MU v Brně se narodil v Kvasicích u Kroměříže. Už během studia spolupracoval s tehdejším Slezským studijním ústavem v Opavě, kde později jako paleobotanik založil v Archeologic-kém ústavu první české archeobotanické pracoviště u nás. Je nejen uznávaný vědec, ale navíc objevuje pro veřejnost přírodní zajímavosti okresu. Působí v redakční radě Vlastivědných listů, od jejich založení Maticí slezskou v r. 1975.
 
Emanuel UrbanEmanuel Urban (1821-1901). Od roku 1845 byl tento příborský rodák profesorem opavského gymnázia, později muzejním knihovníkem a dopisovatel různých vědeckých společností. alpinum v Křížkovského sadech v Opavě s pamětní deskou bylo zřízeno na jeho počest. 
 
endemitDruh vázán jen na určité malé území.
 
endozoochorieEndozoochorie je šíření také pomocí živočichů, ale semeno nebo plod zde projde přes trávicí trakt. Rostliny šířící se pomocí endozoochorie mají často jedlé (alespoň pro jistou skupinu živočichů jedlé) dužnaté plody. Živočich plod sežere i se semeny uvnitř a než projde semeno řitním otvorem, uběhne zpravidla nějaká doba, během níž se živočich přemístí na jiné místo a tak dochází k šíření na větší vzdálenosti. Příkladem je například jmelí bílé nebo cesmína paraguayská šířené ptáky či třešeň ptačí (Cerasus avium), bez černý (Sambucus nigra) a mnohé další. Některé diaspory šířící se endozoochorně mají velmi tvrdý obal, který trávicí šťávy trochu naruší, a tak usnadní klíčení.
 
eneolitPozdní doba kamenná na přechodu neolitu a doby bronzové.
 
entomofauna Hmyzí společenstvo.
 
eolickéVýraz spojený s nánosy větrem.
 
epiatlantikMladší doba středního holocénu s rozvojem zemědělství a pastevectví mladší doby kamenné a bronzové.
 
epifytRostlina žijící přisedle na povrchu jiných rostlin, avšak živící se samostatně, neparazitující. V případě jmelí se jedná o poloparazita, který se chová jako epifyt.
 
epizoochorieEpizoochorie je šíření diaspor na povrchu živočichů. K zachycování diaspor na srsti zvířete nebo peří ptáků slouží různé útvary, např. háčky nebo ostny. Příkladem je třeba dvouzubec (Bidens), skřípinec jezerní (Schoenoplectus lacustris), řepík lékařský (Agrimonia eupatoria) nebo svízel přítula (Galium aparine). U rodu lopuch (Arctium sp.) se šíří pomocí epizoochorie celá plodenství úbory, kdy k uchycení na srsti savců (nebo oblečení člověka) slouží háčky na zákrovních listenech. Zvláštním případem je myrmekochorie čili šíření pomocí mravenců, takto se šíří např. semena violek.
 
eratikumBludný balvan, přesunutý z místa původu ledovcem.
 
eroze břehůPodemílání a odnášení materiálu v břehové linii vodním tokem
 
estivaceLetní spánek, snížení životních projevů během suchého a teplého léta, zejména u živočichů v aridních oblastech.
 
etologieNauka zabývající se životními projevy a chováním živočichů.
 
eutrofizaceNadměrný přísun minerálních živin, zejména dusičňanů a fosforu do vodních ekosystémů (obvykle z přehnojených polí). Způsobuje rozvoj zelených řas, ?vodní květ?, což může být vhodné u rybníků s intenzivním rybím hospodářstvím, avšak zcela nevhodné ve vodárenských nádržích (řasy ucpávají filtry. Znehodnocují pitnou vodu).
 
Eva PurkyňováEva Purkyňová (1933) Naše přední znalkyně karbonské a křídové květeny se narodila v Ostravě. V roce 1955 ukončila studia na přírodovědecké fakultě MU v Brně. Než nastoupila, jako paleontoložka,  na právě zakládané paleontologické oddělení Slezského muzea v Opavě v roce 1967, byla zaměstnána v geologickém průzkumu jako specialistka na karbonskou květenu.
 
evoluceVývoj živých organismů na Zemi v průběhu dlouhých geologických období.
 
faunasouhrn živočišných druhů obývajících určité území, zvířena
 
Feng-šuejJe velmi staré učení o harmonii lidského života, o vytvoření šťastného domova i pracoviště; učení, které může naši západní kulturu značně obohatit a pomůže nám mnohé ze složitých oblastí života pochopit.Během vývoje Feng-Šuej došlo v zemi původu (Říše Středu - dnešní Čína) k mnoha střetům o podobu tohoto učení. Ze všech škol, kterých bylo v minulosti více než sto, získalo největší uznání celkem 7 různých škol, které buď v jednodušší podobě nebo v kombinaci těchto škol užívají dnes všichni odborníci v oboru Feng-Šuej. http://www.feng-suej.com/p/1/index.php
 
fenologická pozorováníFenologie, součást ekologie. Zabývá se studiem periodicity životních projevů organizmů v závislosti na kalendářní době. Studuje jednotlivé fenologické fáze (fenofáze), jejich začátek, trvání i konec ve vztahu ke konkrétnímu datu. Vyvozuje dlouhodobé závěry s praktickým významem (např. v zemědělství).
 
fenologieObdobí životních projevů, studované v závislosti na kalendářní době: nejvýraznější u rostlin, např. období rašení, olistění, kvetení a zrání plodu, podmiňuje fenologický vzhled (aspekt) celého společenstva.
 
fenotypSouhrn všech znaků a vlastností jedince, zevní vzhled organizmů jako výsledek interakce jeho genotypu a prostředí.
 
Ficaria verna

Orsej jarní

Orsej jarní (Ficaria verna, syn. Ranunculus ficaria) je bylina z čeledi pryskyřníkovitých libující si v zamokřených stanovištích (bahnité břehy vodních toků a tůní, příkopy, lučiny a křoviny.

Orsej jarní je vytrvalá bylina vytvářející kořenové hlízky. Lodyha je lysá, asi 20 cm vysoká. Listy jsou řapíkaté (přízemní dlouze, lodyžní krátce), srdčitě okrouhlé až ledvinovité, vroubkované, lesklé a lysé. V paždí dolních lístků mohou vyrůstat rozmnožovací hlízky.

Kvete od časného jara až do dubna, zřídka do května. Květy jsou samostatné, 8-12 četné, se žlutými korunními lístky a četnými nektarii.

Plodem je zakrnělá nažka. V květnu usychá celá nadzemní část rostliny, do dalšího roku se uchovávají jen podzemní hlízky a plody.

Pro vysoký obsah vitamínu C se z ní dělával salát, ale jen do doby než vykvetla, po vykvetení je totiž jedovatá.

 

Vědecká klasifikace:

  • Říše: rostliny (Plantae)
  • Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
  • Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
  • Třída: vyšší dvouděložné (Rosopsida)
  • Řád: pryskyřníkotvaré (Ranunculales)
  • Čeleď: pryskyřníkovité (Ranunculaceae)
  • Rod: orsej (Ficaria)

Informace čerpány z wikipedia
 
floémČást cévních svazků tvořena převážně sítkovicemi a sloužící k rozvádění asimilátu (organických látek) v těle rostlin.
 
floraSohrn všech druhů rostlin na určitém místě. Římská bohyně kvetoucí přírody, jara, jejími znaky jsou květiny.
 
fluviálníVzniklý výmolnou a ukládací činností tekoucí (říční) vody.
 
fluvioglaciálHorninová drť přemístěná vodou proudící z tajícího ledovce.
 
flyšSouvrství mořských pískových a břidlicových usazenin bez zkamenělin.
 
fontánaOzdobná kamenná nebo kovová kašna zpravidla s vodotryskem a kaskádami.
 
fosilníZkamenělý, předvěký.
 
fotosyntézaBiochemická reakce v zelených rostlinách, která z anorganických látek vytvářejí látky organické a jsou tak základním zdrojem života na Zemi. Rostlina pomocí chlorofylu váže energii ze slunečního záření a rozkládá vodu, ze vzduchu přijímá oxid uhličitý.
 
Fr.von MückuschFr. von Mückusche (1749-1837). Narodil se v Dolní Červené Vodě na Jesenicku. Vynikající znalec opavské květeny. Zasloužil se o založení muzea při gymnáziu. Jeho význam spočívá především v četných herbářových dokladech, které věnoval vědeckým ústavům ve Vratislavi, Brně a Opavě. 
 
francouzská zahradaCharakteristickým projevem francouzské zahrady je parter s broderií, velké zrcadlové plochy vodních kanálů, vodní schody.
 
František GazdaFrantišek Gazda (1937) Olomoucký rodák žije ve Vítkově od roku 1945. Členem Čs. ornitologické společnosti od r.1964. Od r. 1966 okroužkoval přes 7000 ptáků. Autor příspěvků do odborných časopisů, spolupracovník SMO v Opavě. Léta vedl ornitologický kroužek na DDM ve Vítkově. Vedl skupiny mladých ornitologů na expedicích do Dunajské delty, Bulharska, Jugoslávie a Řecka. V roce 1975 zakládající člen Skupiny pro ochranu a výzkum dravců a sov při ČSO.
 
František KrkavecFrantišek Krkavec (1922-1986) Narodil se v Knínici u Boskovic. Po studiích na PřF MU v Brně učil než se stal vedoucím přírod. oddělení Slezského studijního ústavu v Opavě, kde redigoval  Přírodovědný sborník Ostravského kraje. Od roku 1972 byl pracovníkem SZM - vedoucím Arboreta v Novém Dvoře. Předsedal Vlastivědné společnosti při SZM. Znalec flóry v okrese Opava a ochránce veřejné zeleně.
 
Fraxinus excelsior

Jasan ztepilý

Jasan ztepilý (Fraxinus excelsior) je většinou statný strom dorůstající výšky 30?40 metrů, případně i více, nicméně za méně příznivých podmínek může vyrůst i jako keř. Větve má šedozelené, pupeny černohnědé, vejčité, i po rozemnutí bez výraznější vůně (tím se snadno odliší od ořešáku královského, který má pupeny podobné, ale charakteristicky voňavé). Listy jsou 20?25 cm dlouhé, vstřícné, lichospeřené, 4?5jařmé s 9?13 lístky. Jednotlivé lístky jsou vejčité a kopinaté, dlouze zašpičatělé, drobně ostře zubaté, u řapíku přisedlé. Květy jsou jedno nebo oboupohlavné, nahé, v mnoha barevných variacích od bílé po různé odstíny růžové. Květenstvím je postranní lata. Plody jsou úzce podlouhlé křídlaté nažky leskle hnědé barvy rostoucí na dlouhých převislých stopkách. Kvete od dubna do května (alergologicky je středně významný). Daří se mu ve vlhkých a podmáčených lesích, nebo na sutích. Roste od nížin až po nízké horské polohy. 

 

Vědecká klasifikace:

  • Říše: rostliny (Plantae)
  • Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
  • Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
  • Třída: vyšší dvouděložné (Rosopsida)
  • Řád: olivotvaré (Oleales)
  • Čeleď: olivovníkovité (Oleaceae)
  • Rod: jasan (Fraxinus) 
 
fytocenózaFytocenóza je rostlinná část biocenózy.
 
fytoplanktonDrobné, převážně mikroskopické druhy rostlin (tzv. mikrofyty) vznášející se pasivně ve vodě ) některé bakterie, sinice, zelené řasy houby apod.). Důležití primární producenti ve vodních ekosystémech, zejména v oblastech volné vody. Tvoří nápadné zelené shluky, ?vodní květ?. Jsou základní potravou pro drobné živočichy (zooplankton) a počátečním článkem potravních řetězců ve vodách.
 
fytotelmaMalé vodní nádrže. Trvalé nebo periodické se specializovanými rostlinami, zejména sinicemi a řasami a živočichy. V tůních vznikajících na jaře a vysýchajících počátkem léta mají živočichové krátký generační cyklus. Vyschnutí přetrvávají v diapauze některého stadia (perloočky, létající brouci, ploštice, žábronožky, listonozi apod.). Drobné periodické nádržky vznikající v dutinách stromů, v pařezech se nazývají denrotelmy.Ve skalních dutinách hovoříme o litotelmách. V listových pochvách, zejména bromélií v tropech jsou fytotelmy, kde je dosti bohatá zvířena (stromové žáby a jejich pulci, hmyz a jiní bezobratlí).
 
Gagea lutea

Křivatec žlutý

Křivatec (Gagea Salisb.) je rod jednoděložných rostlin z čeledi liliovité v užším pojetí (Liliaceae). 

Jedná o vytrvalé pozemní byliny, s cibulemi. Některé druhy vytvářejí složené cibule s větším množstvím vedlejších cibulek. Jsou to rostliny jednodomé s oboupohlavnými květy. Listy jsou buď jen v přízemní růžici nebo v přízemní růžici i na lodyze, jsou jednoduché, přisedlé, s listovými pochvami. Čepele listů jsou celokrajné, většinou čárkovité až nitkovité, žilnatina je souběžná. Květy jsou oboupohlavné, jsou v květenstvích, ve vrcholových chocholících, někdy až ve zdánlivém okolíku, vzácněji v hroznech. Pod kětenstvím bývají 2 lodyžní listy, které jsou někdy interpretovány jako listeny, dlší listeny jsou na bázi květních stopek. Okvětí se skládá z 6 okvětních lístků ve 2 přeslenech (3+3), které volné, většinou žluté až žlutozelené, jen vzácně jiných barev. Tyčinek je 6. Gyneceum je složeno ze 3 plodolistů, je synkarpní, semeník je svrchní. Plodem je tobolka, semena jsou velmi četná. 

V ČR roste asi 7 druhů z rodu křivatec (Gagea). Nejběžnější je křivatec žlutý (Gagea lutea), který vyhledává spíše vlhčí stanoviště. Naproti tomu křivatec rolní (Gagea villosa), který se vyznačuje chlupatými květními stopkami, roste na sušších stanovištích teplejších oblastí a patří k silně ohroženým druhům (C2). Křivatec český (Gagea bohemica) je také rostlina sušších stanovišť teplých oblastí, kvete velmi brzy na jaře, někdy i v zimě, pokud je mírná. Patří k silně ohrožené druhy (C2), křivatec český skalní (Gagea bohemica subsp. saxatilis) roste jen na střední Moravě, je kriticky ohrožený (C1). V listnatých lesích, nejčastěji v nížinách, roste křivatec nejmenší (Gagea minima). Křivatec luční (Gagea pratensis) roste na spíše sušších místech teplejších oblastí, stejně jako blízce příbuzný křivatec vstřícnolistý (Gagea transversalis), který se od křivatce lučního dosti těžko odlišuje. Křivatec nizoučký (Gagea pusilla) roste v ČR pouze dosti vzácně na výslunných stáních jižní Moravě. 

Křivatec žlutý - Gagea lutea

 

 
Galium aparine

Svízel přítula

 Svízel přítula - Galium aparine
 
genofondSoubor všech dědičných vlastností druhu, zajišťuje dědičnou rozmanitost druhů (diverzitu).
 
geomorfologieNauka zkoumající tvary zemského povrchu a jejich vývoj.
 
Geranium phaeum

Kakost hnědočervený

Kakost hnědočervený - Geranium phaeum

 

 
glaciályDoby ledové (interglaciály - doby meziledové).
 
glacigennív souvislostí s chladnými obdobími, ledovými dobami souvislostí s chladnými obdobími, ledovými dobami.
 
glacilakustrinníVytvořený ledovcem nebo ledovcového původu v jezeru, například usazeniny.
 
grafiózaEpidemická choroba jilmů vyvolávaná houbou Ophiostoma ulmi, která působí zasychání, hnědnutí a svinování listů a posléze uhynutí stromu.
 
günzGlaciál alpského zalednění následující po dunajském stádiu (název podle řeky Günz).
 
Gustav BraunGustav Braun (1826-1913). Narodil se v Klatovech. Vynikající pedagog na opavském gymnáziu, kde spravoval přírodopisné sbírky. Zanechal nesmírné bohatství v cenných sbírkách ze všech  oborů přírodních věd. Zkoumal flóru okolí Opavy a Frenštátu.
 
habitusCelkový vnější vzhled, souhr zevních (morfologických) znaků, podmíněných přizpůsobením k prostředí a dědičnými vlohami.
 
Hacquetia epipactis

Hvězdnatec čemeřicový

 

Hvězdnatec čemeřicový - Hacquetia epipactis

 

 Hvězdnatec čemeřicový je vytrvalá rostlina, která vyhání ze šupinatého oddenku 1-2 dlouze řapíkaté listy a 1-2 bezlisté stvoly. Stvoly nesou na konci strbouly žlutavých kvítků, věnčených korunovitě zbarveným obalem, složeným z 5-6 velkých zubatých žlutozelených listenů. Hvězdnatec patří do čeledi mrkvovitých, i když na první pohled to tak nevypadá. 

 
haustoriaSavé orgány parazitických rostlin vrůstající do vodivého pletiva hostitele, z něhož odčerpávají živiny (u dřevin např. jmelí, u bylin např. kokotice).
 
hálkaZvláštní útvary (nádory) na nejrůznějších částech rostlinného těla, které způsobují různí živočichové:  roztoči, žlabatky, mšice a bejlomorky, ale známe i hálky působené bakteriemi, plísněmi a houbami (příklad: z vajíčka  nakladeného žlabatkou  se v listu dubu vylíhne larva, která produkuje růstové hormony - auxiny a vyvolá tím bujení pletiv,  čímž si opatřuje potravu).
 
hibernaceZimní spánek živočichů, kteří v klidovém stavu a při útlumu všech fyziologických procesů přečkávají ve vhodném úkrytu nepříznivé zimní období.
 
holotyp Typický exemplář (případně jediný), podle kterého byl popsaný nový druh.
 
homeostazeStav dynamické funkční rovnováhy v živém organismu: ekol. schopnost organizmu, populace udržet relativně konstantní vnitřní prostředí v situaci, kdy vnější prostředí se mění.
 
homo erectusFosilní člověk vzpřímený, opočlověk, sběrač a lovec znající oheň.
 
homo habilisFosilní člověk zručný, schopný varábět nástroje.
 
homo sapiensFosilní a současný člověk rozumný, nadaný rozumovými schopnostmi.
 
homo sapiens sapiensVyspělá forma člověka rozumného (současného i fosilního)yspělá forma člověka rozumného (současného i fosilního).
 
HořinaStřední část údolí potoka Hořiny s přilehlými loukami je vůbec nejstarším chráněným územím v okrese Opava
 
hostitelská živnáRostlina, která je potravou určitého druhu hmyzu.
 
Humulus lupulus

Chmel otáčivý

Chmel otáčivý (Humulus lupulus) je vytrvalá dvoudomá pravotočivá liána z čeledi konopovitých. 

Vzhled: 

Lodyhy má 2 až 6 m dlouhé drsně chlupaté. Palisty jsou téměř srostlé, listy vstřícné, dlouze řapíkaté. 

Použití:

Chmel patří k velmi starým kulturním rostlinám. Už ve středověku pojídali labužníci chmelové výhonky se solí, pepřem, octem a olejem a věřili v jeho léčebné účinky. První údaje o pěstování chmele na území ČR jsou z roku 859. Významně se o jeho rozšíření v českých zemích zasadil císař Karel IV.

Mladé výhonky chmele se dodnes někdy užívají jako zelenina (?chmelový chřest?). Z výhonků se též připravují polévky i omelety, ale nakládají se také jako zelenina.

Hlávky samičích květů (chmelové šištice) nebo extrakt z nich se používají v pivovarnictví při výrobě piva, obsahují totiž hořčiny (lupulin), které mu dodávají chuť a aroma. Jelikož květy ztrácejí po opylení na kvalitě, je třeba dbát na to, aby se ve chmelnici nevyskytovaly samčí rostliny. První historická zmínka o užití chmele pro dochucení piva pochází z listiny franského krále Pipina III. Krátkého z r. 768.

Český chmel (pěstovaný v Poohří (Žatecko), Polabí (Úštěcko) a na Hané (Tršicko)) patří k nejkvalitnějším na světě a občas bývá označován za zelené zlato. Chmelnice vedle pole s obilím Chmelnice vedle pole s obilím

Jedná se rostlinu vytrvalou (tzv.trvalku), na jednom místě vydrží 20 - 25 let.

Menší množství se využívá i ve farmaceutickém průmyslu, potravinářství a při výrobě kosmetických přípravků.

Samčí rostliny jsou při kulturním pěstění likvidovány, aby se zabránilo opylení samičích chmelových šištic, které opylením ztrácejí na kvalitě. 

Lidové léčitelství:

V lidovém léčitelství se využívá jako sedativum a také povzbuzuje chuť k jídlu. Sbírají se mladé výhonky, které zatím neprorostly na světlo a obsahují hodně vitamínů skupiny B i minerálních látek. 

 

Vědecká klasifikace:

  • Říše: rostliny (Plantae)
  • Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
  • Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
  • Třída: vyšší dvouděložné (Rosopsida)
  • Řád: kopřivotvaré (Urticales)
  • Čeleď: konopovité (Cannabaceae)
  • Rod: chmel (Humulus)
  • Druh: chmel otáčivý (Humulus lupulus) 
 
Hvězdnatec čemeřicový

 Hacquetia epipactis 

Hvězdnatec čemeřicový - Hacquetia epipactis

Hvězdnatec čemeřicový je vytrvalá rostlina, která vyhání ze šupinatého oddenku 1-2 dlouze řapíkaté listy a 1-2 bezlisté stvoly. Stvoly nesou na konci strbouly žlutavých kvítků, věnčených korunovitě zbarveným obalem, složeným z 5-6 velkých zubatých žlutozelených listenů. Hvězdnatec patří do čeledi mrkvovitých, i když na první pohled to tak nevypadá. 

 
hydrobiologieVěda zabývající se zkoumáním vztahů mezi vodními organismy navzájem a prostředím, které je obklopuje.
 
hydroserieSukcesní řada stadií společenstev při postupném zarůstání a zazemňování vodních biotopů až ke konečnému klimaxu.
 
hyfaHoubové vlákno článkované (mnohobuněčné) nebo nečlánkované (jednobuněčné), u vyšších hub tvořící plodnici a podhoubí, část těla lišejníků.
 
hygrofilní druhyVlhkomilné druhy rostlin a živočichů (opak xerofilní - suchomilné).
 
imagoDospělec, konečné stadium individuálního vývoje jedince hmyzu, vyvíjí se z kukly nebo dospělé nymfy.
 
Impatiens RoyleiNetýkavka Royleova
 
imprintingvtiskování 1. rychlá fixace odpovědi na podnět, s nímž se jedinec v jednom nebo několika případech 2. způsob učení mláďat živočichů, jímž si v určitém senzitivním období vytvářejí představu matky pro celý život
 
indikator ekologickýNapř. živý organismus, jehož přítomnost, změna stavu nebo množství svědčí o změně vlastností okolního prostředí.
 
instardílčí vývojový stupeň larválního stadia hmyzu
 
interglaciályDoby meziledové.
 
intravilánVe středověku území v hradbách, obecně zastavěné pozemky ve městě a pozemky určené k zástavbě.
 
inundační zónaZóna přechodných záplav v nivách řek, dosahujících maxima pravidelně na jaře při tání sněhu.
 
Iris pseudocorus

Kosatec žlutý

 Kosatec žlutý - Iris pseudocorus

 

 
Isopyrum thalictroidesZapalice žluťuchovitá
 Zapalice žluťuchovitá - Isopyrum thalictroides

 

 
Ivan MusilDoc.Ing. Ivan Musil, CSc.(1933) Docent dendrologie na Lesnické a environmentální fakultě ČZU v Praze. Pochází z Brna. Dendrologem Arboreta SM v Novém Dvoře u Opavy se stává r. 1964. Zakládá zde významnou sbírku javorů a borovic. Počátkem normalizace je odvolán z vedoucí funkce a posléze donucen odejít do lesního provozu (1976). Po sametové revoluci působí jako ředitel Lesního závodu Vítkov, později Školního lesního podniku ML Křtiny Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně. V r. 1996 je vyzván k habilitaci na Lesnické fakultě ČZU v Praze a k převzetí výuky lesnické dendrologie; působí zde do svých 72 roků. Publikoval na 150 vědeckých a odborných prací, včetně třídílných vysokoškolských skript Lesnické dendrologie a Dendrologických srovnávacích tabulek. V současné době se v nakladatelství Academia Praha připravuje vydání jeho publikace Jehličnaté dřeviny (Lesnická dendrologie 1).
 
Jaroslav ŠedivýMUDr. Jaroslav  Šedivý (1926 - 2002 Znamenitý člověk, lékař a propagátor jógy MUDr.Jaroslav Šedivý pocházel ze Žabic u Židlochovic. Po studiích na brněnské Univerzitě J.E.Purkyněho se přestěhoval do Opavy, kde pracoval na tehdejším OÚNZ. Jako uznávaný specialista vedl interní ambulanci. Ve volném čase se věnoval přírodním vědám, zejména studiu hub. Pod hlavičkou Slezského zemského muzea vedl houbařské exkurze, v r.1969 se podílel na organizování mezinárodní mykologické konference, po odborné stránce zajišťoval přezkoušení tržních houbařů, na Opavsku zastal práci fungující houbařské poradny. Zasloužil se nemalou měrou o zvýšení ekologického povědomí a znalostí hub laické veřejnosti. Jako mykolog byl nepostradatelný i ve své profesi lékaře, kde ordinoval při každé otravě či příhodě po požití hub.
 
Jasan ztepilý

Fraxinus excelsior

Jasan ztepilý (Fraxinus excelsior) je většinou statný strom dorůstající výšky 30?40 metrů, případně i více, nicméně za méně příznivých podmínek může vyrůst i jako keř. Větve má šedozelené, pupeny černohnědé, vejčité, i po rozemnutí bez výraznější vůně (tím se snadno odliší od ořešáku královského, který má pupeny podobné, ale charakteristicky voňavé). Listy jsou 20?25 cm dlouhé, vstřícné, lichospeřené, 4?5jařmé s 9?13 lístky. Jednotlivé lístky jsou vejčité a kopinaté, dlouze zašpičatělé, drobně ostře zubaté, u řapíku přisedlé. Květy jsou jedno nebo oboupohlavné, nahé, v mnoha barevných variacích od bílé po různé odstíny růžové. Květenstvím je postranní lata. Plody jsou úzce podlouhlé křídlaté nažky leskle hnědé barvy rostoucí na dlouhých převislých stopkách. Kvete od dubna do května (alergologicky je středně významný). Daří se mu ve vlhkých a podmáčených lesích, nebo na sutích. Roste od nížin až po nízké horské polohy. 

 

Vědecká klasifikace:

  • Říše: rostliny (Plantae)
  • Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
  • Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
  • Třída: vyšší dvouděložné (Rosopsida)
  • Řád: olivotvaré (Oleales)
  • Čeleď: olivovníkovité (Oleaceae)
  • Rod: jasan (Fraxinus) 
 
jednodomá rostlinaSamčí pohlavní orgány (tyčinky) i samičí pohlavní orgány (pestíky)  jsou na jedné rostlině. Květy jsou buď jednopohlavné (mají jen tyčinky nebo jen pestík) např. u jehličnanů nebo jsou v jednom oboupohlavném či obojakém květu.
 
jednopohlavné květyNapř. květy jehličnanů, kde jsou samostatné samičí květy se samičími pohlavními buňkami  vajíčky a květy samčí se samčími pohlavními buňkami - pylem.
 
jehnědaJednoduché hroznovité květenství, zpravidla převislé, v celku opadavé, květy téměř přisedlé.
 
jezeroPřirozená vodní nádrž: prohlubeň naplněná sladkou nebo slanou vodou. Horizontálně se dělí na zónu pobřežní (litorální) a zónu volné vody (limentickou, vertikálně se dělí na horní prosvětlenou vrstvu vody (epilimnion), střední skočnou vrstvu (termoklinu  v níž skokem klesá teplota) a spodní vrstvu vody (hypolimnion).
 
Jindřich RoháčekRNDr. Jindřich Roháček, CSc.(1951) Entomolog, celosvětově uznávaný specialista na některé čeledi dvoukřídlého hmyzu (Diptera). Pochází z Třeště na Jihlavsku, ale po ukončení studiu přírodovědecké fakulty MU v Brně zakotvil v Opavě, kde pracuje jako vědecký pracovník a vedoucí oddělení přírodních věd Slezského zemského muzea. Na entomologickém pracovišti vybudoval rozsáhlou sbírku dvoukřídlých s cennými doklady ze Slezska, Moravy a Slovenska a početným typovým materiálem.
 
Jiří GillMgr. Jiří Gill (1936) Nadšený ochránce přírody, původním povoláním učitel se narodil se v Českém Těšíně. Jako dlouholetý pracovník Okresní stanice mladých přírodovědců se zasloužil o propagaci myšlenek hnutí Brontosaurus na Opavsku. Organizoval tábory s ochranářským programem (sanační zásahy v zámeckých parcích Raduň, Hradec nad Moravicí). Vyvíjí přednáškovou činnost, nejen u nás alei v Polsku. Organizuje botanické vycházky a spolupracuje s Arboretem v Novém Dvoře a muzeem v Českém Těšíně.Je spoluautorem sedmi videofilmů, ve kterých představuje veřejnosti přírodovědně hodnotná místa okresu Opava. Je aktivní skaut.
 
Jiří LissekJiří Lissek (1946) povoláním geodet, se narodil v Opavě v roce. Je zakládajícím členem Českého svazu ochránců přírody a aktivním členem České ornitologické společnosti. Od roku 1884 pořizuje fotografickou dokumentaci památných a významných stromů v okrese Opava, z nichž některé již neexistují. Provádí evidenci čapí populace a  pro mládež připravuje u  stanice ČSOP na Vikštejně každoročně akce ke Dni Země.
 
Johann WilschowitzJohann Wischowitz (1881-1945) Narodil se v Sobotíně na Šumpersku. Vystudoval učitelství ve Vídni a od roku 1919 učil na německém gymnáziu v Opavě. Věnoval se sběru devonských zkamenělin. Několik set fosilií z jeho sběrů je ve sbírkách SZM v Opavě.
 
Josef DudaJosef Duda (1925) Narodil se v Komárově, přírodovědeckou fakultu absolvoval v Brně na MU a po promoci nastoupil na botanické oddělení Slezského muzea v Opavě. Ve světě je znám jako velký znalec játrovek, a to nejen z našeho území. Na botanickém pracovišti vytvořil sbírku světového významu. Detailně prozkoumal území Nízkého Jeseníku a přírodní rezervace v něm.
 
Kakost hnědočervený

Geranium phaeum

Kakost hnědočervený - Geranium phaeum

 

 
karbonJe geologickým útvarem prvohor. Počátek karbonského útvaru se klade 354 miliónů.
 
karotenčervené nebo oranžové barvivo obsažené hlavně v rostlinných tkáních (npř. v mrkvi, ovoci a v některých listech dřevin) vzniká z něho vitamin A
 
karotenoidSkupina přirozených žlutých až červených organických barviv rozpustných v tucích, obsažených např. v rostlinách.
 
kárové údolíÚdolí vytvořené ledovcovou činností.
 
kioskZahradní pavilon bizarního vzhledu, převzatý z turecké architektury.
 
klasJednoduché hroznovité květenství s přisedlými květy.
 
klimaPodnebí, dlouhodobý režim počasí (meteorologických prvků) na určitém místě zemského povrchu.
 
klimaxKonečné stadium sukcese rostlinného společenstva s příslušnou biocenózou, mající obvykle největší druhovou diverzitu, nejvíc potravních vazeb, proto i největší rovnovážnou stabilitu, produkci i nejekonomičtější koloběh látek a jednosměrný tok energie.
 
kloakaJe zvířecí orgán, do něhož je vyústěna trávicí, vylučovací a často i rozmnožovací soustava.
 
Knotovka červená

Melandrium rubrum

 Knotovka červená - Melandrium rubrum

 

 
Kokořík mnonokvětý

Polygonatum multiflorum

Kokořík (Polygonatum) je rod jednoděložných rostlin z čeledi konvalinkovité (Convallariaceae). Někteří autoři ho však řadí do čeledi liliovité v širším pojetí (Liliaceae s.l.), jiní do čeledi listnatcovité v širším pojetí (Ruscaceae s.l.). 

Jedná se o vytrvalé pozemní byliny, vzácně epifyty s oddenky. Jsou to rostliny jednodomé s oboupohlavnými květy. Listy jsou jednoduché, přisedlé nebo krátce řapíkaté, střídavé, vstřícné nebo v přeslenech. Čepele jsou nejčastěji čárkovité, kopinaté nebo vejčité. Květy jsou jednotlivé nebo v chudých květenstvích, vyrůstajících z úžlabí listu, jedná se o chocholíky, okolíky nebo hrozny. Okvětí se skládá ze 6 okvětních lístků, které jsou do poloviny nebo ještě více srostlé v okvětní trubku. Tyčinek je zpravidla 6, většinou zčásti srostlé s okvětní trubkou. Gyneceum je složeno ze 3 plodolistů, je synkarpní, semeník je svrchní. Plod je dužnatý, jedná se o bobuli, za zralosti modré až černé nebo červené barvy. 

 

Vědecká klasifikace:

  • Říše: rostliny (Plantae)
  • Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
  • Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
  • Třída: jednoděložné - (Liliopsida)
  • Řád: liliotvaré (Liliales)
  • Čeleď: konvalinkovité (Convallariaceae)
  • Rod: Kokořík (Polygonatum)

 Kokořík mnonokvětý - Polygonatum multiflorum
 
Konvalinka vonná

Convallaria majalis

Konvalinka vonná (Convallaria majalis) je vytrvalá jedovatá rostlina z čeledi konvalinkovité. Je rozšířena po celé Evropě vyjma nejsevernějších a nejjižnějších oblastí, v Malé Asii a odpovídajících oblastech Asie až po Čínu a Japonsko a v Severní Americe. Jako okrasná rostlina se pěstuje i leckde mimo tyto oblasti. 

Vytrvalá až 20 cm vysoká jedovatá bylina s plazivým větveným oddenkem.

Listy zpravidla dva (vzácně 3), jsou jednoduché, řapíkaté, dole s pochvovitými šupinami, elipsovitě šupinaté, celokrajné a lysé.

Kvete v květnu až červenci. Květy vyrůstají v řídkém jednostranném hroznu neseném na přímém stvolu. Jsou krátce stopkaté, nicí a vonné. Okvětí je bílé nebo nažloutle zarůžovělé, složené ze 6 srostlých okvětních lístků, je kulatě zvonkovité, s šesti odstálými až ohnutými cípy.

Tyčinek je 6, ve 2 přeslenech (3+3), gyneceum je složeno ze 3 plodolistů, je synkarpní, semeník je svrchní.

Plodem jsou jedovaté jasně červené 2-6 semenné bobule. 

Jde o v České republice chráněnou rostlinu rostoucí od nížin do hor ve světlých lesích a křovinách a na horských loukách. Upřednostňuje kyselé a kypré půdy, ale často roste i na půdách vápnitých. 

K otravě může dojít žvýkaním stonku či listů, nebo pojídáním červených plodů. Otrávit se lze i vodou z vázy, ve které byly konvalinky. Příznaky otravy jsou nevolnost, zažívací potíže (zvracení, průjem), zvýšeným močením a omámenost, závratěmi nebo křečemi. Při požití většího množství plodů je třeba vyhledat lékaře, neboť mohou nastat srdeční komplikace, zejména u lidí se slabším srdcem. 

Konvalinka vonná (Convallaria majalis) má v zemi dužnaté oddenky, kterými se ve vhodných podmínkách rozšiřuje do svého okolí. Nejraději má kyselejší hlinitopísčité půdy v polostínu. Rozmnožuje se dělením trsů, což v praxi vypadá tak, že příslušný trs opatrně vyryjeme ze země a rukama rozlámeme na několik dílů tak, aby každý konec oddenku (puk) měl dostatečné množství kořínků. Ty pak opět zasázíme na nové místo. Nejvhodnější termín je včasný podzim (září), v nejhorším i později, pokud vydrží bezmrazé a vlhké počasí. V opačném případě je lépe zvolit časné jaro (únor - březen), kdy bývá zem dostatečně vlhká. 

 

Vědecká klasifikace:

  • Říše: rostliny (Plantae)
  • Podříše: vyšší rostliny (Cormobionta)
  • Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
  • Třída: jednoděložné (Liliopsida)
  • Řád: liliootvaré (Liliales)
  • Čeleď: konvalinkovité (Convallariaceae)
  • Rod: konvalinka (Convallaria)
 Konvalinka vonná - Convallaria majalis
 
Kopřiva dvoudomá

Urtica dioica

Kopřiva dvoudomá (Urtica dioica) je nejznámější a nejrozšířenější zástupce rodu kopřiva. Ve střední Evropě je v současné době vnímána jako expandující druh. Je ale také široce využívána jakožto léčivá bylina či jako důležitá část potravy kachňat či housat při malochovu této drůbeže. V České republice se kromě ní běžně vyskytuje ještě její menší a méně nápadná příbuzná kopřiva žahavka. 

Vzhled: 

Statná vytrvalá dvoudomá bylina dorůstající výšky 50?150 cm, výjimečně až 2 metrů. Lodyhy jsou přímé, nevětvené (pouze u vyšších rostlin se však v horní polovině větvit mohou). V zemi vytváří plazivý žlutavý oddenek. Listy jsou řapíkaté, široce vejčité až kopinaté, špičaté a pilově zubaté. Kvete od června do října. Samčí květenství jsou latovitá, přímá a převislá, samičí klasovitá nebo hroznovitá a kratší, během květu přímá, odkvetlá nicí. Okvětí je zelenavé. Květy jsou jednopohlavné, zpravidla dvoudomé, výjimečně se vyskytují jednodomá uspořádání, v tom případě bývají květenství většinou jednopohlavná. plodem jsou vejčité nažky. Celá rostlina je pokryta žahavými chlupy. Dříve se mělo za to, že tyto žahavé chlupy obsahují kyselinu mravenčí, poslední výzkumy ale ukazují, že je to směs tří chemikálií ? histaminu na podráždění kůže, acetylcholin na vyvolání pocitu pálení a serotoninu na zvýšení účinků dvou předchozích látek.

Předchozí stručný popis nemůže být vyčerpávající už proto, že jde o velice proměnlivý druh nabývající mnoha rozličných forem. Díky tomu existuji samozřejmě i popisy mnoha vnitrodruhových taxonů na bázi poddruhů a variet, ovšem jejich hodnota je často značně pochybná. 

Význam: 

Kopřiva dvoudomá je sbírána jako léčivá rostlina velmi širokého použití. Za zdraví prospěšné se též považují pokrmy z ní připravené ? kopřivové polévky, saláty či špenáty. Jako důležité obohacení potravy se sekané listy kopřivy přidávají do potravy drůbeži. Je považována za přadnou rostlinu, ovšem podřadné kvality. Kopřiva je ovšem vnímána též jako nevítaný plevel na zahrádkách, na loukách poblíž chat a chalup či v příkopech. Pravidelný pokos ji ale celkem spolehlivě potlačuje. 

 

Vědecká klasifikace:

  • Říše: rostliny (Plantae)
  • Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
  • Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
  • Třída: dvouděložné (Magnoliopsida)
  • Řád: kopřivotvaré (Urticales)
  • Čeleď: kopřivovité (Urticaceae)
  • Rod: Kopřiva (Urtica)
Informace čerpány z wikipedia .
 
kořenová čistírnaBiologické čistírny odpadních vod, kde se využívá rostlin s vysokými nároky na živiny. Jsou celoročně v provozu, vhodně začleněné do krajiny, vyžadují minimální technologické vybavení a minimální obsluhu.
 
Kosatec žlutý

Iris pseudocorus

 Kosatec žlutý - Iris pseudocorus

 

 
Kostival lékařský

Symphytum officinale

Kostival lékařský - Symphytum officinale

 

 
krajinářský parkAreál komponovaný volným, nepravidelným způsobem, respektujícím nebo napodobujícím přirozenou krajinu.
 
krajinný parkMimořádně rozlehlý přírodní park 19. století, spojující monumentální krajinné prostory dalekými průhledy.
 
Křídlatka japonská

Reynoutria japonica

Křídlatka japonská (Fallopia japonica, syn. Reynoutria japonica) je vytrvalá vysoká bylina s přímou dutou lodyhou. Listy jsou světle zelené, vejčité, na vrcholu zúžené. Kvete malými bílými kvítky uspořádaných do laty. Plodem je černá nažka. Jedná se o nepůvodní zdomácnělý druh, původně vysazovaný jako okrasná rostlina. Vytváří husté porosty, které vytlačují původní rostlinstvo. Je proto označována jako invazní druh. Její rychlý růst je však také předmětem zkoumání jejího možného využití pro energetiku, neboť vytváří velké množství biomasy. 

 

Vědecká klasifikace:

  • Říše: rostliny (Plantae)
  • Podříše: zelené rostliny (Viridiplantae)
  • Oddělení: rostliny krytosemenné (Magnoliophyta)
  • Třída: vyšší dvouděložné rostliny (Rosopsida)
  • Řád: rdesnotvaré (Polygonales)
  • Čeleď: rdesnovité (Polygonaceae)
  • Rod: křídlatka (Reynoutria) 
 
křídloBlanité křídlo na semenu většiny nahosemenných.
 
Křivatec žlutý

Gagea lutea

Křivatec (Gagea Salisb.) je rod jednoděložných rostlin z čeledi liliovité v užším pojetí (Liliaceae). 

Jedná o vytrvalé pozemní byliny, s cibulemi. Některé druhy vytvářejí složené cibule s větším množstvím vedlejších cibulek. Jsou to rostliny jednodomé s oboupohlavnými květy. Listy jsou buď jen v přízemní růžici nebo v přízemní růžici i na lodyze, jsou jednoduché, přisedlé, s listovými pochvami. Čepele listů jsou celokrajné, většinou čárkovité až nitkovité, žilnatina je souběžná. Květy jsou oboupohlavné, jsou v květenstvích, ve vrcholových chocholících, někdy až ve zdánlivém okolíku, vzácněji v hroznech. Pod kětenstvím bývají 2 lodyžní listy, které jsou někdy interpretovány jako listeny, dlší listeny jsou na bázi květních stopek. Okvětí se skládá z 6 okvětních lístků ve 2 přeslenech (3+3), které volné, většinou žluté až žlutozelené, jen vzácně jiných barev. Tyčinek je 6. Gyneceum je složeno ze 3 plodolistů, je synkarpní, semeník je svrchní. Plodem je tobolka, semena jsou velmi četná. 

V ČR roste asi 7 druhů z rodu křivatec (Gagea). Nejběžnější je křivatec žlutý (Gagea lutea), který vyhledává spíše vlhčí stanoviště. Naproti tomu křivatec rolní (Gagea villosa), který se vyznačuje chlupatými květními stopkami, roste na sušších stanovištích teplejších oblastí a patří k silně ohroženým druhům (C2). Křivatec český (Gagea bohemica) je také rostlina sušších stanovišť teplých oblastí, kvete velmi brzy na jaře, někdy i v zimě, pokud je mírná. Patří k silně ohrožené druhy (C2), křivatec český skalní (Gagea bohemica subsp. saxatilis) roste jen na střední Moravě, je kriticky ohrožený (C1). V listnatých lesích, nejčastěji v nížinách, roste křivatec nejmenší (Gagea minima). Křivatec luční (Gagea pratensis) roste na spíše sušších místech teplejších oblastí, stejně jako blízce příbuzný křivatec vstřícnolistý (Gagea transversalis), který se od křivatce lučního dosti těžko odlišuje. Křivatec nizoučký (Gagea pusilla) roste v ČR pouze dosti vzácně na výslunných stáních jižní Moravě. 

Křivatec žlutý - Gagea lutea

 

 
KubačkaKubačka
 
kulmJílovitopísčitá hornina ze spodního karbonu.
 
kultivarUměle vypěstovaná, nedědičná sorta rostlin.
 
kvartérNejmladší období geologické minulosti vyznačující se střídáním chladných a teplejších dob a vznikem a vývojem člověka, čtvrtohory, antropozoikum.
 
Kysucké vrchyGeomorfologický celek na SZ Slovenska, ve Středních Beskydech. Členitá vrchovina, nejvyšší Pupov vrch 1094 m.n.m.
 
Ladislav KempnýLadislav Kempný (1909) Entomolog a ornitolog se širokými zájmy se narodil v Hrabyni. Po vystudování filosofické fakulty v Brně vedl již v roce 1949 zoologický referát tehdejšího Slezského studijního ústavu, který byl založen za účelem pozvednutí vědeckého výzkumu českého Slezska.  Se svými spolupracovníky prováděl rozsáhlé terénní výzkumy entomofauny  Slezska.
 
laločnatý listČepel listu je rozdělena do několika laloků.
 
Lamperta planeriMihule potoční
 
lataSložené hroznovité květenství s dlouhým hlavním vřetenem, zakončeným květem, s postranními větvemi na bázi nejdelšími, k vrcholu květenství postupně kratšími.
 
Lathraea squamaria

Podbílek šupinatý

Podbílek šupinatý (Lathraea squamaria Linné) je nezelená parazitická bylina z čeledi krtičníkovitých parazitující na kořenech převážně listnatých stromů, méně na kořenech jehličnanů.

  • Vytrvalá, až 25 cm vysoká, nezelená bylina, rostoucí až z 50 cm dlouhého, masitého oddenku pokrytého bílými šupinani.
  • Lodyha je přímá, dužnatá, narůžovělá nebo bílá.
  • Šupinovité lístky jsou narůžovělé.
  • Drobné, trubkovité, krátce stopkaté, světle nachové květy tvoří jednostranný hrozen.
  • Kvete v březnu až květnu.
  • Plodem je tobolka.
 
Podbílek šupinatý roste ve vlhkých listnatých nebo smíšených lesích, zejména podél lesních potoků.
 
Podbílek šupinatý obsahuje jedovaté glykosidy.
 
 
Vědecká klasifikace:
  • Říše: rostliny (Plantae)
  • Podříše: vyšší rostliny (Cormobionta)
  • Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
  • Třída: vyšší dvouděložné (Rosopsida)
  • Řád: krtičníkotvaré (Scrophulariales)
  • Čeleď: krtičníkovité (Scrophulariaceae)
  • Rod: Podbílek (Lathraea )
Podbílek šupinatý - Lathraea squamaria
 
lenticelaDrobné okrouhlé až protáhlé bradavičky na povrchu větví a kmene, umožňující výměnu plynů mezi vnitřními pletivy a vnějším prostředím.
 
letorostVětévka dřeviny vyrostlá v jednom vegetačním období.
 
lichozpeřený listJe složen z lichého počtu lístků, přisedajících ke společnému vřeteni.
 
ligninZákladní součást dřevní tkáně, dřevovina.
 
Lilie zlatohlávek

Lilium martagon

Liliovité (Liliaceae Juss. s. str.) je čeleď jednoděložných rostlin z řádu liliotvaré (Liliales). 

Liliovité - jedná se zpravidla o vytrvalé pozemní byliny, převážně s cibulemi, jsou jednodomé s oboupohlavnými květy. Mladé stonky se v uzlinách snadno nelámou. Listy jsou nahloučeny na bázi, nebo nikoliv, jsou jednoduché, přisedlé nebo řapíkaté, střídavé (jen výjimečně vstřícné nebo v přeslenech), uspořádané nejčastěji spirálně, s listovými pochvami nebo bez nich. Listy zpravidla dobře vyvinuty, vzácně jsou redukované. Čepele listů jsou celokrajné, ploché, žlábkovité, svinuté nebo oblé, čárkovité až kopinaté, nebo někdy vejčité, žilnatina je souběžná. Jazýček chybí. Květy jsou oboupohlavné, jsou jednotlivé nebo v květenstvích, zpravidla v hroznech, latách nebo okolících. Květy jsou podepřeny listeny nebo nikoliv, listen pod květenstvím ve tvaru toulce není přítomen. Květy jsou pravidelné nebo vzácněji trochu nepravidelné, pokud nepravidelné, potom jsou souměrné (zygomorfní). Okvětí je vyvinuto, zpravidla 6 okvětních lístků ve 2 přeslenech, vzácně okvětí rozlišeno na kalich a korunu, okvětní lístky jsou volné, různých barev. Tyčinek je 6, ve 2 přeslenech, nejsou srostlé s okvětím ani navzájem. Gyneceum je složeno ze 3 plodolistů, je synkarpní, čnělka je 1, blizna 1 nebo 3, semeník je svrchní. Plod je suchý, pukavý, převážně tobolka. 

 Lilie zlatohlávek - Lilium martagon

 

 

 
Lilium martagon

Lilie zlatohlávek

Liliovité (Liliaceae Juss. s. str.) je čeleď jednoděložných rostlin z řádu liliotvaré (Liliales). 

Liliovité - jedná se zpravidla o vytrvalé pozemní byliny, převážně s cibulemi, jsou jednodomé s oboupohlavnými květy. Mladé stonky se v uzlinách snadno nelámou. Listy jsou nahloučeny na bázi, nebo nikoliv, jsou jednoduché, přisedlé nebo řapíkaté, střídavé (jen výjimečně vstřícné nebo v přeslenech), uspořádané nejčastěji spirálně, s listovými pochvami nebo bez nich. Listy zpravidla dobře vyvinuty, vzácně jsou redukované. Čepele listů jsou celokrajné, ploché, žlábkovité, svinuté nebo oblé, čárkovité až kopinaté, nebo někdy vejčité, žilnatina je souběžná. Jazýček chybí. Květy jsou oboupohlavné, jsou jednotlivé nebo v květenstvích, zpravidla v hroznech, latách nebo okolících. Květy jsou podepřeny listeny nebo nikoliv, listen pod květenstvím ve tvaru toulce není přítomen. Květy jsou pravidelné nebo vzácněji trochu nepravidelné, pokud nepravidelné, potom jsou souměrné (zygomorfní). Okvětí je vyvinuto, zpravidla 6 okvětních lístků ve 2 přeslenech, vzácně okvětí rozlišeno na kalich a korunu, okvětní lístky jsou volné, různých barev. Tyčinek je 6, ve 2 přeslenech, nejsou srostlé s okvětím ani navzájem. Gyneceum je složeno ze 3 plodolistů, je synkarpní, čnělka je 1, blizna 1 nebo 3, semeník je svrchní. Plod je suchý, pukavý, převážně tobolka. 

 Lilie zlatohlávek - Lilium martagon

 

 
limnické sedimentyUsazeniny, které vznikly ve vnitrozemských sladkých jezerních vodách, na složení se nepodílejí uloženiny mořského původu.
 
Lípa velkolistá

Tilia platyphyllos

Lípa velkolistá, příp. širolistá, (Tilia platyphyllos Scop.) je statný strom dosahující výšky přes 25 m, za určitých podmínek však může růst též jako keř. Hodně se podobá lípě malolisté, se kterou se často kříží. Čisté jedince lze rozeznat podle barvy chmýří v úhlech žilek ? u lípy malolisté je rezavé, u lípy velkolisté bělavé. Kříženec se nazývá lípa obecná (Tilia x vulgaris Hayne, syn. Tilia europaea L. p.p.) a může vypadat různě. Obecně lze říci, že lípa velkolistá má větší květy i plody než malolistá. Zralý oříšek na rozdíl od plodu lípy malolisté nelze v prstech zmáčknout, je mnohem více dřevnatý a žebernatý.

 

Rozšíření:

Lípa velkolistá roste přirozeně v Z, střední a JV Evropě, izolovaně v J Švédsku, na Kavkaze a v Malé Asii. V České republice ji můžeme vidět zejména v listnatých lesích od nížin až do nižších horských poloh. Je to typický druh suťových lesů (sv. Tilio-Acerion), vzácně jako příměs bučin.

 

Význam:

Pokud jde o její užití, platí v podstatě totéž, co u lípy malolisté. Čaj z květů lípy malolisté i velkolisté se užívá jako prostředek proti nachlazení, často v kombinaci s medem. 

 

Vědecká klasifikace:

  • Říše: rostliny (Plantae)
  • Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
  • Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
  • Třída: vyšší dvouděložné (Rosopsida)
  • Řád: slézotvaré (Malvales)
  • Čeleď: lipovité (Tiliaceae)
  • Rod: lípa (Tilia)
  • Binomické jméno Tilia platyphyllos 
 
litorálníPobřežní pásmo na okrajích vodních nádrží, obvykle zarostlé vyššími vodními rostlinami. Je vymezeno hloubkou vody prosvětlenou slunečním zářením.  Dělí se na a) sublitorál, vymezený nízkou letní hladinou vody, b) eulitorál, v němž dochází k velkému kolisání vodní hladiny během roku, c) epilitorál, kde půda již není přeplavována vodou, nejvyšší pásmo.
 
litotelmaMalé vodní nádrže. Trvalé nebo periodické se specializovanými rostlinami, zejména sinicemi a řasami a živočichy. V tůních vznikajících na jaře a vysýchajících počátkem léta mají živočichové krátký generační cyklus. Vyschnutí přetrvávají v diapauze některého stadia (perloočky, létající brouci, ploštice, žábronožky, listonozi apod.). Drobné periodické nádržky vznikající v dutinách stromů, v pařezech se nazývají denrotelmy.Ve skalních dutinách hovoříme o litotelmách. V listových pochvách, zejména bromélií v tropech jsou fytotelmy, kde je dosti bohatá zvířena (stromové žáby a jejich pulci, hmyz a jiní bezobratlí).
 
lokalitaNaleziště, místo výskytu na zemském povrchu.
 
Lubomír RychtarIng. Lubomír Rychtar (1959) Rodák z Opavy ukončil studia na zahradní a krajinné architektuře brněnské VŠ zemědělské v Lednici na Moravě v roce 1985. Je autorem realizovaných rekonstrukcí zámeckých parků v Hradci nad Moravicí, Raduni, Kravařích, Šilheřovicích. Podle jeho projektů se rekonstruují parky tvořící prstenec městských parků v Opavě, Komenského sady v Ostravě i Karlově Studánce. Navrhl anglický park v okolí vodní nádrže Hostivař v Praze na ploše 200 ha.
 
lusksuchý, pukavý plod, vzniklý z jednoho plodolistu, pukající dvěma chlopněmi ve dvou švech
 
lužní lesJe podmáčený les s vysokou hladinou podzemní vody a záplavovým cyklem.
 
lýkoFloem.
 
magdalénienVyspělá kultura z konce mladšího paleolitu, podle naleziště La Magdeleine ve Francii. Období prvobytných lovců sobů a koní před 9 až 15 tisíci lety zakládající svá sídliště v jeskyních. Technická vyspělost pravěkého lovu u nich dosáhla vrcholu. Vyráběli tvarově rozvinuté kamenné nástroje, nástroje z kostí a sobích parohů a ozdobné předměty (ryté obrazy a drobné plastiky).
 
malakologieObor zoologie zabývající se studiem měkkýšů.
 
malviceDužnatý plod s blanitými pouzdry se semeny (jádřinec).
 
meandrŘíční zákrut v rovinatém terénu.
 
měchýřekPlod podobný tobolce, vznikající jen z jednoho plodolistu, má tedy jen jeden šev, kterým puká, aby uvolnil semena.
 
Melandrium rubrum

Knotovka červená

 Knotovka červená - Melandrium rubrum

 

 
melioraceTechnické zásahy do krajiny pro obnovení, udržení nebo zvýšení úrodnosti půdy (závlahové, odvodňovací, půdoochranné apod.) Nevhodné je zejména odvodňování pramenných oblastí.
 
městský sadVznikaly v 19. století na místech zrušených městských hradeb.
 
metamorfózaProměna živočichů v době postembryonálního vývoje přes stadium larvy, popř. kukly, k dospělému jedinci.
 
mezolitStřední doba kamenná mezi paleolitem a neolitem.
 
migraceStěhování rostlin nebo živočichů na nová stanoviště.
 
Mihule potočníLamperta planeri
 
Milan KubačkaRNDr. Milan Kubačka vystudoval Přírodovědeckou fakultu Palackého univerzity a po krátkém působení na Střední ekonomické škole v Opavě se plně věnoval ochraně přírody a ekologickým aktivitám především v oblasti vzdělávání a osvěty. Založil Okresní stanici mladých přírodovědců v Opavě, kterou řídil v letech 1978 - 1991. Je zakládajícím členem Českého svazu ochránců přírody v okrese Opava. V roce 1992 založil s ochránci přírody, ekology z odborných institucí a z VŠ občanské sdružení Natura Opava. Je autorem mnoha projektů, jejichž úkolem je zvyšování ekologického povědomí mezi mládeží, ale i v široké veřejnosti: píše publikace, které přibližují přírodní krásy a zajímavosti okresu Opava. Navrhl a graficky zpracoval naučné stezky na Hvozdnici nebo opavských parcích. Deset let pracuje na projektu Mezinárodního ekocentra v řecké Preveze, které využívají děti a studenti především z Opavska a Ratibořska.
 
Milan VeličkaIng. Milan Velička (1934) Pochází ze Zlínska. Po absolvování studia zahradní architektury  VŠ zemědělské v Lednici získal postgraduálním studiem na lesnické fakultě v Brně specializaci na dendrologii a ochranu přírodu. Jeho život je spojen s novodobou historií Arboreta v Novém Dvoře. Vedl zde úpravy ploch se sbírkami dřevin, modernizoval herbář a řídil výzkum exot i našich dřevin. Jako dlouholetý jednatel botanické spol. v Opavě připravoval přednášky a exkurze. Autor 50 studií, řady populárních článků. Jako soudní znalec zpracoval přes 70 dendrologických posudků.
 
Miloš KačírekMgr. Miloš Kačírek (1935 - 2005) Po absolvování vysoké školy pedagogické v Olomouci působí od roku 1958 v Opavě, kde založil Lidovou školu umění (1963), výtvarnou skupinu X (1967), vynalezl grafickou techniku papírorytu (1970). Inspirací jeho tvorby je přírodaa přirozená krása polního kvítí a stromů. Organizuje plenéry, ilustruje knihy pro děti, svá díla vystavuje doma i v zahraničí. Je autorem portrétů svých přátel. Přírodními motivy ilustruje kroniku svého rodného Tasova. Kromě mnoha úznání obdržel i cenu Petra Bezruče (1999) za výtvarnou, pedagogickou a veřejně prospěšnou práci pro město Opava.
 
miméze1. ochranné zbarvení, tvar těla nebo jeho částí, popř. i chování některých živočichů (nesytka sršňová), kteří tak napodobují jedovaté nebo jinak nebezpečné živočichy (batesovská miméze). 2. výstražné zbarvení, tvar těla nebo chování jedovatých, nepoživatelných živočichů (sršeň) - varují před otravou nebo žahnutím (müllerovská miméze).
 
mimikrya) ochranná (krycí), kdy organismus napodobuje zbarvením nebo tvarem okolní prostředí, a tak uniká pozornosti, b) mimikry aposematické (výstražné), nápadně odstrašující zbarvení nebo utváření živočichů.
 
mindelDruhá doba ledová v Alpách (název podle alpské řeky Mindel).
 
Miroslav FrankIng. Miroslav Frank, CSc.(1945) Vystudoval VŠ zemědělskou v Českých Budějovicích. Jeho vědecké začátky jsou spojeny s pracovištěm  ústředního kontrolního  a zkušebního ústavu zemědělského v Opavě a experimenty s polními plodinami. Od roku 1976 působí v Arboretu v Novém Dvoře. Nejdříve spravoval skleníkové expozice,od roku 1985, po Františku Krkavcovi, vede Arboretum. Obohacuje jeho herbář o položky ze zahraničních studijních cest. Publikuje v odborných i populárně vědeckých časopisech. Z mnoha výstav jsou známé jeho bonsaje. V roce 2000 připravil dosud jedinou výstavu o památných stromech v okrese Opava. Veškerou energii věnuje současné rekonstrukci skleníků v Arboretu.
 
mokřadyVětšinou nízko položené oblasti periodicky nebo trvale zamokřené sladkou nebo slanou vodou (mokré louky, rašeliniště, inundační části řek, apod.) Mají největší čistou primární produkci ze všech biomů (až o třetinu vyšší než tropický deštný prales), největší obsah uhlíku /uložený v detritu) a velkou trvalou biomasu (zejména podzemní orgány rostlin).
 
Mokrýš střídavolistý

Chrysosplendium alternifoli

 Mokrýš střídavolistý - Chrysosplendium alternifoli

 

 
morénaGeomorfologický útvar vzniklý nahromaděním zlomků hornin a minerálů( sedimentů), přemístěných ledovcem, rozlišujeme m. čelní (před čelem ledovce), morénu bazální (pod ledovcem).
 
myceliumShluk vzájemně propojených vláken hub, podhoubí.
 
mykorrhizaNezbytné symbiotické soužití hub s kořeny vyšších rostlin. U endotrofní m. obalují hyfy hub povrch primárních kořenů, čímž mnohonásobně zvětšují aktivní povrch savých kořenů (zvyšuje se příjem vody a minerálních látek). U endotrofní m. pronikají hyfy hub do kořenových buněk, odkud čerpají produkty fotosyntézy.
 
nahosemenné rostlinyJejich vajíčka nejsou zcela kryta plodolistem, nýbrž jsou dosud přístupná (příklad: všechny jehličnany).
 
Natura 2000Soustava chráněných území, které vytvářejí na svém území podle jednotných principů všechny státy Evropské unie.
 
Natura Opava
Občanské sdružení Natura Opava je neziskovou organizací, která se od roku 1992 zabývá ekologickou výchovou, vzděláváním a osvětou. Cílem vyukových programů je učit žáky a studenty poznávat přírodu prožitkově. Našim krédem je - učit se o přírodě v přírodě. Snažíme se informovat o přírodních zajímavostech i širokou veřejnost. Aktivity zaměřujeme především na okres Opava, Ratibořsko (Polsko) a oblast Amvrakijského zálivu (Preveza-Řecko).
 
Naučná stezka Hvozdnice

Naučná stezka Hvozdnice byla vydána za podpory a spolupráce Moravskoslezského kraje, Statutárního města Opavy, Slezského zemského muzea v Opavě, Natury Opava, Českého svazu ochránců přírody

Autoři: Milan Kubačka , Emanuel Opravil

Podrobnosti naleznete v popisu projektu zde

 
nažkaSuchý nepukavý plod, zpravidla jednosemenný.
 
nektonSoubor statnějších vodních živočichů, kteří ve vodě plavou vlastním aktivním pohybem a jsou schopni překonávat popř. i silné proudění vody (četný vodní hmyz, korýši, ryby).
 
neolitMladší doba kamenná, v níž došlo k rychlému růstu populace a společenské dělbě práce (neolitická kultura).
 
Netýkavka RoyleovaImpatiens Roylei
 
neustonDrobné vodní organizmy zdržující se na povrchové vodní blance nebo pod ní (do hloubky asi 5 cm), některé perloočky, různý vodní hmyz, jeho larvy a kukly.
 
nikaNika ekologická 1. Začlenění druhu organizmu ve struktuře a funkci ekosystému, jako výsledek  jeho morfologických, fyziologických a etologických adaptací. Obrazně řečeno je to "zaměstnání" druhu v živé přírodě. Termín je odvozen od řecké bohyně Niké, jejíž socha stávala ve výklenku ve zdi (v architektuře), nyní též obrazně "výklenek ve struktuře přírody". Ani dva druhy nemohou zaujímat v ekosystému tutéž niku; vždy jeden z nich vytěsní druhý druh. Čím je větší strukturální rozčlenění ekosystému, tím je v něm větší počet nik a tudíž i počet druhů. Například tropický deštný les má mnohem větší druhovou diverzitu než savana nebo polopoušť. 2.v současné době se termínem nika označuje soubor všech nároku určitého druhu, nezbytných jeho existenci na stanovišti.
 
nitrofilní druhy rostlinRostliny náročné na dostatek přístupného dusíku v půdě.
 
nivaPloché území v úvalech a údolích podél vodních toků, které vzniklo zpětnou vazbou mezi krajinou a vodním tokem s jeho záplavovou (inundační) vodou.
 
niva řekyÚzemí v okolí řeky, je tvořena říčními nánosy v nichž řeka meandruje - vytváří říční zákruty.
 
obeliskŠtíhlý kamenný,  zděný či kovový komolý čtyřboký jehlan, často postavený jako dekorace na památku dějinné události.
 
oboupohlavné květyKvěty, které mají samčí pohlavní orgány (tyčinky produkující pyl) a samičí pohlavní orgány obsahující vajíčka (pestík).
 
odpadní látkyJakékoliv plynné, kapalné nebo tuhé látky, které jako odpad opouštějí výrobní procesy a stávají se neužitečnou přítěží pro biosféru. V různém stupni zatěžují ovzduší, často jsou dále využitelné.
 
odpadní vodyVeškerá voda, která projde jakýmkoliv výrobním procesem a je vypouštěna do povrchových nebo podzemních vod (tzv. recipientů). Pocházejí především z průmyslu, zemědělských závodů a domácností (ze sídel, měst apod.), narušují funkci ekosystémů a jsou škodlivé rostlinám, živočichům i lidem. Rozlišujeme odpadní vody hnilobné (splaškové z potravinářského průmyslu, jatek apod,) toxické (z chemického a strojírenského průmyslu). S anorganickými kaly, ruky, a oleji odpadní vody oteplené, radioaktivní, s patogenními mikroby.
 
odvodňováníUmělé vysoušení bažin, močálů, slatin aj. mokřadů. Je technicky snadné proto se často provádí nad únosnou míru. Vyvolává podstatné změny v krajině.
 
okvětíKvětní obal z lístků tvarem a barvou více či méně stejných, nerozlišených v kalich a korunu.
 
Oldřich Kapler Oldřich Kapler (1915 - 1998) Uznávaný amatérský přírodovědec se narodil v Boskovicích. Zasloužil se o poválečnou obnovu sbírek SZM v Opavě. Velký znalec opavské fauny a flóry. Poctivě se věnoval ochraně přírody a ekologické výchově mládeže. Zbytek svého života strávil jako odborný pedagog na Okresní stanici mladých přírodovědců v Opavě.
 
Opava Opava (německy Troppau, polsky Opawa) je statutární město v Moravskoslezském kraji na řece Opavě ve Slezsku, ale její 4 části (tehdy samostatné obce) (Kravařov, Suché Lazce, Vlaštovičky a Jaktař) patřily k tzv. Moravským enklávám ve Slezsku. Opava byla od roku 1742 do 30. listopadu 1928 metropolí Českého Slezska. Město Opava náleží ke starým sídelním územím. První svědkové osídlení pocházejí v archeologických nálezech již ze starší doby kamenné. Takřka každé období pravěku zanechalo zde své stopy. Poslední z nich bylo slovanské hradiště v Kylešovicích, jehož obyvatelé náleželi s největší pravděpodobností ke kmeni Holasiců, připomínaném v názvu nedaleké obce Holasovice. Středověké osídlení Opavy se konstituovalo patrně ve 12. století v podobě kupecké osady, situované poblíž brodu přes řeku Opavu na obchodní cestě z Moravy do Polska. Tato cesta byla součástí "Jantarové stezky"spojující Jadran s Baltem. Z roku 1195 pochází také první písemná zpráva o existencí Opavy. Význam a postavení kupecké osady stvrdil městský statut, který získala někdy kolem roku 1215. Nedlouho poté, v roce 1224, byla vyhotovena listina, která poprvé hovoří o Opavě již jako o městě. Jádro osídlení se koncentrovalo na křižovatce obchodních cest v areálu Horního náměstí a rozšiřovalo se podél nich do ulice Mezi trhy a západní části Dolního náměstí. Původní opevnění města bylo tvořeno patrně pouze příkopem a zemními valy opatřenými dřevěnou palisádou, později byly vystavěny kamenné hradby přerušené na třech místech městskými branami ? Jaktařskou, Ratibořskou a Hradeckou. Kromě již zmíněných dvou náměstí existoval v té době ještě tržní prostor "Dobytčí trh" v místech dnešní Masarykovy ulice. V prostoru Horního náměstí, v místech pozdější Hlásky, vznikl v roce 1327 kupecký dům, nejstarší obchodní centrum města. Ve městě byla od konce 13. století mincovna, na jejímž místě byl v 80. letech 20. století vybudován moderní hotel Koruna. Opavské Přemyslovce na opavském vévodském trůně vystřídal syn krále Jiřího z Poděbrad, Viktorin, který byl posléze donucen ustoupit nárokům syna uherského krále Matyáše, Jana Korvína. Po smrti Matyášově se však neudržel ani on a Opavské vévodství bylo podřízeno přímo českým králům. V 16. století byla Opava silně zasažena reformací a většina obyvatel náležela v předbělohorském období k protestantům. Opavští se dostávali do ostrých konfliktů zejména s olomouckými biskupy. Na odpor ze strany protestantů narazilo i udělení opavského vévodství Karlovi z Lichtenštejna císařem Matyášem v roce 1613. Za třicetileté války byla Opava v roce 1626 bez boje vydána žoldnéřům dánského krále, několikrát byla obsazena i Švédy. Velkou pohromu znamenal pro Opavu požár v roce 1689. V roce 1625 byl do Opavy povolán jezuitský řád a o pět let později zde bylo založeno jezuitské gymnázium. Jezuitská kolej ve Sněmovní ulici byla v letech 1711-1723 přestavěna do barokní podoby, po zrušení jezuitského řádu v roce 1773 připadla stavům. Při gymnáziu bylo v roce 1814 založeno muzeum, dnes Slezské zemské muzeum, nejstarší na území českého státu. Od roku 1853 budova sloužila zemskému sněmu, v současnosti je sídlem Zemského archívu. Opava zůstala i po ukončení třicetileté války centrem vévodství, samotný význam vévodských pravomocí a tím i význam ústředního města však s postupujícími centralizačními tendencemi habsburské monarchie klesal. Národnostní složení města se postupně měnilo ve prospěch německého obyvatelstva a ve 20. letech 18. století představovali Češi jen asi sedminu obyvatel Opavy. Porážka Marie Terezie a rozdělení Slezska mezi Prusko a Rakousko vyneslo Opavu do pozice centra rakouského Slezska. Svá sídla si zde vedle úřadů zbudovala řada příslušníků slezské šlechty. Význam Opavy v 19. století podtrhlo i konání tzv. Opavského kongresu neboli také kongresu tzv. Svaté aliance v roce 1820, na němž se sešli evropští panovníci (rakouský císař František I., ruský car Alexandr I. a pruský král Bedřich Vilém III.) a diplomaté. V oblasti průmyslu vzniklo několik převážně textilních podniků. V roce 1825 byl vybudován pivovar, v polovině 19. století vznikly na Jaktařském předměstí dva cukrovary. Významným impulsem pro rozvoj průmyslu bylo otevření železničního spojení v rámci Severní dráhy Ferdinandovy v roce 1855. V roce 1883 bylo v Opavě založeno české gymnázium, v roce 1877 Matice opavská. Ve městě vycházel Opavský besedník, pak Opavský týdeník, z německých listů Troppauer Zeitung a další. Politická a národnostní situace se vyhrotila po skončení 1. světové války, kdy se Opava v závěru roku 1918 stala hlavním městem provincie Sudetenland. Pokus o revoltu vůči tvořícímu se československému státu skončil obsazením města československými vojenskými oddíly bez boje 18. 12. 1918. Až do roku 1928 byla Opava hlavním městem československého Slezska. V souvislosti s vytvořením země Moravskoslezské přestalo být město sídlem zemských úřadů. Ve městě stále výrazně převažovalo německé obyvatelstvo, podléhající zejména ve 2. polovině 30. let nacistické ideologii Henleinovy Sudetoněmecké strany, které naprostou většinou přivítalo připojení k nacistickému Německu v roce 1938. Opava se stala hlavním městem jednoho ze tří vládních obvodů v obsazených Sudetech. Ve 2. světové válce bylo město osvobozeno ve dnech 22.- 24. 4. 1945, avšak za velmi těžkých ztrát. Bylo zničeno téměř z jedné třetiny, nepracovala ani jediná továrna. Německé obyvatelstvo bylo odsunuto a město změnilo nejen svůj vzhled, ale i národnostní ráz. Již v říjnu 1945 zahájila činnost stálá profesionální česká scéna Slezského národního divadla v Opavě. V roce 1948 byl v Opavě zřízen Slezský studijní ústav, dnes součást Slezského zemského muzea. V letech 1953?1959 působila ve městě Vyšší škola pedagogická, přenesená pak do Ostravy. Na Ostrožné ulici, v budově postavené na místě rodného domu Petra Bezruče, byla v roce 1956 otevřena expozice o básníkově životě a díle. Od roku 1958 se na počest básníka koná každoročně v září kulturní festival Bezručova Opava. V rekonstruovaném objektu bývalého dominikánského kláštera působí od roku 1974 Dům umění, pořádající pravidelně ve svých prostorách umělecké výstavy i další kulturní akce. V roce 1990 zahájila v Opavě první školní rok Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně. Dne 9. 7. 1991 schválila ČNR zřízení Slezské univerzity se sídlem v Opavě.
 
OpawaOpava
 
oplodíSoubor pletiv tvořících stěnu plodu, vzniklo přeměnou stěny semeníku a uzavírá uvnitř semena, je buď jednoduché, dvouvrstevné nebo trojvrstevné.
 
oranžérieBudova pro ochranu teplomilných rostlin a pro jejich pěstování, na zimu je vytápěná.
 
oříšekPlod s velmi tvrdým oplodím, které nesrůstá se semenem.
 
Orsej jarní

Ficaria verna

Orsej jarní (Ficaria verna, syn. Ranunculus ficaria) je bylina z čeledi pryskyřníkovitých libující si v zamokřených stanovištích (bahnité břehy vodních toků a tůní, příkopy, lučiny a křoviny.

Orsej jarní je vytrvalá bylina vytvářející kořenové hlízky. Lodyha je lysá, asi 20 cm vysoká. Listy jsou řapíkaté (přízemní dlouze, lodyžní krátce), srdčitě okrouhlé až ledvinovité, vroubkované, lesklé a lysé. V paždí dolních lístků mohou vyrůstat rozmnožovací hlízky.

Kvete od časného jara až do dubna, zřídka do května. Květy jsou samostatné, 8-12 četné, se žlutými korunními lístky a četnými nektarii.

Plodem je zakrnělá nažka. V květnu usychá celá nadzemní část rostliny, do dalšího roku se uchovávají jen podzemní hlízky a plody.

Pro vysoký obsah vitamínu C se z ní dělával salát, ale jen do doby než vykvetla, po vykvetení je totiž jedovatá.

 

Vědecká klasifikace:

  • Říše: rostliny (Plantae)
  • Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
  • Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
  • Třída: vyšší dvouděložné (Rosopsida)
  • Řád: pryskyřníkotvaré (Ranunculales)
  • Čeleď: pryskyřníkovité (Ranunculaceae)
  • Rod: orsej (Ficaria)

Informace čerpány z wikipedia
 
Ostřice chlupatá

Carex pilosa

 

Ostřice chlupatá - Carex pilosa
Ostřice chlupatá (Carex pilosa Scop.) je druh jednoděložné rostliny z čeledi šáchorovité (Cyperaceae).

 

Jedná se o rostlinu dosahující výšky nejčastěji 30-50 cm. Je vytrvalá netrsnatá s plazivými oddenky a tenkými výběžky, často vytváří rozsáhlé porosty. Listy jsou střídavé, přisedlé, s listovými pochvami. Lodyha je kratší nebo stejně dlouhá jak listy, nahoře ploše trojhranná a spíše hladká. Čepele jsou asi 5-10 mm široké, ploché. Jsou chlupaté, zvláště je nápadná řada brv na okraji listu. Pochvy dolních listů jsou nachově hnědé, nerozpadavé, bezlisté. Ostřice chlupatá patří mezi různoklasé ostřice, nahoře jsou klásky čistě samčí, dole čistě samičí. Samčí klásek bývá pouze jeden, samičí jsou většinou 2-3, vzácněji až 4. Samičí klásky obsahují jen 7-20 květů, zvláště dolní klásek je celkem dlouze stopkatý. Listeny jsou kratší než klas, dolní zřetelně pochvatý. Okvětí chybí. V samčích květech jsou zpravidla 3 tyčinky. Čnělky jsou většinou 3. Plodem je mošnička, která je asi 3,5-5 mm dlouhá, zelená až bledě hnědá, slabě trojhranná a trošku žilkovaná, zobánek je krátký, na vrcholu krátce dvouzubý. Každá mošnička je podepřená plevou, která je světle červenohnědá, na hřbetě se 3 světlejšími žilkami. V ČR kvete nejčastěji v březnu až v květnu. Počet chromozómů: 2n=44.

 

Vědecká klasifikace:

  • Říše: rostliny (Plantae)
  • Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
  • Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
  • Třída: jednoděložné - (Liliopsida)
  • Řád: šáchorotvaré (Cyperales)
  • Čeleď: šáchorovité (Cyperaceae)
  • Rod: ostřice (Carex)

Informace čerpány z wikipedia.
 
paleolitStarší doba kamenná, nejdelší období ve vývoji člověka předcházející mezolitu.
 
paleontologieVěda o životě v minulých geologických dobách. Předmětem výzkumu jsou fosilizované zbytky organismů nebo stopy po jejich činnosti. Cílem paleontologie je rekonstrukce vývoje života a podmínek jeho existence.
 
parterPravidelné rovinné záhony květin, nízkých dřevin (zimostráz) a plochy trávníku v blízkosti budovy.
 
peckoviceDužnatý plod s trojvrstevným oplodím, vnější je blanité, střední dužnaté a vnitřní tvrdé.
 
peřenodílný listZářezy rozdělují čepel list více než do poloviny.
 
peřenoklaný listČepel listu je rozdělena zářezy nejvýše do poloviny.
 
pestíkJe samičí pohlavní orgán u krytosemenných rostlin, tvořený jedním nebo několika přeměněnými listy, zvanými plodolisty.
 
petrografieobor geologie zabývající se horninami
 
Phalaroides arundinaceaChrastice rákosovitá
 
Phragmites australis

Rákos obecný

Jedná se o mohutnou trávu rostoucí zpravidla na alespoň trochu zamokřených místech a často vytváří rozsáhlé monodominantní porosty. Může to být i expanzívní druh na nivních loukách v případě, že nejsou dlouhodobě koseny.

Vědecká klasifikace:

  • Říše: rostliny (Plantae)
  • Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
  • Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
  • Třída: jednoděložné - (Liliopsida)
  • Řád: lipnicotvaré (Poales)
  • Čeleď: lipnicovité (Poaceae)
  • Rod: Rákos (Phragmites)

Na opavsku se vyskytuje např. na území chráněného území Heraltického potoka.

Informace čerpány z wikipedia.

 
planktonVodní organizmy většinou mikroskopických rozměrů vznášející se ve vodě.
 
pleistocénStarší období čtvrtohor se střídáním dob ledových a meziledových, dříve nazývané diluvium.
 
pleustonSoubor organizmů žijících na hladině, na povrchové blance vody.
 
Plicník lékařskýPulmonaria oficinalis
 
plodolistListový útvar krytosemenných rostlin nesoucí vajíčka a srůstající v pestík.
 
Podbílek šupinatý

Lathraea squamaria

Podbílek šupinatý (Lathraea squamaria Linné) je nezelená parazitická bylina z čeledi krtičníkovitých parazitující na kořenech převážně listnatých stromů, méně na kořenech jehličnanů.

  • Vytrvalá, až 25 cm vysoká, nezelená bylina, rostoucí až z 50 cm dlouhého, masitého oddenku pokrytého bílými šupinani.
  • Lodyha je přímá, dužnatá, narůžovělá nebo bílá.
  • Šupinovité lístky jsou narůžovělé.
  • Drobné, trubkovité, krátce stopkaté, světle nachové květy tvoří jednostranný hrozen.
  • Kvete v březnu až květnu.
  • Plodem je tobolka.
 
Podbílek šupinatý roste ve vlhkých listnatých nebo smíšených lesích, zejména podél lesních potoků.
 
Podbílek šupinatý obsahuje jedovaté glykosidy.
 
 
Vědecká klasifikace:
  • Říše: rostliny (Plantae)
  • Podříše: vyšší rostliny (Cormobionta)
  • Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
  • Třída: vyšší dvouděložné (Rosopsida)
  • Řád: krtičníkotvaré (Scrophulariales)
  • Čeleď: krtičníkovité (Scrophulariaceae)
  • Rod: Podbílek (Lathraea )
Podbílek šupinatý - Lathraea squamaria
 
pohlavní dimorfismusPohlavní dvojtvárnost, tvarová (morfologická) rozdílnost jedinců samčích a samičích, primární  rozdíly v pohlavních orgánech, sekundární  rozdíly ve tvaru i zbarvení.
 
Polygonatum multiflorum

Kokořík mnonokvětý

Kokořík (Polygonatum) je rod jednoděložných rostlin z čeledi konvalinkovité (Convallariaceae). Někteří autoři ho však řadí do čeledi liliovité v širším pojetí (Liliaceae s.l.), jiní do čeledi listnatcovité v širším pojetí (Ruscaceae s.l.).

Jedná se o vytrvalé pozemní byliny, vzácně epifyty s oddenky. Jsou to rostliny jednodomé s oboupohlavnými květy. Listy jsou jednoduché, přisedlé nebo krátce řapíkaté, střídavé, vstřícné nebo v přeslenech. Čepele jsou nejčastěji čárkovité, kopinaté nebo vejčité. Květy jsou jednotlivé nebo v chudých květenstvích, vyrůstajících z úžlabí listu, jedná se o chocholíky, okolíky nebo hrozny. Okvětí se skládá ze 6 okvětních lístků, které jsou do poloviny nebo ještě více srostlé v okvětní trubku. Tyčinek je zpravidla 6, většinou zčásti srostlé s okvětní trubkou. Gyneceum je složeno ze 3 plodolistů, je synkarpní, semeník je svrchní. Plod je dužnatý, jedná se o bobuli, za zralosti modré až černé nebo červené barvy.

 

Vědecká klasifikace:

  • Říše: rostliny (Plantae)
  • Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
  • Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
  • Třída: jednoděložné - (Liliopsida)
  • Řád: liliotvaré (Liliales)
  • Čeleď: konvalinkovité (Convallariaceae)
  • Rod: Kokořík (Polygonatum)

Kokořík mnonokvětý - Polygonatum multiflorum
 
polypJedno ze dvou pokolení některých láčkovců, žijící přisedle na dně vod. U jiných je to jediná forma existence živočicha.
 
populaceSoubor všech jedinců téhož druhu (plemene, odrůdy) na určitém území, předpokládá se vzájemná výměna genetických informací.
 
Populus nigraTopol černý
 
potravní řetězecJe proces přeměny energie v potravě, který začíná u jejího zdroje - u zelených rostlin, přes organismy, které se zelenou hmotou živí (býložravci) až po organismy, které se živí býložravci a masožravci - pastevně-kořistnický potravní řetězec.Druhým typem je rozkladný (dentritový) potravní řetězec, který se podílí na rozkladu a uvolňování jednodušších organických látek (dentritu -  mrtvá těla organismů) až po jednoduché anorganické látky (živiny - kyslík, oxid uhličitý atd.) zpět do prostředí.
 
povodí řekyÚzemí, z něhož vodní tok odvádí vodu.
 
povrchové napětí vodyZvýšená soudržnost molekul vody na rozhraní mezi tekutým a plynným prostředím.
 
preboreálNejstarší klimatické období holocénu před boreálem.
 
Primula elatior

Prvosenka vyšší

 

 Prvosenka vyšší - Primula elatior

 

 

 
přírodní parkChráněné území vyhlášené na základě zákona číslo 114/1992 Sb. o ochraně přírody, sledující především ochranu volné krajiny.
 
Prvosenka vyšší

Primula elatior

 Prvosenka vyšší - Primula elatior

 

 
Ptačinec trávovitý

Stellaria graminea

 Ptačinec trávovitý - Stellaria graminea

 

 
Pulmonaria oficinalisPlicník lékařský
 
puttiOznačení pro malé dítě od renesanční doby.
 
pylPylové zrno, samčí pohlavní buňka rostlin, velikostní rozmezí od 0,01 do 0,1 mm, první klíč pylových zrn vytvořil J. E. Purkyně (1787-1869).
 
pylová analýzaPracovní metoda v paleontologii, která využívá skutečnosti, že povrch pylových zrn je charakteristický pro každou rostlinu, stejně jako otisky prstů. Podle nich lze zjistit ve vrstvách rašeliny a limnických sedimentech, které druhy rostlin se vyskytovaly v určité době ve vegetaci oblasti.  Pyl je mimořádně odolný a v rašelině zůstal dobře uchován. Známé schéma preboreál -  boreál  -  atlantik  -   subboreál  - subatlantik, které poprvé stanovili skandinávští vědci vychází ze sukcesních řad  různých typů vegetací. Zavedena byla L. von Postem v r. 1916. Po 1. světové válce se uplatnila i u nás, ve druhé polovině 20. stol. bylo datování upřesněno radiokarbonovou metodou (14C).
 
Quercus robur

Dub letní

Dub letní, česky též křemelák, je mohutný listnatý strom z čeledi bukovitých. Přirozeně se vyskytuje v Evropě a Malé Asii, na Kavkaze a některých lokalitách severní Afriky. Roste od nížin do podhůří, kde může vytvářet doubravy nebo růst jako solitér. Roste-li v lese, snadno ztrácí spodní větve.

Jeho koruna je mohutná, nepravidelně a mohutně rozložitá, protáhlá směrem nahoru.

Borka je tmavošedá, hrubě rozpukaná.

Listy jsou obvejčité, nepravidelně peřenolaločnaté, na bázi srdčitě ouškaté. Občas trpí padlím.

Křemelák kvete v dubnu až květnu. Květy jsou jednopohlavné, samčí květenství má charakter jehněd na loňských větévkách, samičí jehnědy rostou na letorostech.

Plodem je žalud (jednosemenná nažka) sedící v číšce. Stopka je 3-7 cm dlouhá.

Dub letní dorůstá výšky až 45 metrů. Roste v téměř jakémkoli typu půdy včetně písčité, daří se mu i na vlhkých hlinitých půdách. Má hluboké kořeny, které mohou tvořit spojení se spodní vodou, proto bývá častěji zasažen bleskem než jiné stromy. Je mimořádně odolný proti větru.

Křemelák roste velmi pomalu, zralého věku dosahuje až ve 100 letech, zato je ale dlouhověký, může se dožít i 1500 let.

Lépe snáší střídání podnebí než dub zimní.

 

Využití:

Lékařství:

Kůra dubu letního se využívá k léčení různých kožních onemocnění a vyrážek, nicméně častěji se používá kůra z příbuzného dubu zimního, která má být účinnější. Nejúčinnější je čerstvá kůra mladých stromů, rozpukaná borka starého stromu je považována za bezcennou, stejně jako kůra delší dobu skladovaná.

 

Symbolika:

Dub byl odjakživa symbolem síly, dlouhověkosti a odolnosti a jako takový získal výsadní postavení zejména v germánské mytologii, kde byl zasvěcen bohu blesku, Thórovi. Je považován za německý národní strom a symbol německého národa. Vyšší třídy některých německých vyznamenání se od svých nižších variant odlišují přidáním dubových ratolestí (viz válečný kříž, ve vyšší variantě válečný kříž s meči, brilianty a dubovou ratolestí). Dubové listy jsou též mnohde znakem lesníků.

 

Okrasná a krajinotvorná funkce:

Dub je vcelku oblíbený strom pro svou mohutnost, stáří, kterého může dosáhnout, a vlastnosti, se kterými je spojován. Často ho lze nalézt v alejích a mezi památnými stromy. Bývá vysazován tam, kde je třeba zpevnit půdu, např. na hrázi rybníka.

 

Dřevo:

Dub letní poskytuje velmi tvrdé a těžké dřevo, které je vysoce ceněné a má široké uplatnění ve stavebnictví. Nejžádanější je ve vodním stavitelství, neboť pobytem ve vodě se jeho kladné vlastnosti spíše zlepšují.

 

Dub letní vs. dub zimní:

Dubu letnímu se velice podobá rovněž v Česku se vyskytující dub zimní. Oba stromy se můžou i křížit a výsledné hybridy mohou jejich rysy různě kombinovat, navíc některé rozpoznávací znaky jsou proměnlivé i v rámci čistých druhů. Jejich rozeznávání je z tohoto důvodu značně komplikované.

Rozpoznávací znaky:

  • stopka, na níž visí číška žaludu - u dubu letního je dlouhá (3-7 cm), u dubu zimního je zakrnělá či velmi krátká (do 1,5 cm)
  • báze listů: ?ideální? dub letní má listy na bázi srdčitě ouškaté (tzv. ?krátké kalhoty?), dub zimní sbíhavé (tzv. ?dlouhé kalhoty?). To je znak nejznámější, avšak značně nespolehlivý. 




Vědecká klasifikace:

  • Říše: rostliny (Plantae)
  • Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
  • Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
  • Třída: vyšší dvouděložné (Rosopsida)
  • Řád: bukotvaré (Fagales)
  • Čeleď: bukovité (Fagaceae)
  • Rod: dub (Quercus)
  • Binomické jméno Quercus robur
 
Quido Riedl Quido Riedl (1878 - 1946) O vznik Arboreta v Novém Dvoře se zasloužili přední opavští botanici Josef Duda a jeho první ředitel František Krkavec. Stalo se tak, rozhodnutím Krajského národního výboru v Ostravě, dne 1.1.1958. Jeho základem se stal dendrologicky cenný parkový objekt ve Slezsku, který je spjat s bývalým majitelem novodvorského panství Quido Riedlem. Za svého působení v Novém Dvoře v letech 1906-1928  s vytříbeným vkusem vytvořil na nevelké ploše 1,5 ha romantický zámecký park s pěti sty druhy exotických a domácích dřevin. Dnešní dendrologická expozice je na 22 ha.
 
radiouhlíková metodaSlouží k určování stáří organických pozůstatků. V živých organismech je stálý poměr mezi jednotlivými izotopy uhlíku - C (12C   14C ). Po smrti už organismus uhlík nepřijímá, dochází k rozpadu radioaktivního izotopu 14C  (jeho poločas rozpadu je 5 589 let let.) Určení obsahu 14C  umožní tedy vypočítat dobu, kdy došlo k úmrtí.
 
Ramsarská konvenceÚmluva podepsaná v Íranském Ramsaru 2.2.1971 o ochraně mokřadů. Platí od roku 1975. U nás platná od 2.7.1990.
 
řapíkStopkovitě zúžená část listu.
 
Rákos obecný

Phragmites australis

Jedná se o mohutnou trávu rostoucí zpravidla na alespoň trochu zamokřených místech a často vytváří rozsáhlé monodominantní porosty. Může to být i expanzívní druh na nivních loukách v případě, že nejsou dlouhodobě koseny.

Vědecká klasifikace:

  • Říše: rostliny (Plantae)
  • Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
  • Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
  • Třída: jednoděložné - (Liliopsida)
  • Řád: lipnicotvaré (Poales)
  • Čeleď: lipnicovité (Poaceae)
  • Rod: Rákos (Phragmites)

Na opavsku se vyskytuje např. na území chráněného území Heraltického potoka.

Informace čerpány z wikipedia.

 
refugiumÚtočiště, území, kam se druhy organismů stěhují, nebo kde přečkávají působení nepříznivých podmínek v okolním prostoru.
 
reprodukční kapacitaObecně množství nových jedinců vyprodukovaných za rok.
 
respiraceDýchání, nezbytný životní proces, při němž organismus přijímá kyslík k okysličování látek ve svém těle (k získání energie) a naopak vydává oxid uhličitý do okolí, u zelených rostlin je opakem fotosyntéza.
 
retenční schopnost územíSchopnost zadržet ekologicky významné množství vody v území.
 
revitalizaceZpětné obnovení, oživení děje, procesu v systému.
 
Reynoutria japonica

Křídlatka japonská

Křídlatka japonská (Fallopia japonica, syn. Reynoutria japonica) je vytrvalá vysoká bylina s přímou dutou lodyhou. Listy jsou světle zelené, vejčité, na vrcholu zúžené. Kvete malými bílými kvítky uspořádaných do laty. Plodem je černá nažka. Jedná se o nepůvodní zdomácnělý druh, původně vysazovaný jako okrasná rostlina. Vytváří husté porosty, které vytlačují původní rostlinstvo. Je proto označována jako invazní druh. Její rychlý růst je však také předmětem zkoumání jejího možného využití pro energetiku, neboť vytváří velké množství biomasy. 

 

Vědecká klasifikace:

  • Říše: rostliny (Plantae)
  • Podříše: zelené rostliny (Viridiplantae)
  • Oddělení: rostliny krytosemenné (Magnoliophyta)
  • Třída: vyšší dvouděložné rostliny (Rosopsida)
  • Řád: rdesnotvaré (Polygonales)
  • Čeleď: rdesnovité (Polygonaceae)
  • Rod: křídlatka (Reynoutria) 
 
rissDoba s velmi studeným podnebím, risská doba ledová (název podle alpské řeky Riss).
 
rybníky nebeskéRybníky plněné jen dešťovou vodou.
 
salinitaSlanost vody.
 
Salix alba

Vrba bílá

Vrba bílá je jeden z nejrozšířenějších druhů vrb pocházející z Evropy a střední Asie; roste také v severní Africe. Je to statný opadavý listnatý strom rostoucí na vlhkých půdách a dosahující výšky 20 až 30 metrů. Průměr kmene může přesáhnout 1 m.

Jméno druhu je odvozeno od zbarvení listů které jsou světlejší než u většiny jiných druhů vrb. Listy jsou na obvodu jemně pilovité, 5-10 cm dlouhé a 1-2 cm široké a porostlé velmi jemnými bílými chloupky, zejména ze spodní strany. Výhonky jsou obvykle šedozelené až hnědozelené. Stromy jsou dvojdomé a kvetou na počátku jara (obvykle v březnu); samčí květy mají dvě tyčinky obklopené zelenožlutými listenci, samičí květy jsou jehnědy. K hlavním opylovačům patří včely. Plod je kuželovitá tobolka s mnoha ochmýřenými semeny, dozrává v květnu. Vrba bílá velmi dobře prosperuje na zaplavovaných místech, je jednou z hlavních dřevin lužních lesů. Dřevo vrby bílé se používá mj. pro výrobu pálek na kriket.

Roku 1838 byla z kůry vrby bílé poprvé izolována kyselina salicylová, z ní pak byl roku 1899 synteticky připraven aspirin. Kyselina salicylová má analgetické a protizánětlivé účinky, potlačuje sekreci prostaglandinu a tlumí horečku. Na rozdíl od aspirinu však nesnižuje srážlivost krve a nedráždí žaludeční sliznici.

Zejména v parcích se často vyskytuje poddruh s převislými větvemi vrba bílá smuteční, Salix alba subsp. tristis L. 

 

Vědecká klasifikace:

  • Říše: Rostliny (Plantae)
  • Třída: vyšší dvouděložné rostliny (Rosopsida)
  • Podtřída: Dilleniidae
  • Řád: Vrbokvěté (Salicales)
  • Čeleď: vrbovité (Salicaceae)
  • Rod: Vrba (Salix) 
 
Salix caprea

Vrba jíva

Vrba jíva je opadavý listnatý keř nebo strom obvykle dosahující výšky 6 až 12 metrů, zřídka až 20 m. Listy jsou široké 2 až 8 cm a dlouhé 3 až 12 cm. Květy tvoří 3 až 7 cm dlouhé jehnědy, které vyrážejí brzy na jaře před olistěním. Vrba jíva je dvoudomá - samčí a samičí jehnědy rostou na různých stromech. Zralé samčí jehnědy mají žlutou barvu díky pylu, samičí jsou světle zelené. Plod je 0,5 až 1 cm velká tobolka s mnoha ochmýřenými semeny velkými asi 0,2 mm.

Roste jak na vlhkých stanovištích, např. na březích řek a jezer, tak v sušších místech, na půdě bez podrostu. Listy vrby jívy slouží za potravu některým druhům motýlů i savcům. Některé kultivary se používají jako okrasné dřeviny v zahradnictví. 

 

Vědecká klasifikace:

  • Říše: Rostliny (Plantae)
  • Třída: vyšší dvouděložné rostliny (Rosopsida)
  • Podtřída: Dilleniidae
  • Řád: Vrbokvěté (Salicales)
  • Čeleď: vrbovité (Salicaceae)
  • Rod: Vrba (Salix) 
 
Salix cinereaVrba popelavá
 
Salix fragilixVrba křehká
 
Sambucus nigra Bez černý Bez černý (Sambucus nigra) je listnatý keř, který má široké využití v léčitelství, farmacii i potravinářství. Čerstvé plody jsou mírně jedovaté, sušením se tato vlastnost ztrácí.  Všechny části rostliny mají léčivé účinky a v minulosti se s nimi léčilo téměř všechno, výhonky bezu se používaly na zmírnění bolesti zubů, mladé lístky smíchané s ječnou moukou léčily popáleniny a přikládaly se též na rány způsobené pokousáním vzteklého psa. Práškem z rozemletých suchých listů se zastavovalo krvácení z nosu. Moderní farmaceutický průmysl má zájem hlavně o plody a květy. Ty kvetou v bohatých soukvětích v červnu a červenci. Mají žlutavou barvu - někdy bílou, někdy odstín slonovinové kosti. V době květu se šíří kolem bezu omamná vůně a i po odkvětu má tato rostlina zvláštní aroma. Soukvětí je chocholkovatý mnohoramenný "vrcholík". Lidé ho obalovali a smažili podobně jako květák. Květy obsahují glykozity, aromatické oleje, tříslovinu, slizovité látky a některé kyseliny. Odvar ze sušených květů je močopudný a podporující pocení. Má diuretické účinky, snižuje horečku a mírní kašel. Z květů se kvašením dá připravit osvěžující limonáda. Bezové víno má výbornou chuť a vůni. Je též využíván jako chuťové korigens. Plody bezu jsou černé kulaté peckovice a šťáva lisovaná z plodů se dlouho používala na barvení látky, protože má intenzivní tmavěčervenou barvu. Plody obsahují i organické kyseliny, cukr a vitamíny A a C, celá rostlina obsahuje fytoncidní látky, které účinně působí proti bakteriím a mnohým houbám. Šťáva z plodů působí blahodárně při léčení migrén a nervových chorob, zejména při zánětu trojklaného nervu. Čerstvé plody mají projímavý účinek, naopak sušené se používají proti průjmům. Plody jsou i vyhledávanou potravou některých ptáků, kteří v trusu roznáší nestrávená semínka po okolí a tím napomáhají rozšiřování rostliny. Bez dříve rozšiřovali i lidé, vysazovali ho ve svém okolí v blízkosti obydlí a chlévů, protože věřili že zahání dobytčí mor. V přírodě roste volně na světlých i polostinných místech, na rumištích a má rád půdu bohatou na dusík. Na Slovensku je bezové dřevo významnou surovinou pro výrobu tradičních hudebních nástrojů - fujar a i na výrobu různých píšťalek. V neposlední řadě se ukazuje být dřevo bezu černého v našich končinách vhodné na výrobu hudebního nástroje didgeridoo, a to technologií klasického ručního vrtání.  ? Vědecká klasifikace: Říše: rostliny (Plantae) Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta) Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta) Třída: vyšší dvouděložné (Rosopsida) Řád: štětkotvaré (Dipsacales) Čeleď: bezovité (Sambucaceae) Rod: bez (Sambucus) ? Informace čerpány z wikipedia .
 
saprofytRostliny čerpající anorganické látky z rozložené nebo odumřelé organické hmoty rostlin a živočichů.
 
Sasanka hajní

Anemone nemorosa

Sasanka hajní - Anemone nemorosa

 

 
semeníkZpravidla suchý, blanitý obal semene.
 
sítkoviceŽivé trubicovité buňky v cévním svazku, které vedou organické látky vytvořené v listech do různých částí rostliny, jejich perforované přehrádky připomínají sítko.
 
SlovanéSlované jsou velká skupina indoevropských národů, které v současné době žijí ve značné části východní, jihovýchodní a střední Evropy. K slovanským národům náležejí také Češi. Pojem Slované se také používá pro historickou skupinu lidí stojící na počátku slovanských jazyků.
 
solitéraStrom, keř nebo květina rostoucí (v zahradě, parku, krajině) o samotě.
 
souplodíSoubor plodů vzniklý z jediného květu.
 
spermatoforSchránka se spermiemi.
 
společenstvo

Společenstvo (biocenóza) je soubor populací všech druhů rostlin, živočichů, hub a mikroorganismů, které žijí v určitém biotopu , existují mezi nimi určité vztahy.

Struktura biocenózy:


Informace čerpány z wikipedia.
 
sprašPůda vzniklá usazením jemného písčitého a na vápník bohatého prachu, který byl v dobách meziledových vyvát větrem z morén.
 
stanoviště

Stanoviště je synonymum ke slovu biotop a dělí se na biotické (živé) i abiotické (neživé) prostředí, ovlivněné a pozměněné živou složkou přírody - biotou. Můžeme ho chápat jako společné prostředí určitých složek biocenózy, tedy soubor všech vlivů, které vytvářejí životní prostředí všech zde žijících organismů.

Informace čerpány z wikipedia.
 
Stellaria graminea

Ptačinec trávovitý

 Ptačinec trávovitý - Stellaria graminea

 

 
stepiTravinné ekosystémy mírného pásma, s horkým létem a studenou zimou, s malým množstvím srážek, vysoká produkce nadzemní biomasy.
 
Strážovské vrchyStrážovské vrchy jsou jádrovým pohořím Fatransko-tatranské oblasti. Přestože nejvyšším vrcholem je Strážov (1 213 m), asi nejznámějším a nejnavštěvovanějším vrcholem tohoto pohoří je Vápeč (956 m). Jeho vápencovou homoli určitě znáte z řady fotografií ze Slovenska. Ovšem ve Strážovských vrších nalezneme řadu dalších významných vrcholů, jmenujme si např. takové vrcholy jako je Vlčinec (682 m), Butkov (765 m) či Hrubá Kečka (1 037 m). Strážovské vrchy se člení na čtyři základní celky: Zliechovská hornatina, Nitrické vrchy, Trenčianska vrchovina a Malá Magura. Ty se pak ještě dále dělí na celkem 22 skupin.Z kulturních zajímavostí stojí za zmínku obec Čičmany, která je známa řadou dodnes živých lidových zvyků a tradic. Strážovské vrchy byly v roce 1989 vyhlášeny Chráněnou krajinnou oblastí. Její výměra činí bezmála 31 tisíc hektarů. Tato CHKO však zasahuje i do sousedního pohoří - Súlovských vrchů. Ty jsou však popsány na samostatné stránce. Pokud jde o geologickou stavbu tohoto pohoří, je z velké části tvořeny vápenci a dolomitickými vápenci. Velká část území je porostlá hustými lesy. Převládající složkou jsou bučiny, objevují se ale i další druhy listnatých i jehličnatých druhů. Fauna oblasti je bohatá a je podobná jako v některých sousedních horských oblastech. Část území je hospodářsky obdělávána. Nejznámějšími a největšími sídly v oblasti jsou Trenčianské Teplice, Dubnica nad Váhom, Iľava a některé další.
 
subatlantikKlimatické období holocénu vyznačující se ochlazením a zvlhčením, následující po subboreálu.
 
subboreálKlimatické období holocénu se suchým, poměrně teplým podnebím, následující po atlantiku.
 
submerzní vegetaceRostliny žijící ponořené ve vodě.
 
subrecentKlimatické období na sklonku holocénu následující po subatlantiku a sahající do dnešní doby.
 
suchý polderPřirozeně nebo uměle ohraničený prostor v blízkosti vodního toku, kam se může vylít voda při povodni. Jinak je využíván zemědělsky.
 
sukceseZákladní znak biocenózy, zákonitý proces nahrazování jedné biocenózy druhou až do konečného společenstva - klimaxu. Jde o změnu dlouhodobou, neperiodickou, probíhající na daném stanovišti určitým směrem. Sled změn je uspořádaný, děje se vlivem makroklimatu, půdy, vody, biotických faktorů, zejména rostlinstva. Vývoj každé biocenózy probíhá sukcesními stadii, která tvoří tzv. sukcesní řadu od jednoduché původní biocenózy (iniciační stadium), přes stále složitější sukcesní stadia (trvající různě dlouho), až po nejsložitější konečné klimaxové stadium, odpovídající biomu dané zeměpisné oblasti nebo zvláštní půdě.
 
Svízel přítula

Galium aparine

 Svízel přítula - Galium aparine

 

 
Sylvestr Mácha Sylvestr Mácha (1913) Význačný malakozoolog, vynikající znalec měkkýšů fauny Slezska, se narodil ve Slezské Ostravě. Od roku 1953 spolupracoval s tehdejším Slezským studijním ústavem a od roku 1959 se Slezským muzeem v Opavě, kde založil moderní sbírku měkkýšů Slezska. Se svými 200 000 exempláři s písemnou dokumentací patří k nejlepším v Evropě.
 
symbiózaMutualismus - prospěšné soužití dvou a více organismů.
 
Symphytum officinale

Kostival lékařský

Kostival lékařský - Symphytum officinale

 

 
Šafrán Heuffelův (karpatský)

Crocus heuffelianus

Největší výskyt šafránu na opavsku je v chráněném území Hořina.

Popis:

  • šafrán Heuffelův (karpatský) je vytrvalá bylina rostoucí z podzemní hlízy
  • listy jsou přízemní a čárkovitě kopinaté s bílým pruhem a rostou až po odkvětu
  • z hlízy vyrůstá jeden přízemní květ
  • okvětní lístky mají na konci temnou skvrnu
  • kvete v březnu a dubnu ihned po sejití sněhu
  • plodem je třípouzdrá tobolka

 

Vědecká klasifikace:

  • říše: rostliny (Plantae)
  • oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
  • třída: jednoděložné (Liliopsida)
  • řád: liliotvaré (Liliales)
  • čeleď: kosatcovité (Iridaceae)
  • rod: šafrán (Crocus)
  • druh: Šafrán karpatský (Crocus heuffelianus)
 

 

Šafrán Heuffelův

 

 
šípekJe nepravý (zdánlivý) plod růže, vznikl baňkovitým nebo kulovitým rozšířením květního lůžka (konce květní stopky) v dutý útvar, na jehož dně nasedají pestíky, uzrávající v plody - nažky.
 
šiškaRostlinný útvar připomínající plodenství, u naho-semenných jehličnatých dřevin na společné ose (brachyblastu, vřetenu) nasedají podpůrné listeny a ploché plodolisty, které nesou na svrchní straně semena.
 
šišticeJe plodenství rostlin, např. olše, kde listeny klasu, složeného z redukovaných vidlanů, dřevnatějí a celé plodenství připomíná malou šišku.
 
tabuPosvátný, nedotknutelný.
 
tajgaJehličnatý les v pásmu pod tundrou, převládají jehličnany, příměs malolistých dřevin (vrba, bříza, topol, olše), nejrozsáhlejší biom na zemi (12 mil. Km2), obrovské rozmezí teplot, +30 až 70 oC (Verchojansk), četné bažiny a rašeliniště.
 
taxonSkupina konkrétních organismů stejného systémového zařazení, existujících v současnosti nebo geologické minulosti, taxonomická jednotka.
 
tentakuleMnohobuněčný žlaznatý chlup masožravých rostlin.
 
terciértřetihory
 
Tilia platyphyllos

Lípa velkolistá

Lípa velkolistá, příp. širolistá, (Tilia platyphyllos Scop.) je statný strom dosahující výšky přes 25 m, za určitých podmínek však může růst též jako keř. Hodně se podobá lípě malolisté, se kterou se často kříží. Čisté jedince lze rozeznat podle barvy chmýří v úhlech žilek ? u lípy malolisté je rezavé, u lípy velkolisté bělavé. Kříženec se nazývá lípa obecná (Tilia x vulgaris Hayne, syn. Tilia europaea L. p.p.) a může vypadat různě. Obecně lze říci, že lípa velkolistá má větší květy i plody než malolistá. Zralý oříšek na rozdíl od plodu lípy malolisté nelze v prstech zmáčknout, je mnohem více dřevnatý a žebernatý.

 

Rozšíření:

Lípa velkolistá roste přirozeně v Z, střední a JV Evropě, izolovaně v J Švédsku, na Kavkaze a v Malé Asii. V České republice ji můžeme vidět zejména v listnatých lesích od nížin až do nižších horských poloh. Je to typický druh suťových lesů (sv. Tilio-Acerion), vzácně jako příměs bučin.

 

Význam:

Pokud jde o její užití, platí v podstatě totéž, co u lípy malolisté. Čaj z květů lípy malolisté i velkolisté se užívá jako prostředek proti nachlazení, často v kombinaci s medem. 

 

Vědecká klasifikace:

  • Říše: rostliny (Plantae)
  • Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
  • Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
  • Třída: vyšší dvouděložné (Rosopsida)
  • Řád: slézotvaré (Malvales)
  • Čeleď: lipovité (Tiliaceae)
  • Rod: lípa (Tilia)
  • Binomické jméno Tilia platyphyllos 
 
tillNezpevněná usazenina vzniklá činností ledovce.
 
tobolkaPlod suchý, v době zralosti pukající, vzniká z několika srostlých plodolistů.
 
Tomáš Kruťa Tomáš Kruťa (1906-1998) Ačkoliv se narodil v Brně, věnoval svůj vědecký život, jako geolog, Slezsku. Po druhé světové válce spolupracoval s tehdejším Slezským studijním ústavem v Opavě v rámci badatelských prací. Je autorem topografické mineralogie Slezské nerosty a jejich literatura (1973). Jako člen vědecké rady byl aktivním spolupracovníkem Slezského muzea po řadu let.
 
Tomáš SvěrákTomáš Svěrák (1854-1929). Profesor a ředitel českého opavského gymnázia se narodil v Boskovicích. Příspěvky o květeně Opavska uveřejňoval převážně ve Věstníku Matice opavské. Jeho unikátní sběry jsou uloženy v botanickém oddělení Slezského zemského muzea.
 
Topol černýPopulus nigra
 
totemV primitivní společnosti zvíře, rostlina ap. jako symbol předka, od kterého určitá skupina lidí (např. rod) odvozuje původ a který uctívá; kůl s reliéfem a plastikami zvířat, květů a ornamentů symbolicky tohoto předka znázorňující.
 
transpiraceVýdej vody rostlinami do ovzduší ve formě vodních par.
 
Tritulus cristatusČolek velký
 
Tritulus vulgarisČolek obecný
 
TroppauOpava
 
trvale udržitelný rozvojPodle Zákona o životním prostředí číslo 17/1992 Sb., §6, je to takový rozvoj, který současným i budoucím generacím zachovává možnost uspokojovat jejich základní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů.
 
tundraBiom pokrývající rozsáhlé arktické oblasti od ledových pustin na jih až k severní hranici lesa, vegetace je přizpůsobená nízké teplotě a chudé půdě.
 
tůněMalé vodní nádrže. Trvalé nebo periodické se specializovanými rostlinami, zejména sinicemi a řasami a živočichy. V tůních vznikajících na jaře a vysýchajících počátkem léta mají živočichové krátký generační cyklus. Vyschnutí přetrvávají v diapauze některého stadia (perloočky, létající brouci, ploštice, žábronožky, listonozi apod.). Drobné periodické nádržky vznikající v dutinách stromů, v pařezech se nazývají denrotelmy.Ve skalních dutinách hovoříme o litotelmách. V listových pochvách, zejména bromélií v tropech jsou fytotelmy, kde je dosti bohatá zvířena (stromové žáby a jejich pulci, hmyz a jiní bezobratlí).
 
tyčinkaSamčí orgán u semenných rostlin produkující pylová zrna, zpravidla se skládá z nitky, prašníku a spojidla tyčinky.
 
Urtica dioica

Kopřiva dvoudomá

Kopřiva dvoudomá (Urtica dioica) je nejznámější a nejrozšířenější zástupce rodu kopřiva. Ve střední Evropě je v současné době vnímána jako expandující druh. Je ale také široce využívána jakožto léčivá bylina či jako důležitá část potravy kachňat či housat při malochovu této drůbeže. V České republice se kromě ní běžně vyskytuje ještě její menší a méně nápadná příbuzná kopřiva žahavka. 

Vzhled: 

Statná vytrvalá dvoudomá bylina dorůstající výšky 50?150 cm, výjimečně až 2 metrů. Lodyhy jsou přímé, nevětvené (pouze u vyšších rostlin se však v horní polovině větvit mohou). V zemi vytváří plazivý žlutavý oddenek. Listy jsou řapíkaté, široce vejčité až kopinaté, špičaté a pilově zubaté. Kvete od června do října. Samčí květenství jsou latovitá, přímá a převislá, samičí klasovitá nebo hroznovitá a kratší, během květu přímá, odkvetlá nicí. Okvětí je zelenavé. Květy jsou jednopohlavné, zpravidla dvoudomé, výjimečně se vyskytují jednodomá uspořádání, v tom případě bývají květenství většinou jednopohlavná. plodem jsou vejčité nažky. Celá rostlina je pokryta žahavými chlupy. Dříve se mělo za to, že tyto žahavé chlupy obsahují kyselinu mravenčí, poslední výzkumy ale ukazují, že je to směs tří chemikálií ? histaminu na podráždění kůže, acetylcholin na vyvolání pocitu pálení a serotoninu na zvýšení účinků dvou předchozích látek.

Předchozí stručný popis nemůže být vyčerpávající už proto, že jde o velice proměnlivý druh nabývající mnoha rozličných forem. Díky tomu existuji samozřejmě i popisy mnoha vnitrodruhových taxonů na bázi poddruhů a variet, ovšem jejich hodnota je často značně pochybná. 

Význam: 

Kopřiva dvoudomá je sbírána jako léčivá rostlina velmi širokého použití. Za zdraví prospěšné se též považují pokrmy z ní připravené ? kopřivové polévky, saláty či špenáty. Jako důležité obohacení potravy se sekané listy kopřivy přidávají do potravy drůbeži. Je považována za přadnou rostlinu, ovšem podřadné kvality. Kopřiva je ovšem vnímána též jako nevítaný plevel na zahrádkách, na loukách poblíž chat a chalup či v příkopech. Pravidelný pokos ji ale celkem spolehlivě potlačuje. 

 

Vědecká klasifikace:

  • Říše: rostliny (Plantae)
  • Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
  • Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
  • Třída: dvouděložné (Magnoliopsida)
  • Řád: kopřivotvaré (Urticales)
  • Čeleď: kopřivovité (Urticaceae)
  • Rod: Kopřiva (Urtica)
Informace čerpány z wikipedia .
 
vajíčkoDrobné, mnohobuněčné tělísko na semenné šupině nahosemenných nebo v dutině semeníku krytosemenných, po oplození se z něj vyvíjí semeno.
 
vegetační klidJe stav, ve kterém rostliny přežívají dobu pro vegetaci nepříznivých povětrnostních podmínek. Toto období v našich podmínkách zaujímá přibližně polovinu roku.
 
Věra Čulíková RNDr. Věra Čulíková, CSc. Vystudovala odbornou biologii (v ročníku s J. Roháčkem) na přírodověd. fakultě UJEP v Brně. Ač rodačka a trvale žijícív Opavě, zastává místo archeobotanika v Archeo-logickém ústavu AV ČR v Praze, které má své detašované archeobotanické pracoviště v Opavě, založené E. Opravilem. Zabývá se analýzami rostlinných makrozbytků (semen, plodů, dřeva) z archeologických nálezů v Čechách, v posledních letech též v Opavě. Formou botanických vycházek, příležitostně přednášek, spolupracuje se Slezským zemským muzeem.
 
viskozitaVnitřní tření vody, odpor tekutiny vůči tělesu.
 
Vítězslav Balner RNDr. Vítězslav Balner (1965) Pochází ze Štítiny, malé vesničky nedaleko Opavy. Vystudoval přírodovědeckou fakultu a po krátkém působení ve státní ochraně přírody a Slezském zemském muzeu odchází do komerční sféry. Studiu hub se nadále věnuje amatérsky a jako externí spolupracovník muzea. Zabývá se určitými skupinami hub a mykofloristikou. Po vzoru svého učitele MUDr. J. Šedivého vede houbařské exkurze, poskytuje pomoc praktickým houbařům a poradenství v problematice hub na dřevěných konstrukcích a fytopatologii dřevin.
 
Vítězslav Bičík Prof.RNDr. Vítězslav Bičík, CSc. (1937) Vysokoškolský profesor na PřF University Palackého v Olomouci Narodil se v Neplachovicích u Opavy, odkud pocházejí také jeho první entomologické sběry. Dnes je uznávaným odborníkem v entomologii (hlavně pestřenkovití - Dipt.: Syrphidae). Zakladatel oboru etologie na PřF UP, spoluzakladatel mezinárodní biologické olympiády, autor 198 vědeckých prací, skript a 3 monografií.
 
Vladimír Kroutilík Vladimír Kroutilík (1925) Ostravský rodák vystudoval učitelství na Univerzitě Karlově, kde ho zaujala geomorfologie kvartéru. Věnoval se ji i jako pracovník Slezského studijního ústavu v Opavě, kde organizoval řadu výzkumných prací zaměřených na sedimenty a modelační činnost pevninského ledovce v Opavské pahorkatině. Své publikační schopnosti využíval i Ostravském muzeu.
 
vodní cyklusNepřetržitý oběh vody i látek v ní rozpuštěných nebo rozptýlených mezi zemským povrchem a atmosférou. Rozlišujeme: 1. Velký koloběh vodymezi pevninou a oceány, kdy vodní páry odpařené z oceánu jsou hnány nad pevninu, tam padají ve srážkách na zemský povrch a znovu se odpařují nebo odtékají znovu do oceánu. Za 2. malý koloběh vody, který probíhá v menších oblastech na úrovni ekosystému nebo krajiny.
 
Vrba bílá

Salix alba

Vrba bílá je jeden z nejrozšířenějších druhů vrb pocházející z Evropy a střední Asie; roste také v severní Africe. Je to statný opadavý listnatý strom rostoucí na vlhkých půdách a dosahující výšky 20 až 30 metrů. Průměr kmene může přesáhnout 1 m.

Jméno druhu je odvozeno od zbarvení listů které jsou světlejší než u většiny jiných druhů vrb. Listy jsou na obvodu jemně pilovité, 5-10 cm dlouhé a 1-2 cm široké a porostlé velmi jemnými bílými chloupky, zejména ze spodní strany. Výhonky jsou obvykle šedozelené až hnědozelené. Stromy jsou dvojdomé a kvetou na počátku jara (obvykle v březnu); samčí květy mají dvě tyčinky obklopené zelenožlutými listenci, samičí květy jsou jehnědy. K hlavním opylovačům patří včely. Plod je kuželovitá tobolka s mnoha ochmýřenými semeny, dozrává v květnu. Vrba bílá velmi dobře prosperuje na zaplavovaných místech, je jednou z hlavních dřevin lužních lesů. Dřevo vrby bílé se používá mj. pro výrobu pálek na kriket.

Roku 1838 byla z kůry vrby bílé poprvé izolována kyselina salicylová, z ní pak byl roku 1899 synteticky připraven aspirin. Kyselina salicylová má analgetické a protizánětlivé účinky, potlačuje sekreci prostaglandinu a tlumí horečku. Na rozdíl od aspirinu však nesnižuje srážlivost krve a nedráždí žaludeční sliznici.

Zejména v parcích se často vyskytuje poddruh s převislými větvemi vrba bílá smuteční, Salix alba subsp. tristis L. 

 

Vědecká klasifikace:

  • Říše: Rostliny (Plantae)
  • Třída: vyšší dvouděložné rostliny (Rosopsida)
  • Podtřída: Dilleniidae
  • Řád: Vrbokvěté (Salicales)
  • Čeleď: vrbovité (Salicaceae)
  • Rod: Vrba (Salix) 
 
Vrba jíva

Salix caprea

Vrba jíva je opadavý listnatý keř nebo strom obvykle dosahující výšky 6 až 12 metrů, zřídka až 20 m. Listy jsou široké 2 až 8 cm a dlouhé 3 až 12 cm. Květy tvoří 3 až 7 cm dlouhé jehnědy, které vyrážejí brzy na jaře před olistěním. Vrba jíva je dvoudomá - samčí a samičí jehnědy rostou na různých stromech. Zralé samčí jehnědy mají žlutou barvu díky pylu, samičí jsou světle zelené. Plod je 0,5 až 1 cm velká tobolka s mnoha ochmýřenými semeny velkými asi 0,2 mm.

Roste jak na vlhkých stanovištích, např. na březích řek a jezer, tak v sušších místech, na půdě bez podrostu. Listy vrby jívy slouží za potravu některým druhům motýlů i savcům. Některé kultivary se používají jako okrasné dřeviny v zahradnictví. 

 

Vědecká klasifikace:

  • Říše: Rostliny (Plantae)
  • Třída: vyšší dvouděložné rostliny (Rosopsida)
  • Podtřída: Dilleniidae
  • Řád: Vrbokvěté (Salicales)
  • Čeleď: vrbovité (Salicaceae)
  • Rod: Vrba (Salix) 
 
Vrba křehkáSalix fragilix
 
Vrba popelavá

Salix cinerea 

 
vrcholíkJednoduché vrcholičnaté květenství s větévkami většinou rozvětvenými a vyrůstajícími v úžlabí střídavých listenů.
 
würmNejmladší glaciál alpského zalednění následující po rissu (název podle řeky Würm).
 
xantofylskupina žlutých až červenofialových rostlinných a živočišných barviv
 
xylémDřevní část cévních svazků rostlin.
 
Zapalice žluťuchovitá

Isopyrum thalictroides

 Zapalice žluťuchovitá - Isopyrum thalictroides

 

 
Zdeněk Kříž Zdeněk Kříž (1933 - 1982) Narodil se v Praze, kde také vystudoval VŠ lesního inženýrství. Pracoval krátce v Hradci nad Moravicí a od 1958  jako vedoucí Arboreta v Novém Dvoře u Opavy. Arboretum se pod jeho vedením stalo významným dendrologickým pracovištěm v republice. Bohatou publikační činnost věnoval dřevinám moravských a slezských parků, byl vedoucím redaktorem Dendrologického sborníku. Založil  dendrologickou sekci roku při Botanické společnosti ČSAV. Inicioval čs. Arboret, organizátorské a vědecké schopnosti uplatňoval při konferencích a besedách.
 
Zdeněk Řehák Doc.  RNDr. Zdeněk Řehák, Ph.D. (1954) Zoolog zabývající se distribucí a ekologií drobných savců obzvláště netopýrů. Pochází z Ostravy, vystudoval biologii a chemii na Přírodovědecké fakultě MU v Brně. Deset let působil jako středoškolský profesor na Gymnáziu v Hlučíně a poté přešel jako odborný asistent na Katedru zoologie a ekologie PřF MU, kde nyní jako docent vede Vertebratologické oddělení. Dlouhodobě se zabývá ekologickým monitoringem a mapováním distribuce netopýrů a také drobných terestrických savců na území Hlučínska. Patří k předním evropským odborníkům věnujícím se ultrazvukové detekci echolokačních signálů netopýrů a jejímu využití pro poznání jejich letové a lovecké aktivity.
 
Zdeněk Tesař Zdeněk Tesař (1907-1985) Entomolog světového jména přišel v roce 1947 do Opavy z Prahy, kde se narodil, aby prakticky znovu vybudoval zoologické oddělení Slezského muzea.  Založil tradici mezinárodních sympozií pro výzkum entomofauny střední Evropy, které proběhlo poprvé v r.1964 v Opavě. Působil také jako okresní konzervátor ochrany přírody v Opavě.
 
zoocenózaZoocenóza je živočišná část biocenózy.
 
zoochorieZoochorie je způsob šíření semen, plodů či vzácněji celých plodenství pomocí živočichů. Podle způsobu, jak živočichové diaspory přenášejí, můžeme zoochorii dělit na epizoochorii a endozoochorii .
 


Všechno | A | B | C | Č | D | E | F | G | H | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | S | Š | T | U | V | W | X | Z


 
Template
Template Template Template
Template Template